Michal Reitler: „Nova má očekávání uspokojovat, Voyo má očekávání vzbuzovat“

Dnes platíte za nejvýraznějšího televizního producenta v Česku. Jak se to vlastně stalo?

Klíč k výlučnosti spočívá v tom, že vyprávíte o něčem, o čem se tady nevyprávělo, a to v detailu, který je poučený. Když bych měl být konkrétní: ve chvíli, kdy vyprávíme o havířích, děláme to způsobem, kdy sami havíři ocení, jak známe jejich svět. Možná líp než oni sami.

Jak je možné, že podobné látky pořád nacházíte? Tolik televizí tady natáčí sezónu co sezónu původní seriály…

Jsem divák, co je rád nadšený. Když mě někdo strhne látkou, příběhem, provedením, jsem vděčný. Nabídne mi to dobrodružství, leckdy se i něco dozvím. Mám rád příběhy na základě skutečné události. Jako třeba Kapitán Phillips. Jak já bych se jinak dozvěděl, jak funguje kapitán na obchodní lodi, když ho přepadnou piráti?

Když něco podobného vidím, často si říkám, čím to je, že mě to tak baví. Bývá to proto, že mám o nějakém prostředí obecnou představu, když mě ale příběh vezme hlouběji, udělá to strhujícím způsobem, už nikdy to nedostanu z hlavy. Už nikdy nedostanu z hlavy 8 mm. Do té doby jsem nevěděl, co je snuff. Už to vím. Vím, že do toho světa nikdy nechci vstoupit, tvůrci mě tam ale vzali bezpečnou cestou. Stejně jako ve filmu Krvavý diamant. Díky žánru, díky tomu, že tam hraje Leonardo DiCaprio, který mi usnadnil vstoupit do takového prostředí, už nikdy nedostanu z hlavy tíži dětské práce, dětských vojáků. Brutalitu, které nemůžete nijak čelit.

Vyrostl jsem na Stevenu Spielbergovi. Vždy mě dokázal nadchnout. Oceňoval jsem, že lehkost a poměr zábavy a poznání nastavuje zhruba osmdesát ke dvaceti. Sám jsem byl složitě vzdělavatelné dítě, potřeboval jsem mít hořkou informaci na kostce cukru. Když jsem dostal prostor v médiích, zjistil jsem ovšem, že tohle děláme málo. Těžká věc je těžká, lehká věc je lehká. Neexistoval tu průnik – vzít těžkou věc a předložit ji jako snáze stravitelnou. Hledat způsob, jak věc zatraktivnit, jak ji zabalit do lesklého balení.

Krvavý diamant je krásný příklad. Pak ale taky máme Schindlerův seznam, který je těžký těžce. Můžete si dovolit i toto, ale to už musíte být Spielberg, abyste svým jménem dokázal na téma upozornit i diváky, kteří se do té doby dívali jen na Indianu Jonese. To je něco, o co jsem se snažil. Potřebuju pro to ale scenáristu, který o věci ví dost. Taky potřebuju, aby o věci panovalo jiné obecné povědomí, než jaká je realita, kterou ukážeme. A je potřeba k tomu mít režiséra, který vás touží strhnout. Neváhá o castingu uvažovat tak, aby si pro projekt získal pozornost.

Ochránce mohl hrát kdokoliv, hraje ho ale Lukáš Vaculík, hvězda našeho dospívání, sexsymbol, který nám k tak složitému problému jako školství pomůže připoutat matky, babičky, ale i jejich manžely. On pro nás byl DiCapriem příběhu. Mohli jsme obsadit komplikovaněji, ale neotevřela by se nám možnost pracovat s očekáváním Lukáše Vaculíka jako modrookého spasitele, kterého postupně začneme v příběhu lámat.

Poslední ze seriálů, na nichž jste se v České televizi podílel, byly Devadesátky. Proč je sledovalo tolik diváků?

Má to víc úrovní. Devadesátkami jsem si splnil sen. Jak jsem vždy sledoval projekty s více řadami, chtěl jsem udělat dobrý prequel. Ale nedoufal jsem, že se mi taková situace naskytne. Kdysi jsem viděl Mlčení jehňátek, pak Hannibala, ohromná producentská chyba – měli pocit, že nejzábavnější bude ukazovat pojídání lidského mozku. Pak ale udělali Červeného draka. Fantastický prequel, který pracuje s tím, že jako divák víte, co bude navazovat. Dostanete ovšem postavy ve stavu, kdy si říkáte „moment, jak se dostanou do své podoby v Mlčení jehňátek?“.

První předpoklad úspěchu Devadesátek tedy je, že jde o prequel k něčemu legendárnímu, a to jsou Případy 1. oddělení. Tady ale máme postavy v době, kdy policie tahala za kratší konec. V Případech 1. oddělení policisté usilují o stoprocentní objasněnost, v Devadesátkách usilují o jakoukoliv objasněnost. Právě tenhle rozdíl akceleruje zájem diváka. To je druhá věc. A zatřetí je to autor Josef Mareš, který o tom ví nejvíc. To znamená totální znalost detailu, výklad doby.

Třeba historka, jak potřebovali přivést sud na soudní lékařství a tam stál technik a říkal, že na jeho rozřezání potřebuje rozkaz... Tohle mně kdysi před sedmi, osmi lety vyprávěl v hospodě a já se jednak smál, jednak trnul, protože jsem pochopil, o kolik byly tehdy kauzy větší než zkušenost policie. Čili máte hrdinu, který nestačí na svůj úkol, ale zoufale o to usiluje. Taky to má ale velikánský vtip. Pepa mně tehdy vyprávěl i tu historku s lanem, kdy si chvíli mysleli, že je papírově a reálně jiná hloubka u přehrady, někdo jim ale kus lana uřízl... To je tak krásně obyčejné, a české! Nebo jak to, že si chlápek na lodi zakresluje přesnou polohu chlápka, který je sedmdesát metrů pod hladinou bez spojení? No protože bublinky se objevují na hladině přímo nad místem, kde chodí po dně! Právě z detailů roste velikost Devadesátek. Na dokonalé znalosti. A taky na tom, že pracujete s postavami, o nichž víte, kam se jednou dostanou, ale nevíte, kde je manželka Kozáka. Co je Tůma zač? Proč není v Případech 1. oddělení? Jak se emancipuje Kozák z někoho, kdo na začátku nic neumí, a postupně roste? Tohle je hlavní škála parametrů, které z něčeho mohou udělat událost.

Poslední věc: Devadesátky, a to jsem zpátky u výlučnosti, tady nikdo tímto způsobem neudělal. Devadesátky jsem prožil, ale když mně předložil Pepa, co on o devadesátkách ví, zjistil jsem, že můj pohled kopíruje obecnou znalost doby, zatímco on přináší něco unikátního a pravdivého.

V České televizi jste byl v životní formě. Most!, Ochránce, Devadesátky, brzy přijde Podezření, to jsou všechno projekty, o kterých se mluví. Co vás přesvědčilo, abyste přešel na Novu?

V mojí historii se dají vysledovat křižovatky, které vypadají dost podobně. Mě baví chodit tam, kde je příležitost dělat věci jinak a líp. Kdysi jsem mohl zůstat v České televizi, vznikal tady ale koncept dlouho běžícího denního seriálu Ulice, což bylo naprosto unikátní. Vonělo to dobrodružstvím a průserem. V Ulici bych následně taky mohl zůstat pořád, ale Česká televize tehdy byla v situaci, kdy netěžila svou příležitost, a viděl jsem, že tam přichází Petr Dvořák, Jan Maxa, tým, který se díky Adrianu Sarbuovi na Nově naučil oddělovat vývoj a výrobu. To je velký Sarbuův přínos pro celý náš obor. Do té doby se věci vyvíjely rovnou pro výrobu, aby se vysílalo. Až Sarbu řekl, že budeme nejprve vyvíjet bez nezbytného závazku to i vyrobit. Tím pádem budeme věnovat víc péči scénářům. Je to relativně malá investice, ale umožňuje vám to jít do výroby až s něčím, čemu věříte. Tehdy jsem viděl, že je Česká televize v situaci, kdy netěží svůj potenciál. Že je tam možnost tvořit díla, která mají závažnost, razanci a zároveň veliký divácký potenciál. Právě z toho důvodu jsem odešel z Novy do České televize.

Česká televize se stala za posledních devět let hegemonem. Je škoda, jak málo si toho ceníme. Ona je totiž i evropském kontextu opravdu mimořádná – z hlediska obsahu, objemu výroby a kvality. Za devět let se vyšvihla na tak vysoký standard, že by mě těšilo zůstat tam dál, kdyby se neobjevila nová příležitost, velmi podobná tomu, co bylo před devíti lety.

Didier Stoessel [nový šéf CME, skupiny, která Novu vlastní - pozn. red.] nazval Novu spícím obrem. To se mně líbí. Probouzet spícího obra je dobrodružství. Představuju si ho jako golema, kterému dáváte do čela šém, nevíte, jestli vás bude poslouchat, ale rozhodně má velkou sílu.

Může vás taky rozšlapat.

Může. To se může stát jednoduše. Každopádně: Česká televize je teď stabilizovaný hegemon, který přináší témata, naučila se pracovat s formou, nechala vyrůst spousty producentů. Nemyslím pouze kreativních, i na trhu je situace výrazně jiná než před devíti lety. Najednou tady ovšem máme Novu s vizí udělat Voyo dílnou pro originální český obsah. To zní výborně. Může to dopadnout všelijak, rozhodně ale po době, kdy Nova čekala na svou budoucnost, je teď na začátku čehosi nového. Cítím tady zároveň i kontinuitu, pocit, že navazuju.

Že jste byl u startu Ulice, to vám interně v Nově zajistilo nehynoucí obdiv. Na co dalšího ale na Nově navazujete?

Když sledujete obsahovou stránku věcí, u kterých rád jsem, nesou v sobě pořád DNA Ulice. Ulice je z mého hlediska nejvlivnější seriál, který v Česku máme. Jenom to ne všichni ví. Na Ulici se dívá milion lidí denně a seriál přináší témata, která by si jiné televize nedovolily vůbec dát do pohybu. Třeba téma lesbického páru nad 60 let. To je fascinující. Berou si témata jako domácí násilí a zpracovávají ho v reálném čase. Jak se může někomu stát, že spadne do domácího násilí, a kdy tomu mohl zabránit? Na to jsou pak navázané další programy, sekundární obsah související s televizí. Objevila se tam řada dalších nelehkých témat. Dokážete si představit, jak nějaká televize vypráví příběh HIV pozitivní postavy a dilema, jestli mít sex s partnerem? To všechno Ulice dělala.

Radek Bajgar na začátku vložil jako šém do golema Ulice, že máme každý den k dispozici 40 minut a máme umět kombinovat lehkost a závažnost. Máme vzít problémy dotýkající se lidí, kteří jsou za plotem, přes ulici, kamarádů, příbuzných, a hledat témata, která jsou až banální. Třeba i to, jakou výši kapesného má mít dítě ve 13 letech. V jakou chvíli dát dítěti do ruky mobil. Jak si říct o přidání v práci. Jak se během několika dlouhých měsíců srovnat s nevěrou. To můžete v televizi udělat jedině na tak velkém plátně, jako je denní seriál.

Tímhle jsem byl z Ulice prosycený. Pochopil jsem, že největší poklad producenta je scenárista. Absolutně. Scenárista vymyslí situaci z ničeho, musí ji udělat autenticky, ale i realizačně levně. Podobná věc jsou Soukromé pasti. To je Ulice, pouze intenzivnější a s větší produkční hodnotou. Když jsem odešel do České televize, všechno muselo mít takové parametry. Nevinné lži? Ochránce? Koneckonců i Případy 1. oddělení vyprávějí poctivou snahu policistů dosáhnout spravedlnosti. Patří tam ale i Paterčata, která se pouze jinou formou věnují něčemu, co je typické – péči o vícerčata, jenom v případě paterčat to je hypertrofované.

Do České televize jsem šel dělat Ulici razantněji, s větší produkční hodnotou, žánrově složitější, a do Novy a na Voyo se vracím se stejným úkolem. Pro mě tedy kontinuita spočívá v tom, že Voyo má přinášet témata, která se nás týkají. Už se to děje. Guru je přesně tenhle typ projektu. Guru nestuduje chlápka, co zneužívá ženské, ale ženy v situaci, kterou umíme dobře pochopit, kdy se jim může stát, že se vrhnou do náruče někoho, kdo je přejede jak náklaďák. To je výborné – dramaticky strhující a rozhodně společensky prospěšné.

Směrem na západ komerční televize běžně dělají podobné věci. U nás ale jako by to vypadalo, že komerční televize mají pouze bavit. Pojďme ale pomáhat a bavit. To je Guru. Má žánr, zároveň to pomáhá, kolem příběhu vzniká společenská debata. Zanedlouho navážeme projektem Jitřní záře. To je jméno holčičky. Nevybrala si ho. Rodiče to s ní zcela jistě mysleli nejlépe, jak uměli. Snažíte se. Až později se dozvíte, jestli se vaše cesta zdá divná jenom vašim kamarádům nebo obecně společnosti. To neznamená, že je nutně špatná. Ale téma rodičovství, toho, co chcete v dobré víře udělat pro dobro dítěte, je tak brutálně osobně relativní, že představuje dobré téma na minisérii.

Na jakých dalších námětech, které ještě nikdo nevyprávěl, pracujete?

Nám se díky minisériím otevřela možnost zaměřovat se na příběhy lidí, které nás obohatí. Jsou něčím komplikované, nejednoznačné. Právě nejednoznačnost pro nás bývá zdrojem zábavy, poučení. Porovnáváte si svoje hodnoty s hodnotami postavy. S platformou Voyo a televizí Nova celkově se spojuje atraktivní budoucnost našeho oboru, proto se nám daří získávat tvůrce, kteří jsou zvyklí být nároční na látku a výsledek. Jsem proto rád, že se s Davidem Ondříčkem brzy pustíme do natáčení Krále Šumavy.

To bude minisérie? Zase třídílná?

Ano. Mimořádně lákavé na tom je, že Král Šumavy je pro spoustu lidí hrdina a pro jiné člověk, který řadě jiných zničil život. Byl to ale především kluk, co zprvu nedovedl jiným bránit jít svobodně, kam chtějí. Časem vznikl až mýtický hrdina, stejně jako je Šumava naše mystické prostředí. Je nabité tajemstvím, děly se tam příšerné krutosti, stejně jako to byla světová hranice chránící Východ před Západem a naopak. Kdyby Spielberg věděl o Králi Šumavy, chtěl by ho točit!

Kdo ho bude hrát?

Neřeknu, co nevím.

Mělo by to být už letos?

Rádi bychom to divákům nabídli na podzim.

Co další novinky?

Co vytváří základ očekávání, jak chce Voyo pracovat, je rozhodně minisérie Iveta. To je zrovna krásný příklad něčeho, kdy máme všichni o někom určitou představu. Jaká Iveta Bartošová byla.

Já měl doma elpíčko Knoflíky lásky a znám ho nazpaměť.

Ano, máte jasnou vzpomínku na základě toho, jak jste Ivetu viděl ve sdělovacích prostředcích, jaký vizuál vám předložil tehdejší Supraphon. Já o ní ale už vím víc než vy. Producenti Barletty totiž odvedli fantastickou práci. Jsou v kontaktu se širokým okolím Ivetina života – s rodinou Ivety, Štaidlovými, dalšími. Nikdo se nedostal blíž k tomu, jaká Iveta skutečně byla. Dělají to upřímně a s plnou odpovědností vůči lidem, kterým Iveta chybí. Nejen vůči fanouškům, ale i vůči rodině.

Co je na Ivetě vzrušující a co bylo vzrušující i na Boženě, je to, že k vaší obecné představě přineseme něco, co vám k tomu nesedí, ale je to pravdivé. Buďte si jistí, že nastanou vášně.

Komu jste předal žezlo v České televizi?

Předávání projektů České televize bylo relativně snadné, protože každý z projektů měl svého vedoucího projektu. Případy 1. oddělení zastřešuje Tomáš Feřtek, zároveň tam je Peter Bebjak, režisér Devadesátek, skvělá produkce, všichni vědí, jak věci fungují…

Vy jste ale šéfoval kreativní producentské skupině. Kdo tam bude „dalším Reitlerem“?

Jak říkají politici: to není otázka na mě. Odevzdal jsem věci do realizace, kde je vždy ohlídá zkušený vedoucí projektu. Jak ale bude vypadat nový vývoj, to nevím. To si musí říct Jan Maxa.

A sáhnul jste tam po někom, koho jste si přivedl na Novu?

S lidmi na trhu to mohu dělat jediným možným způsobem. Můžu vytvořit podmínky, aby se mnou chtěli spolupracovat. Není to tak, že bych někoho zaměstnával, vyměňoval, přetahoval. Když jsem vstoupil do České televize, podle poptávky jsem zkoušel oslovovat různé lidi s různými látkami, oni mně pak nosili svoje, a tak vznikl mimořádně silný prstenec. Byl tam Tomáš Feřtek, Markéta Prušinovská, Matěj Podzimek, Tereza Kopáčová, Zdeněk Dušek, Hana Wlodarczyková, Eliška Faeklová.

Teď jsme na Voyu v podobné situaci: potřebuju vědět, co jako Voyo jsme, co poptávám. Voyo je pro mě něco jako kino: vytváříme pestrou nabídku. Když přijde divák k pokladnám kina, uvidí deset, dvacet plakátů, ze kterých si vybere, co chce. Takhle si představuju Voyo. Musím ale vědět, jak diverzifikovat nabídku. Pak teprve budu vědět, jestli existuje typ látky, která by mohla zajímat Terezu Kopáčovou, Matěje Podzimka. Zkrátka lidi, kteří chtějí dělat věci, jež se zdají důležité. Potřebuju vědět, že pro ně mám poptávku, ze které budou mít pocit, že dělají něco důležitého. Jako se už stalo s Davidem Ondříčkem, ale i třeba s Peterem Bebjakem a některými dalšími.

Kdo tvoří vaši stálou, nejbližší strukturu pro posuzování námětů?

Stál bych o navázání na to, co tady tehdy Nova založila. Mít oddělení vývoje zaměřené na to, aby dovedlo z trhu vydestilovat látky, které mají razanci, autora, které mají výlučnost, široký divácký dopad a užitečnost. To tady tehdy vzniklo, Česká televize to zvětšila a teď bych v tom rád pokračoval zase na Nově. Celé oddělení vývoje by mělo fungovat jako víceúrovňové síto na náměty, které sem přicházejí nebo které poptávám. To už se děje. V prvním kole posuzujeme látky co nejširším pohledem, mám tady desítku lidí i externí konzultanty. Aby se nestávalo, že látka padne na slepou skvrnu, kdy samotný něčemu nerozumím nebo to není můj žánr. Dávám proto látky posoudit více lidem, kteří se neshodnou, mají různé vidění světa. Z toho vzejde názor – tedy jestli látku bereme do vývoje, nebo pro nás není. Vývoj pro nás je fáze, kdy si psaním a prací ověřujeme, že jdeme dobrým směrem. Že pořád dodržujeme parametry jako široký divácký dopad, výlučnost, ekonomika, potřebnost pro televizi a užitečnost. Když si to vše ve fázi vývoje ověříme, můžeme začít usilovat o to, abychom šli s látkou do výroby.

Kdo konkrétně tvoří onu desítku vašich spolupracovníků?

Lenka Szántó, Matěj Podzimek, Iva Jestřábová-Kašpárková, David Musil, Eva Doubravová, Ondřej Elbl, Tomáš Hruška, Marta Fenclová, ale i externí posuzovatelé jako Markéta Prušinovská, Hana Wlodarczyková, Zdeněk Dušek, Petr Jarchovský a další. Jde o škálu lidí, kteří znají poptávku zevnitř, a pak škálu lidí zvenčí, co poptávku neznají a nejsou tím přetížení.

Jak spolupracujete s Milanem Cimirotem, který se také vrátil z České televize na Novu, kde nyní působí jako ředitel výroby?

Milan má obrovskou zkušenost z nejvyšších pater. Má přesah z hlediska fungování korporátu, instituce, výroby, finanční stránky. Mít takového parťáka je veliká výhoda. Vývoj by neměl fungovat bez kotvy, bez racionálních parametrů, pouze proto, že nás to baví. Věc musí mít tvar, velikost, váhu, výšku, čas doručení. Potřebuju proto takového nejbližšího partnera, se kterým můžu probírat už námět. Abychom si řekli, jestli na to máme, co pro to můžeme udělat, jak to celé tvarovat. V České televize jsem měl partnera v Matěji Stehlíkovi, tady na Nově mám teď exkluzivního partnera právě v Milanovi.

Jde o ono typické tvůrčí partnerství, kdy jeden vyvíjí obsah a druhý hlídá rozpočty?

Je to ještě lepší. Milan je i obsahový člověk. Stává se, že mi k látce, kterou pošlu a která ho chytne, pošle zpátky rešerši, kterou sám rovnou dohledal. Je vášnivý divák, má rád, když ho věci baví, a je rád u začátků, které jsou těžké. Býval finanční ředitel, já jsem býval výkonný producent, toho jsem dělal delší dobu než producenta kreativního. Jednou finanční ředitel, dycky finanční ředitel, jednou produkční, dycky produkční. Jeden jsme z financí, jeden z produkce a oba máme obsahový přesah. I já každý námět posuzuju nejen z hlediska obsahu, výroby, ale i z pohledu marketingu. Nejen jak to natočíme, ale i jak to prodáme.

Říkáte marketing. To je možná to, co vaše díla odděluje od jiných: dokážete to, co je následně marketuje, vpravit přímo do nich už ve fázi námětu, respektive scénáře.

Taková rozvaha stojí hned na začátku. Když víme, komu příběh vyprávíme, pomáhá to formulovat jednoduché sdělení, co je tématem. Brzo budeme na Nově dávat nový seriál Chlap. Skvělé téma. Zkuste si představit, že vám je čtyřicet, jste špičkový lékař, máte nějak stabilizované své životní role a shodou tragických okolností se vám přihodí, že ztratíte vzpomínky a zkušenosti posledních dvanácti let. Že milujete ženu, co jste za ty roky ztratil, že mezi vámi a vaší dospělou dcerou je propast a že nemáte lékařské zkušenosti, které vaše okolí od vás očekává… Jste na začátku a sám. A je to na základě skutečného příběhu! Najednou téma zní: hledáte sám sebe, kdo jste, jak dobrý člověk.

Co je to vůbec za obsesi nemocničními seriály? Ordinace po 15 letech na televizní obrazovce přestala fungovat, přesto se vzápětí natočila Anatomie života, jejíž výsledek nebyl oslnivý, i tak zase přicházíte s dalším.

Rozdíl v Chlapovi je, a to je díra na trhu, že to je kvalitní medicínský procedurál. Kauzy tam jsou pro odborníky srozumitelné a pro laika fascinující. Není to čistý vztahový seriál.

Anatomie i Ordinace byly vztahové seriály?

Anatomie nevím, Ordinace ano. V ní jde především o to, jak žijí lidé, kteří spolu i pracují. Chlap je jiné téma. Zase se na to dívám způsobem: co tady v Česku není? Chybí tady odborný seriál z medicínského prostředí. A je to na základě skutečného příběhu, tudíž hned máte tři nožičky. Že se to někomu stalo, to má vždy váhu. Zadruhé nás zajímá člověk – jak si poradí se situací, kdy není schopný obstát v žádné ze svých rolí? To znamená: aby byl dobrý lékař, manžel, kamarád, otec. Třetí věc, a to je velikánská zásluha Petra Boka – že mu není jedno, jakým způsobem se chovají lékaři, sestry, jak přistupují k pacientům.

Prospěl Ordinaci loňský přesun na Voyo?

U tohoto rozhodnutí jsem nebyl, přišel jsem až v listopadu, ale Ordinaci změna sluší. Stal se z ní seriál s výrazným obloukem. Má svůj začátek i konec, svou sezónu. Prospělo to tomu.

Jako producent jste zvyklý být v projektech hluboko angažovaný, úzce spolupracujete na scénářích. Budete na to mít v nové roli na Nově čas, nebo budete muset svůj přístup změnit?

Časem budu muset, teď ještě ne. Teď potřebujeme generovat výsledek rychle. To znamená, že potřebuju mít kontrolu s jasným důrazem na všechny složky – na obsah, výrobu i marketing. Je to druh krizového managementu, potřebuju mít věci stažené hodně k sobě, dělat je hodně osobně. Musím číst náměty, scénosledy, scénáře v různých verzích, vidět v různých verzích offline, mix, potřebuju o tom mluvit s marketingem. Nemůžu to ale dělat dlouho, lidi kolem mě by to pak už nebavilo. Je to dočasný stav, ve kterém si potřebujeme rozumět, abychom drželi jeden směr. Aby dávalo smysl to, co vyvíjíme, vyrábíme, co divákovi prodáváme.

Momentálně jsem takový „superkreativní“ producent, který má k dispozici kreativní producenty. Až věc dáme do pohybu, až začne být předvídatelná, až budou producenti na trhu rozumět, co mají nabízet, bude to perfektní. Začnou častěji chodit náměty, u kterých nebudu muset říkat, že nejsou pro nás. Už nám budou chodit látky poučené, v rozpočtovém, časovém, žánrovém rámci. Budeme si rozumět, jak pracujeme s emocí, etickou stránkou. Teď absolvuju nekonečnou sérii osobních setkání, kde pořád vysvětluju, co je Voyo, co je jeho aspirace.

Liší se přemýšlení nad náměty, když mají směřovat nejdřív na digitální platformu?

Online obsah má některá specifika. Na divákovi je volba, kdy a co si pustí. To je rozdíl proti televizi, kterou definuje pasivní cesta. Přesný čas, konkrétní titul, pravidelný režim. Voyo je jiné. Voyo je kino, kam si jdete aktivně vybrat. Nova má očekávání uspokojovat, Voyo má očekávání vzbuzovat. To je základní rozdíl – v posuzování námětů, ale i v marketingu.

Co lidi přesvědčí, aby si Voyo předplatili?

Odpověď je jednoduchá: dobrý obsah, který jinde nedostanou. Je Případ Roubal důvod pro předplatné? Podle mě ano. Stejně jako Guru. Jsou to nadprůměrně kvalitní věci. I další projekty. Navíc platíte relativně malé peníze. Když jdete do kina, stojí vás to o dost víc.

Na digitálních videoplatformách mohou tvůrci víc experimentovat než v televizi. Současně chcete pro Voyo získat milion předplatitelů, mít široký zásah. Jde to dohromady?

Když jsem v situacích, kde neexistuje nic, musím nejdřív usadit velké kameny. Vytvořit základ něčím, co je bezpečné, čemu rozumím, čemu rozumí i diváci. Současně jim ale musím dát víc, než čekají. To pořád není experiment. Do něj se můžu pustit, až když mám ze šedesáti, sedmdesáti procent věc definovanou, pak můžu odskakovat. V České televizi jsem neměl šanci udělat rovnou Most! Ani náhodou. Nejdřív jsem musel udělat Martu a Věru, mezitím s Petrem Kolečkem romantické komedie, s Honzou Prušinovským Trpaslíka… Až potom mohl přijít Most!, který byl svého druhu experiment. Stejně tak Ochránce byl veliké riziko. Mohli jsme ho s Tomášem Feřtkem udělat až po dvou řadách Případů 1. oddělení. S Matějem Podzimkem jsme zase spolupracovali na Metanolu a Dukle 61. Oba dohromady jsem dal až na Ochránci, i tak si ale kluci lámali hlavu nad tím, jak to pojmeme. Došli jsme k tomu, že to natočíme s Terezou Kopáčovou, se kterou jsme mezitím už vytvořili Nevinné lži a Metanol.

Na experiment dojde. Těším se na to. Nejdřív ale vybudujeme základ, ať mají diváci z Voya radost. Ať vědí, co pro ně znamená, co tam v základu najdou.

Bude Voyo uvádět více různé reality show, anebo hlavně skriptované série?

Naší strategií je pestrost. Vyberte si, na co máte chuť. Něco nám jde rovnou dobře, něco se potřebujeme naučit, k něčemu musíme dospět. Reality & entertainment je nejrychlejší cesta. Zejména u mladého publika funguje neskutečně. Třeba Survivor je unikátní v tom, jak rozděluje diváckou obec. V mém světě se lidé diví, proč něco takového vůbec děláme. Není to pro vás, odpovídám jim. To je půvab platformy. Nabídka platformy, to je něco jako regály v obchodním domě. Do některého regálu nejdete, protože zboží v něm není pro vás, ale tlačí se tam jiní lidé a tutéž věc si dávají do košíku šestkrát. Platforma umožňuje mnohem širší zacílení, více regálů. To si v televizi nemůžete úplně dovolit.

Voyo má mířit na lidi od 25 let výš. Mladší oslovovat nechcete?

Chceme. Oslovovat pouze mladé si ale na našem trhu nemůžeme dovolit. V Česku vždy stojíme před těžkým úkolem, který ve velkých zemích neznají. Francie či Německo jsou tak velké trhy, že i úzce zaměřený projekt třeba pro lidi od 12 do 14 let nabere dostatečné publikum. My musíme po scenáristech, režisérech, producentech chtít, aby autenticky trefili mladší, a zároveň to udělali atraktivní pro jejich rodiče. To je těžký úkol, který mě ale baví.

Co konkrétně vám říká aktuální údaj, že Voyo má už 350.000 předplatitelů?

Čísla jsou pro mě informací, jak ovlivnit vývoj. Najednou vidím, že máme statisíce lidí, kteří se rozhodli aktivně zaplatit a čekají, co dodám. To je zavazující.

Studenti na FAMU se mě ptali, jaká čísla jsou u projektů na Voyu úspěch. Je dost šedesát tisíc, sto tisíc diváků? Není to málo, když jsem doteď dělal projekty s jedním, dvěma miliony diváků? Vtip je v tom, že milion diváků máte u televizoru už k dispozici. Když na Voyu uděláte sto tisíc, je to něco jako úspěšný film v kině. Pořád Voyo srovnávám s kinem, protože někdo zaplatil. To je něco jiného, než když jen zapnete televizi a pasivně kolem ní chodíte. Taková kvantitativní změna je pro mě motivující, protože aktivní, platící divák je velký závazek.

Aktuálně uváděný Survivor v televizi sleduje stabilně půl milionu diváků, což pro Novu není žádný extra výkon. Ale gros takového pořadu má být online, správně?

V tomto ohledu nejsem dost poučený zdroj. Intenzivně se zabývám hranou tvorbou, fungování reality TV zatím sleduju a učím se. Můžu nabídnout jen svůj pocit, totiž, že Love Island i Survivor fantasticky fungují na Voyu a Nova je prostor, který zájem o tyto show akceleruje. Voyo je určující platforma, kterou mladší cílová skupina vyhledává.

Porovnejme to s kratšími formáty, které jsem zkoušel vyvíjet v České televizi. Pro mě bylo velkým prozřením, proč jsou takové formáty třeba dvanáctiminutové. Víte to? Protože takhle dlouho sedíte na záchodě! To si najednou říkáte „pozor, tady máme jiné publikum“. U Ulice musíte myslet na to, že lidi nemají na televizi upřenou pozornost, proto musíte dodat všechny důležité informace ve zvuku. Nemůžete si dovolit situaci, že někdo dostane důležitou zprávu na mobil, a vy to neřeknete nahlas. Lidi u toho žehlí, kontrolují úkoly, zalévají si kávu. Když jste v prime timu, pozornost už máte. V Devadesátkách si už můžete dovolit něco jen naznačit, nechat na diváckém pohledu. V kině víte, že vám během filmu diváci neodejdou, tudíž můžete risknout dvacet minut nudy, jen ke konci potřebujete lidi zase vyburcovat, aby zapomněli, že se nudili. U seriálu na Netflixu si můžete dovolit mít slabší první dvě epizody, protože ti, co ho uvidí celý, kolem sebe rozšíří, že začátek není sice nic moc, ale pak se to rozjede. A vy si na jejich doporučení seriál můžete vždy najít a zhlédnout jedním vrzem. V televizi jste v pytli, když nemáte silnou první epizodu. To je fakt něco jiného.

Tímhle kruhem se dostávám k tomu, že pozorně pozoruju, co dělá zábava na Voyu, protože si představuju lidi, pro které je mobil, počítač či tablet hlavní cestou k obsahu.

Říkáte dvanáct minut na záchodě, ale jeden díl Survivoru má dvě hodiny! Jak to, že i mladé diváky udrží?

Nevím. Šel jsem sem i proto, abych se naučil, jak pracovat se zdánlivě svobodným prostorem platformy. Zdánlivě, protože jako divák jste nakonec stejně odkázaný na to, kdy platformy dají premiéru, jestli uvedou seriál celý, anebo po částech. Taky vám omezují výběr podle toho, co rád konzumujete. Na druhou stranu platformy mají perfektní data o tom, kdo je divák. Je to organizovaná svoboda. Mě se před lety ptala Mirka Spáčilová, jestli má televize budoucnost. Pro mě má. Její vtip je v tom, že jednak obsah sledujete v jednu chvíli s ostatními a jednak vám jasně řekne, kdy, co jde, jednak vám pomáhá orientovat se v týdnu.

Když Ordinace fungovala ve své největší síle, pro milion a půl lidí rozdělila v úterý a ve čtvrtek nepříjemný týden dvěma pilíři, na které se těšili. Ulice zpříjemňuje lidem podvečer každý všední den. Po dni, který byl špatný, je mně po zhlédnutí Ulice líp. Případy 1. oddělení nasazené na pondělí způsobily divákům, že jim týden začal hezky. Na začátku sice máte mrtvolu, ale na konci potrestaného opravdu zlého člověka. A jak jde o skutečné případy, pocit zadostiučinění je ještě silnější. Pocit, že někdo chrání vaše bezpečí. Když v neděli nasadíme Policii Modrava, lidi půjdou spát klidnější. Klasická televize funguje jako zábradlí, které vám pomůže projít blbým týdnem. Většina z nás má blbý týden. Pořád se s něčím trápíme. Máme ale možnost zapnout si večer televizi, protože víme, co tam bude a že nás to uklidní. Perfektní je taky olympiáda, protože společně sdílíme zážitek, v tom je televize jedinečná. Platforma tohle neumí. Ta způsobuje, že si nemáte s kým povídat, protože jste každý v jiné fázi příběhu. Jak jste si mohli popovídat o Mare z Easttownu, když jste viděli tři epizody a váš kamarád čtyři?

Stáhnu to ještě k neskutečným číslům Mostu!, Ochránce a teď Devadesátek. Jakmile se stane, že se něco ocitne ve všeobecné debatě, lidi to nutí dívat se v nejbližším možném termínu, aby si druhý den měli o čem povídat. Devadesátky šíleně narostly, protože lidi zjistili, že když si nový díl pustí později, někdo jim děj prozradí. To je pro producenta sen. Když mně někdo napíše, že se nemůže dočkat dalšího týdne, je to skvělé. U platforem většina debat probíhá zhruba takto: Už jsi viděl třetí díl? Neviděl? Aha, tak nic.

Nebudete chtít exkluzivní pořady točené pro Voyo nakonec dát i do programu Novy? Přece jen jsou to drahá původní díla a televizní vysílání je další způsob, jak je zhodnotit.

To je stejné jako s kinem a televizí. Všechna původní díla jsou součástí naší knihovny. Smyslem Voya je vyrábět prémiový obsah, který bude předplatitelům dělat radost. Exkluzivitu má Voyo a jestli se něco z toho bude Nově někdy v budoucnu hodit, se uvidí. Pokud bude mít konkrétní série parametry, aby fungovala také na Nově, v pořádku.

Těším se, až lidem představíme nové seriály určené pro Novu. Jsou to televizní seriály progresivní obsahem i formálně.

Slibujete tedy nové seriály, které Nově pomůžou získat zpátky prvenství, které ztratila v souboji Ordinace se Slunečnou televize Prima, nebo teď v přímých střetech se Zoo?

Ano. Nechci mluvit o konkurenci, ať dělají to nejlepší, co umějí. Mě zajímají velkoformátové seriály proto, že pro tvůrce znamenají – jak jsem říkal – to největší plátno. Na něm může tvůrce pracovat s postavou pestřeji, může zpomalit, může nadhodit témata, která by byla třeba na osmidílnou sérii příliš těžká. Pořád mám na mysli princip Ulice – když na něco máte osm epizod, bude to jiný typ historky, než když jich máte šestadvacet. V takovém seriálu můžete těžší téma vyvážit něčím jiným. Mým úkolem je, aby seriály dostaly do vínku téma, které diváka elektrizuje. Skvělé v tomto ohledu byly třeba Kukačky.

To byl ale klasický třináctidílný seriál. Může ale dneska vzniknout něco podobného jako Ulice nebo Ordinace, seriál, který zase vydrží na obrazovce 15 let?

Takhle bych to nedefinoval. Pro mě není cílem, aby seriál měl co nejvíc dílů a nikdy neskončil. Chci, aby téma a skupina postav, kterou chceme divákům přivést do jejich rodin, měly takový potenciál, že nás to bude bavit po šestadvaceti a třeba i po čtyřiceti dílech. S tím rozhodně přijdeme. Nejdřív je ale potřeba mít téma.

Zatím nic konkrétního nemáte?

Máme.

Uvidíme to třeba už v podzimní sezóně?

Jsme ve fázi, kdy proběhlo početí. Kdy ale řeknete vašim rodičům, že čekáte dítě? Když víte, že už to dobře dopadne.

Hraná tvorba potřebuje čas na přípravu. Abychom se dostali do komfortní, optimální situace, kterou příprava hrané tvorby potřebuje, potřebujeme první projekty dostat rychle k divákům a mezitím dát do pohybu jiné, které trvají delší dobu. Řeším teď tři dynamiky. První je Nova, tam chci přijít s něčím, co není rychloobslužná věc, ale co má téma a bude diváky bavit a povznášet. Zadruhé: co nejrychleji dávat na Voyo něco, co ho definuje. A zatřetí dělat dobře věci, které budou k realizaci třeba až za rok a půl. Abychom se dostali do situace, že máme čas vyvíjet. Abychom měli čas na to nejdůležitější: dobře plánovat početí a šestinedělí.

Vyvarujete se „bezduchých imitací zahraničních kriminálních seriálů“, jak se jich obává porota cen Trilobit? Teď za to vyplísnila Českou televizi.

Leckteré organizace dělají něco pro kultivaci prostředí, ale ve vyjádření Trilobitu je rozpor, protože zároveň Českou televizi ocenili za dva projekty.

Pokud jde o licence, o pořady podle zahraničního vzoru, něco adaptovat je velké umění. Nikdy to není copy & paste. To nefunguje. Musíte dobře vybrat a převést cosi, co fungovalo v zahraničí, na podmínky, které budou fungovat u nás. Zároveň se tím učí naši scenáristé, protože vidí dráty něčeho, co je dobře vymyšlené. Vidí, jak jde děj do twistu, kolik tam je zápletek, jak se na sebe vrší. Je to dobrý trénink. Když něco sami vyvíjíme, dlouho to trvá, když adaptujeme něco, co bylo už vyzkoušené, je to samozřejmě rychlejší. Licence jsou proto něco, co patří do základní výbavy každé televize. Netflix má řadu licencí křížem do různých zemí, HBO taky.

Anatomie života jako přenesená věc podle mého absolutně nefungovala, třeba Svět pod hlavou naopak zafungoval skvěle – připomeňme kapelu Sloky.

Každá věc, která se povede, je důležitá pro celý trh. Je jedno, jestli s ní přijde Česká televize, Nova, Prima nebo Barrandov. Každý dobrý příklad je dobrý začátek. Proto mě ono žlučovité vyjádření na Trilobitech mrzí, protože tu máme i dobře adaptované licence. Doktor Martin fungoval dobře. Svět pod hlavou je v tomto smyslu mimořádný počin. Adaptovat něco, aby to fungovalo i u nás, dá práci a rozhodně to není míň než původní věc.

Kriminálek na českých obrazovkách ale rozhodně není málo. Programová ředitelka TV Nova Silvie Majeská na loňském festivalu Serial Killer říkala, že se chcete zaměřit na true crime. Má to být něco rozdílného oproti stávajícím detektivkám a krimi?

Ano. True crime je - velmi zjednodušeně - hraná rekonstrukce událostí, které proběhly. Poskytuje to divákovi rozdílný typ zážitku. Něco se dozvíme o sobě, něco o době, ve které jsme žili, přináší to vyšší hodnotu poznání. Existuje rozdíl mezi Stíny v mlze, Specialisty, Policií Modrava, Případy 1. oddělení, Případem Roubal.

Co z toho je true crime?

Roubal.

První oddělení?

True crime.

Devadesátky.

True crime.

Odznak Vysočina?

Kriminálka. Specialisti jsou taky žánrová kriminálka. Ustálený formát, který má každá televize ve své výbavě.

Co považuju za důležité: za posledních osm let tady vyrostly producentské firmy schopné ohlídat obsah. A nejrychleji se to všichni naučili právě na kriminálkách. Možná proto jich je tolik. Ze všech žánrů je momentálně umíme nejlíp. O romantické komedie se taky snažíme, ale jsou jen napodobeninou toho, co funguje venku. Nemají, co by měly mít: závažný nedostatek v životě některé z postav, které se díky lásce otevře nový prostor. Žánr romantické komedie prostě neumíme. Stejně tak komediální seriály. Kriminálky jsme se naučili, proto jich je tu mnohem víc.

Jaké produkce byste v tomto ohledu vyzdvihl?

Celou řadu. Nejsložitější v našem oboru je dodržet obsah, žánr, vyznění, co slíbíte. Od záměru pohlídat tu věc až k výsledku. V tomhle zdejší producenti vyrostli fantasticky. Rozhodně to umějí Dramedy. Ti mají už takovou sérii projektů, u nichž není jedno, co je obsahem, vždy mají téma. Dlouhodobě je to Bionaut, dobrodružná produkce, která ohledává různé cesty často s výrazným dopadem. Nebo silná, zkušená a spolehlivá producentská skupina Film Kolektiv s širokým žánrovým rozsahem. Rozhodně to je Barletta, pro mě objev posledního roku i díky upřímnému a vášnivému přístupu k Ivetě a dalším projektům. Lucky Man Films, to je jasná věc. DNA dělají na českém trhu jednoznačně quality TV už několik let, zároveň ale umí i rychle vyrobit kriminálky typu Specialisté. Tohle tady nebývalo. Když Česká televize dávala do pohybu svou strategii, všichni jsme se to teprve učili.

Všechny platformy se dnes předhánějí, kdo natočí lepší seriál nebo film. Ale kde zůstala televizní zábava? Estrády v dobrém slova smyslu.

Zábava je všechno, co děláme. Volíme k tomu různé žánry. Může to být dokument, může to být hrané, reality TV, estrádní tvar…

To ano, ale mám na mysli původní zábavní pořady, sobotní pásma. Dnes vidíme prakticky pouze adaptace zahraničních pořadů: Tvoje tvář má známý hlas, SuperStar, Talent, StarDance. Je to jistota, která se neustále opakuje, původní hit tu ale roky nevidíme.

Myslím, že se k tomu dostaneme, ale jak jsem říkal, musíme začít velkými kameny. V České televize jsem dělal docusoap, hrané seriály i zábavu. Tenhle trojlístek je funkční. Jen pro různá témata volíte různé žánry.

Původní zábavní formát je Tajemství těla. Vznikl proto, že v České televizi pracuje šikovná Eliška Faeklová, která ráda lidi baví přes poznávání. Když máte někoho jako Eliška, můžete začít hledat a vyvíjet podobný typ formátu. Navíc Tajemství těla milují děti, protože se dozvídají něco zajímavého. Obecně v Česku dobře fungují zábavní formáty, které se věnují znalostem a vědomostem. Češi to milují. Proto vlastně máme i tolik zmiňovaných kriminálek – Češi milují luštění křížovek a potvrzování si vlastních tipů, i toho, co se naučili ve škole. AZ-kvíz je fenomén, nám teď funguje soutěž Na lovu. Takové pořady jsou jistota, skvělé věci, které bych rád dělal dál.

Dobře, soutěže fungují, ale co třeba něco jako Televarieté? Pódiová show, která stojí na chytrém, pohotovém a vtipném konferenciérovi.

Chtěl bych dělat Televarieté, ale musím začít od lidí. Musím tvůrcům říct, že mě to zajímá, aby věděli, že mně to mají zkoušet nabízet. Vlajku ovšem musím vyvěsit nejdřív v hrané tvorbě, protože ta potřebuje nejdelší čas před tím, než můžeme sklízet. Pak se můžu vrátit k zábavnímu pořadu, který lze mít během půl roku vyvinutý a ve vysílání. Až vyřeším, že máme pojištěný dnešek, zítřek a pozítřek, až budeme mít v pohybu kvalitní scénáře a začnu kontrolu nad nimi předávat, můžu se začít soustředit na další. Vždyť já v zábavě začínal!

Dělal jste Jana Krause na Primě i v České televizi…

A Nikdo není dokonalý, Carusošou, Nejchytřejšího Čecha i Největšího Čecha. Mě takové věci baví. Ale potřebuju čas.