V úterý 21. ledna 2020 proběhne v pražském kině Atlas další ročník Digiveletrhu, naší každoroční přehlídky, co komunikační agentury chystají na další rok. Agentury i klienti, můžete se hlásit.

„Dnes na trhu není podstatné, jestli média vydělávají“

„Nejlepší podmínky momentálně nejsou dané trhem, ale tím, jak se noví čeští majitelé staví ke svým médiím. Využívají je, když už je mají, ale podstatný pro ně není trh. To mě jako starého rozhlasáka z privátního sektoru udivuje,“ říká v rozhovoru s Médiářem Michel Fleischmann, který po třech dekádách v čele rádií Evropa 2 či Frekvence 1 mediální byznys opouští a chystá se do služeb české diplomacie. Hovor vedli Ondřej Aust a Jakub Jetmar.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

S říjnem jste skončil jako prezident Lagardere…

Konkrétně jako prezident zastřešující společnosti, která patřila pod Lagardere a která se nazývá Infinitiv.

… od listopadu pracujete na ministerstvu zahraničí a od ledna budete velvyslancem Česka ve Francii, v Paříži.

Datum ještě není dáno, ale mluví se o lednu.

Prý vás přemlouval přímo prezident Miloš Zeman.

Nepřehánějme. Při schůzkách, které jsme měli s panem prezidentem v souvislosti s rádiem, jsme často diskutovali. Mimo jiné o Francii, a on si už léta značně stěžoval. Až jednou padlo „tak jeď ty“. Je to zhruba rok a půl. Tím se to najednou celé rozjelo. Přátelství, které mně bylo nabídnuto, jsem přijal a stojím si za ním. Ale nedá se říct, že bych byl Zemanův člověk. V řadě věcí spolu nesouhlasíme a často o tom diskutujeme, což je zajímavé samo o sobě.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Proč jste kývl na to, stát se velvyslancem?

Jde mi o to, reprezentovat Českou republiku a podat Francouzům a francouzským institucím pojem Česka ve své celistvosti, ať jde o kulturu, politično či ekonomiku. Pro mě má to celé i osobní úroveň, kruh se uzavírá, můj otec totiž byl v dávných dobách [v 60. letech 20. století – pozn. red.] kulturní rada na československé ambasádě v Paříži. A pak, nelžeme si, jde o vyvrcholení kariéry. Rozhodl jsem se, že v médiích skončím, a pak přišla tato nabídka.

Hlavním motivem pro mě byl pocit, že vztahy mezi Českem a Francií jsou plné malých a malicherných nedorozumění, které vznikají z toho, že Francouzi nechápou, co Češi chtějí, a Češi moc nevědí, co chtějí. Chci české zájmy tříbit, formulovat.

Třeba diplomatické vztahy mezi Českem a Německem mají strukturu, jasné zakořenění. Víte, kam se obrátit, na koho. S Francií je to komplikovanější. Je to dané rovněž Francouzi, protože francouzská sebestřednost je a vždy bude značná, dnes ale jsou moderní evropský stát, který potřebuje strukturu, chce ji, už proto, že v krvi každého Francouze běhá Napoleon, který byl strukturovaný velmi, jde tedy o to, takovou strukturu jim nabídnout. Zatím to plave.

Já mám za sebou třicet let řízení, znám francouzštinu, Francouze, francouzskou kulturu, kterou jsem ostatně vystudoval, Napoleon ve mně běhá už taky, znám politické reálie, protože jsem tamní volič. Mohu do toho tedy vplout s razítkem plus a možná mě vyslyší.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

V médiích jste strávil 40 let, nejdřív ve francouzských, pak po převratu tady 30 let v těch českých. Je něco, co se v médiích nemění – nehledě na zemi, nehledě na dobu?

Zůstává řada věcí. Český mediální zákon z roku 1991 je pořád oporou zdejšího rozhlasového a televizního světa, byl správně komponován pro moderní Evropu, jsou v něm kvalitně definované základy – duální systém, svoboda médií, veřejnoprávní sektor, soukromý sektor.

Stále platí, že posluchači chtějí poslouchat, co mají rádi, a média, hlavně soukromá, se mají snažit jim vyhovovat. Nikdy nevyhovíte každému, jak říkal Vladimír Železný, ale jako soukromé médium byste měli tvořit srozumitelnost a radost. To se v rádiích nemění a nedovedu si představit, že by se měnilo. Revoluce v rádiích, výzkumy hudby, celá struktura celodenního vysílání, to vše přišlo v 60. letech 20. století z Ameriky a Evropa se přizpůsobila. Clock, výzkumy hudby, moderátoři a jejich úkol, to se definovalo v druhé polovině minulého století a trvá dodnes. Ani sami posluchači se příliš nemění. Generace se neliší v tom, co od rádia chtějí – aby bylo v jejich blízkosti, doprovázelo je, aby bylo možné si je pustit, kdy kdo chce, zároveň aby nevadilo, neotravovalo, naopak aby dělalo radost.

Technologie věci mění, ale ne zas tolik. Rostoucí trend poslechu přes mobilní telefon je úspěch, protože oproti normálnímu analogovému rádiu, u něhož stačí zmáčknout knoflík, spustit vysílání na mobilu celkem trvá – musím zapnout telefon, najít aplikaci, vlézt do ní, zvolit, co chci poslouchat… Je úspěch, že rádia za posledních dvacet let ztratila tak málo posluchačů a mají de facto konstantní poslechovost. Šest milionů z deseti, kolik je v Česku obyvatel, není tak špatné číslo. A rádio bude pokračovat, o tom jsem přesvědčený. Technologie věci spíš komplikují, než by jim pomáhaly, ale vývojáři se s tím vypořádají. Mašinky, kterým hlasem poručíme, aby nám pouštěly rádio, budeme mít brzy doma všichni.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

„Rozhlasový přijímač je mrtvá věc,“ řekl jste v říjnu při mediálním semináři na půdě poslanecké sněmovny, cesta digitalizace rádia podle vás vede přes internet, nikoli přes systém DAB. „Pusť mi Evropu 2, Alexo“, tak popisujete budoucnost rádia, nikoli jako pozemní digitální vysílání, k němuž v Česku zatím směřujeme. Jak se v tomto kontextu změní role moderátorů? Televizní hlasatelé byli před patnácti lety zrušeni.

Ale hlasatelé vlastně nezmizeli, pozor. Když jde na obrazovce přehled večerních programů, text přece někdo čte. Nejsou už vidět, nejsou ukazováni, nejsou už ikony národa, jak to bývalo – já na tom ostatně založil celé jedno rádio a navíc jsem si jednu hlasatelku vzal za ženu –, ale stále existují. A možná, že se se v budoucnu na obrazovku vrátí i jejich tváře.

Role moderátora v rozhlase se nezměnila a měnit se nebude. Začátkem 90. let jsem napsal pro své moderátory vademekum o padesáti bodech, co má moderátor v rádiu dělat. Bod číslo 1: usmívat se. Bod 48: nevynášet nápady, které jsi slyšel. Bod 22: neposlouchej své kamarády, když ti budou nadávat, pravdu máš ty. Všechny ty rady stále platí.

Dnes tolik módní podcasty ovšem spojovací slovo mezi sebou nepotřebují.

A co chcete podcastovat v hudebním rádiu? Tam podcast neuplatníte, vesměs nemá pořady, je to proud. Podcast se uplatní jedině na stanici mluveného slova. Ovšem moderátor má pořád dělat totéž – oznámit stanici, s osobním nasazením říct, o čem vysílání bude, na konci znovu říct název rádia, pustit písničku. Pochopitelně můžeme vymyslet robota, který bude dělat totéž, ale tím rádio ztratí, co jeho vztah s posluchačem dělá – důvěru. Moderátor vlastně posluchači říká „tohle poslouchám já, to je to, co mám rád, a jestli mě máš trochu rád, poslouchej to taky“. Byť písničku nemá rád, musí to podat tak, že ano. Moderátor, který tohle nedělá, není dobrý moderátor. Důvěra mezi rádiem a posluchačem je zásadní. Druhých 50 % dělá marketing.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann a Ondřej Aust. Foto: Vojta Herout

Na zmíněném parlamentním semináři jste také řekl, že „rada [pro vysílání] pana Pospíchala a pana Žáka je to nejhorší, co jsem za 30 let v médiích zažil“. Tehdejší rozhodnutí o nových digitálních televizích podle vás „nahodilých žadatelů“ jste zhodnotil jako „nestoudné, hloupé a také se to zhroutilo“, musely přijít kompenzační licence pro Novu a Primu. Není to především vaše rozčarování z toho, že tehdy radní neudělili licence mimo jiné vašim projektů hudebně-zábavních televizí TF1 a TE2, ale šesti novým projektům Febio, Z1, Óčko, Pohoda, RTA a Barrandov? Václava Žáka přece známe jako distingovaného muže, zajímavého diskutéra.

Pana Žáka si vážím právě jako člověka, který vede Listy, jako intelektuála. Jeho přístup člověka k mediálnímu byznysu ale byl, myslím, chybný. Chtěl do něj vnést vyšší intelektuální úroveň, ale mediální svět na to tenkrát určitě nebyl připraven. Tudíž se mu to nepovedlo. Jak jsem se teď při stěhování probíral starými kancelářskými papíry, narazil jsem i na usnesení rady pro vysílání a za celou dobu předsednictví pánů Žáka a Pospíchala jsem nacházel jenom zamítnutí. Stále zamítnutí. Prošel jsem si s nimi dobou, kdy nám zamítali lautr všechno, až je podezírám, že se ani nedívali, co v žádostech bylo. Prostě je zamítali, protože, jak mně jednou řekl právě předseda rady pan Žák, „vždyť už toho máte dost“. To byla věta na pár facek. Pochopitelně panu Žákovi, distingovanému intelektuálovi české kultury, jsem facku nedal, ale paměť mám. A teď když bilancuju, říkám, co jsem si celou dobu myslel. U pana Pospíchala to bylo horší, to byla úplná popletenost.

Pochopitelně že otázku televizí, o níž mluvíte, jsem tenkrát nesl těžce a těžce ji nesu dodnes. Byla velká škoda, že se nám nepodařilo licence získat, protože dnešní televizní trh vypadal jinak. Měli jsme s Evropou 2 šanci udělat dobrou hudební televizi. Hudební televize má ve všech zemích podíl na publiku jeden a půl, dvě procenta, a je to úspěch. My nečekali víc. Ale čekali jsme víc, než má dneska Óčko, na které se nikdo nekouká [skupina kanálů Stanice O vykazuje v oficiálním měření podíl na sledovanosti kolem 0,5 % - pozn. red.] a kde asi něco nefunguje.

Óčko jste chtěli koupit.

Bylo nám to nabízeno. Já byl pro koupi, viděl jsem v tom základ pro budoucí léta a možnost udržet si posluchače, respektive diváky v digitálním prostředí. Naši akcionáři v Paříži nad tím dlouho přemýšleli, nakonec souhlasili, ale nakonec jsme byli vyšachování a koupil to Babiš.

Proč Óčko podle vás nefunguje?

Chybí tam, co hudební televize nutně potřebují – lifestylové seriály pro mladé lidi. Obsah. Dnes v hudební televizi nestačí dávat jen hudbu. Na hudbu se nekouká, hudba se poslouchá.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Jako jsou vlastně vaše zkušenosti s dvěma nejsilnějšími konkurenty na rozhlasovém trhu -- Andrejem Babišem a Ivanem Zachem?

Já je zas kolik neznám. Pana Zacha jsem viděl asi dvakrát, pana Babiše častěji a o rádiích jsme spolu nikdy pořádně nediskutovali, nijak jsme to neprobírali. Věci rozhlasové se podle mě u těchto pánů dějí na jiné, nižší úrovni než přímo u nich.

Rádia pana Zacha jsme jednu dobu jako Regie Radio Music obchodně zastupovali, to fungovalo dobře. Pak se rozhodli jinak. Když pan Babiš koupil rádio Impuls, zastupovali jsme nějakou dobu Impuls, pak se rozhodli jinak. Proč se rozhodli jinak? Protože jsem odmítl takzvané garantované minimum, neboť bylo nerealizovatelné. Mým úkolem bylo vytvářet zisky, ne prodělávat. Tady jsme momentálně v situaci, kdy není podstatné, jestli média vydělávají, nebo prodělávají. Ale já měl tehdy za úkol, aby naše firmy vydělávaly peníze, proto jsem nemohl přistoupit na něco, co bylo evidentní, že bude prodělávat.

Na garantovanou platbu?

Ano. V tom je na trhu změna.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

V srpnu při prezentaci Mediaprojektu jste mluvil v souvislosti s přechodem celoplošných stanic k obchodnímu zastoupení Media Club o návratu do budoucnosti. „Podobnou situaci jsme tady už měli, tenkrát jsem to organizoval já,“ řekl jste. Co tím bylo myšleno?

Na zdejším rozhlasovém trhu jsou pořád prakticky tři skupiny – soukromá regionální rádia, takzvaní Kissáci, jak jsme jim říkali, celoplošné stanice, kdysi sdružené pod mediazastupitelství Regie Radio Music, a veřejnoprávní Český rozhlas. Kromě něj se obchodní zastoupení skupin neustále měnila, prolínala a jednoduše chci říct, že za pár let se to může zase změnit. Rádia hledají, kde můžou dostat nejlepší podmínky. Dnes nejsou nejlepší podmínky dané trhem, ale tím, jak se čeští majitelé staví ke svým médiím. Využívají je, když už je mají, ale podstatný není trh. To mě pochopitelně jako starého rozhlasáka z privátního sektoru udivuje.

Jde o následek něčeho, co se stejně změní. Ve Francii to začalo celoplošnými rádii, následně vzniklo plno malých rádií a celoplošná rádia pak kupovala ta malá. V Česku jsme začali malými rádii, z těch vzešly dvě celoplošná, z malých pak spojováním vznikly další celoplošky. Teď už se oba trhy podobají. U nás zahraniční investoři udělali kvalitní práci a postavili strukturu trhu, ať je to trh televizní, rozhlasový nebo tiskový, a s nástupem ekonomické síly v Česku média prodali zpátky do českých rukou. Předali to, co vytvořili, zpátky. Teď bude zajímavé, co se strukturou, která je vlastně panevropská, budou dělat tuzemští majitelé.

Proč vlastně v Česku nevyšel projekt soukromého zpravodajského rádia, o něž jste se pokoušeli? Pomiňme průtahy ze strany regulátora.

Zmíněné průtahy ze strany rady pro vysílání, protože se čekalo na start Českého rozhlasu Plus, byly prvním důvodem. Druhý problém byl míra investic, kterou byli francouzští akcionáři ochotní do projektu vložit. A třetí problém jsem já, snažil jsem se v tom všem lavírovat a jak jsem hledal řešení, ztratili jsme se v tom. Beru to jako svou odpovědnost, možná kdybych tenkrát víc praštil do stolu a víc bojoval, dopadlo to jinak. Nakonec to dopadlo špatně. S investicemi, které jsem měl oproti Českému rozhlasu, jsem svým způsobem ani uspět nemohl.

Rádio Zet byla moje osmá žádost na zpravodajské rádio. Osmá. První jsme podali v roce 2004, na Info Radio, které mělo vysílat jen pro Prahu. Všechny žádosti před Zetem mi zamítli. Neexistovala a stále neexistuje ze strany mediální legislativy vůle, aby tady vzniklo soukromé zpravodajské rádio. Šance stále existuje, ale případný investor si musí přiznat, že ho projekt bude tři čtyři roky stát peníze, než se dostane na provozní nulu. Bude to stát neskutečné úsilí vytvořit něco, čemu lidi dají přednost před webem nebo aplikacemi. Musí se to udělat dobře.

A cílová skupina? Od BBC jste koupili lukrativní síť vysílačů ve všech velkých městech republiky, nabízelo se díky tomu oslovit ty nejlepší, mohovité, vzdělané... Zkrátka že postavíte ekonomické rádio pro elitu.

Vyvedu vás z omylu. Myslel jsem si, že rádiem Zet oslovíme deset, dvacet velkých firem a ty je de facto budou financovat. Nestalo se a bojím se, že se už nestane. Všimli jsme si už u několika českých miliardářů, že místo aby si koupili reklamu, koupí si celé rádio. S tím jsem tehdy nepočítal. Neexistuje tu dostatečná síla tyto lidi oslovit, aby si na celý rok zakoupili prostor v kritickém médiu. Lidi v marketingu se na to zkrátka dívají poněkud jinak.

Zpravodajské rádio je drahá věc. A musí mít kvalitní lidi, kteří kromě toho, že jsou novináři, jsou taky moderátoři. Musejí pochopit, že tam nejsou proto, aby říkali svoje názory a tlačili své pojetí zpravodajství, ale aby komunikovali s posluchačem. To stojí velké úsilí a lidi v rozhlasu k tomu nejsou vůbec vedeni. Ti nejlepší rozhlasoví novináři jsou dneska ti, kteří prošli týmem Jirky Hrabáka [dlouholetý šéf Impulsu, předtím v 90. letech Fleischmannův blízký spolupracovník – pozn. red.] nebo mým. Dnes je mnoho z nich v České televizi a v Českém rozhlasu. Proč? Protože tam mají víc peněz, než jim dnes umí dát soukromé rádio.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Zároveň se dnes spousta novinářů věnuje úplně jinému mediatypu, než jaký uměli předtím.

To je věc, kterou jsem nadnesl ve sněmovně, ale kterou nikdo nezaznamenal.

Vy jste tam říkal, že dnes v Česku „člověk už neví, který novinář patří kam, jeho jméno je nepodstatné“.

V českých rádiích se nám povedla jedna věc – a teď musím pozdravit Leoše Mareše –, a to udržet si moderátory. Ti, kteří odešli jinam, se ztratili, mnozí jiní ale pochopili, že je dobré držet se rádia, které jim dává podporu a zázemí, spolupracovat s ním, využívat ho pro svoje potřeby. Ovšem v novinářském světě se to nepovedlo vůbec.

Nectí se značka. Jednou jsem v deníku, jednou v týdeníku, pak v televizi, následně jdu na web, kde začnu dělat video…

Pardon, ale když byla česká média v německých rukou, příslušnost se ctila. Jak je to možné? Co se stalo? Tuto otázku si má někdo položit a analyzovat, jak to, že od doby, co z tisku odešli němečtí investoři a majitelé, vznikl kočkopes, kdy si koupíte každý rok jiné noviny, protože ty, co jste četli dosud, vás už nebaví, a on je tam tentýž novinář, kterého jste před rokem četli jinde. Už vlastně nevíte, v kterých novinách co čekat. Je to popletenost a je to špatně. Tisky, rádia i televize mají vynaložit neskutečné úsilí, aby si udrželi své lidi, protože trvá tři, čtyři pět let, než je novinář, moderátor excelentní. A my chceme excelentní novináře a moderátory.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Jakub Jetmar a Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

S mediálním zákonem, až na výjimky dané vývojem v čase, jste spokojen, ale není i v důležitějších věcech přežitkem analogové doby?

Základem pro mě v mediálním zákoně je, že garantuje svobodu vysílání. Že je provozovatel zodpovědný za to, co vysílá, a že je to jeho svobodné rozhodnutí, proto jsem taky v poslanecké sněmovně říkal, že je bláznivé, když po každých volbách dostáváme dotazy od rady pro vysílání, abychom v zájmu objektivity vysvětlili, proč jsme tomu dali prostor a tomu ne. Proč? Protože jsme si to vybrali. Protože jsme si řekli, že tohle naše posluchače nebude zajímat a tohle je zajímat bude – a je to naše volba. To nemá s objektivitou vůbec nic společného, je to naše svobodná volba garantovaná zákonem. Často se zároveň stává, že člověk, kterého jsme zvali, nepřijde, protože jsme se mu nedovolali nebo přijít nechtěl. To se nám děje často. Zároveň posledních deset let bojujeme proti takzvaným poslaneckým týdnům, kdy si daný zástupce lidu určí, že má dva mediální dny a že v nich chce obejít veškerá média a všem vyprávět tytéž věty, které mu napsalo jeho PR oddělení. Nás tohle nezajímá. Nezajímá.

Odborník na média Milan Šmíd se na zmíněném semináři v říjnu na půdě sněmovny dotkl toho, zda by rada pro vysílání měla dál dozorovat právě zpravodajství soukromých subjektů, když vedle toho existuje online, zpravodajské weby, které taky nikdo nereguluje.

V tomto smyslu s ním souhlasím. Nevím, do jaké míry chce regulovat veřejnoprávní rozhlas, protože jestli nemají být regulována soukromá rádia, proč by byl regulovaný veřejnoprávní rozhlas. V tomto ohledu bych Český rozhlas chránil. Ten to nemá jednoduché ve vztahu s politiky, protože ve sněmovně bylo přímo i nepřímo vyřčeno, a všichni poslanci mluvili stejným hlasem, že veřejnoprávní sektor je tady pro politiky, že je službou pro politiky. To není pravda. Ministr kultury prohlásil, že se novináři musejí zamyslet, jestli chtějí říkat svoje názory. Co je politikům do toho? Co jim je do toho? Politik může být rád, že byl do média pozván. Že politici chtějí chodit do médií pořád, je jiná věc. Kdyby chodili míň, měli by větší důvěryhodnost.

Ministr Zaorálek konkrétně argumentoval, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize by neměly zaznívat názory redaktorů.

Ale tohle je názor politika, který když slyší jiný pohled než svůj, hned řekne, že někdo říká názory. Novinář možná neříká svůj názor, jenom dostal od šéfredaktora úkol „my chceme vědět toto, dvojtečka“. Politici musejí pochopit, že v soukromém sektoru majitel ani generální ředitel nerozhodují, co bude říkat redakce. To je role šéfredaktora. Proto jsem ve sněmovně mluvil i o tom, že se to nezmění, dokud se nezmění postavení novináře, tedy až novinář dostane zákonem do vínku strašnou věc – odpovědnost. Ta mu ale přinese i benefity.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Tvrdil jste před poslanci, že ve Francii se novináři zavazují k takzvané klauzuli svědomí, která je chrání před zájmy vydavatele. Jak by bylo možné zakotvit postavení novináře do zákona v Česku?

Do zákoníku práce. Kdyby majitel vyhodil novináře, novinář by měl právo na odstupné, které je dané a které by bylo pro majitele tvrdé. Když nesouhlasí se svým majitelem, může odejít, přitom dostat veškeré zákonem dané měsíce odstupného. Celé by to přitom bylo založené na tom, že dotyčný musí být přijat do syndikátu novinářů. A ten musí mít chartu, kterou důsledně uplatňuje. Stát potom zaměstnanci-novináři, členovi syndikátu novinářů může garantovat status zaměstnance s výhodami, které majitelům budou zabraňovat, aby ho jen tak vyhodili.

To v Česku předpokládá resuscitaci syndikátu novinářů. Jak tam chcete dostat lidi, kteří jsou směrodatní? Syndikát novinářů je tu pořád okrajová organizace.

Bohužel. Jestli chtějí být novináři významní, chtějí-li předat další generaci nějakou kvalitu, měli by se o toto starat. Být první, kdo do syndikátu vstoupí a organizaci tím pádem dají důvěryhodnost. A zaujmout postoj, že ten, kdo není v syndikátu, není novinář a zákon ho nebude chránit. Bude nedůvěryhodná osoba a cokoliv napíše, můžeme brát jako fake news. Ve Francii to tak je.

To souvisí s historickým vývojem. U nás by to zavánělo komisí, která vlastní pravdu.

Vždycky to tímhle může smrdět. Vždycky na to bude útočeno. Ve Francii je několik syndikátů, také to tam není úplně jednoduché, mají různé názory, ale všichni dohromady si vymohli, že novinář patří do zákoníku práce, stejně jako tam patří třeba pokrývač. Když pokrývač s licencí spadne ze střechy, má nárok na veškerou péči. Když pokrývače dělá někdo, kdo licenci nemá, péči v takovém případě nedostane nebo s ní má problémy. Tím chci chránit nejen novináře, ale i majitele. Jak mají majitelé prosazovat důvěryhodnost svých médií, když neexistuje definice novináře v zákoně? Samozřejmě, všichni můžeme říkat „Babišův tisk“. A to je špatně. On to totiž nemusí být Babišův tisk. I když ho Babiš bude vlastnit.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Je pro vás manifestací stavovského sebevědomí reakce francouzských novinářů po příchodu Daniela Křetínského jako nového spolumajitele?

Le Monde je ojedinělý příklad, tamním novinářům se nad rámec syndikátu podařilo vymoci si takovou sílu, že jsou spolumajiteli zmíněného deníku. To je o stupeň výš. Mají takovou sílu, že s nimi musí ostatní akcionáři počítat, mluvit, diskutovat a vysvětlovat, jaké jsou jejich cíle.

Pochopitelně, že Francie je v tomto ohledu historicky silnější. Oproti tomu je Česko slabou demokracií. Francie má zažité demokratické skutky, které má kdokoliv ve Francii v sobě. Dokonce i ten terorista, občan francouzský. Projevuje se proti režimu, systému, chytil se stébla, které se jmenuje terorismus, což je pochopitelně strašné, ale francouzská demokracie je tak silná, že i toto převálcuje. I Žluté vesty jako manifestace, která začala se zvýšením DPH na benzín, což zkomplikovalo život mnoha lidem, kteří dojíždí za prací, stát ustál. Manifestace budou, budou možná ještě větší, ale konflikt je tam pojat opravdu demokraticky. My jako Češi jsme ve stavu slabé demokracie, lidi tu stále nemají demokracii zažitou a neprožívají ji tak, jak stojí a běží. Třeba že tady může být pablb, který něco říká, ale vy ho za to nebudete zavírat nebo ho kárat. Že mu můžete říct „seš pablb“. Že pan starosta Řeporyjí může ústavního činitele poslat někam a nic se mu nestane. To je správně, to je demokratické.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Co pro budoucnost rádia znamená internet?

Z hlediska distribuce dnes na trhu funguje analog, pozemní digitální vysílání, online. Už v roce 2005 jsem žádal o první digitální licence v systému DAB, v Anglii systém tehdy běžel asi tři roky. Máme konec roku 2019 a DAB, respektive DAB+ se stále diskutuje, snažíme se ho implementovat, někde od něj odstoupili, někde ho chtějí znovu nasadit. Jsme v totálním chaosu. Tady v DAB nemáme momentálně co dělat, lidi nemají přijímače, tak proč bychom vyhazovali peníze na něco, co nejde naladit? Pusťte si v Praze DAB a máte problém.

Vedle digitálního vysílání se přitom rozvíjí online a nabírá na síle. Do hlavních značek jsme za třicet let analogu nainvestovali stovky milionů, aby byly známé, aby se posluchačům vybavovaly. Tyto značky se budou převádět do onlinu, to se ostatně už nějakou dobu děje.

Kolem nich budou vznikat další produkty, typově Evropa 3, 4, Frekvence 2, 5, 10 a tak dál. Využijí marketingovou sílu vybudovaných značek. Na druhou stranu – když poslouchám Evropu 2, proč bych poslouchal Evropu 3? Evropa 2 by mi mohla stačit. Nezbývá nám tedy, než vymyslet něco jiného, s jiným názvem. Jediný majitel tak v onlinu nebude mít pět značek, ale padesát. A všechno sečteno mu dá stejný počet posluchačů, jaký má dnes v analogu.

Jak ale vytvořit 50 programů, to vám neřeknu, protože to sám nevím. Dnes neexistuje 50 formátů. Hudebního radia uděláte pět, šest formátů, tím končíte. Dnes je situace o to těžší, že už sotva rozlišíte, co je AC či hot AC, vše se natolik prolíná, že už prostě nevíte, co je dance a co dance není. Je těžké formáty byť jen udržovat. Spíš bude trh tíhnout k tomu, že budou vznikat nové značky, které budou opět muset investovat hodně peněz, aby se dostaly k lidem. Aby si lidi vůbec uvědomili, že existují. Aby je šli vůbec hledat. To bude velká práce.

V DAB nová rádia nemají šanci. Lidi si nepůjdou koupit nový přijímač, aby poslouchali nové rádio. Budou tam poslouchat známé značky. Nové, malé rádio si případně najdou online.

Kdo zvítězí? Rádia, která vedou dnes. Ta budou ještě pěkných let, i v onlinu, stěžejními rozhlasovými značkami, k nimž se většina posluchačů, mladých i starých, stejně bude uchylovat jako k jistotě. Taková jistota je daná už životním stylem rodičů. Plno lidí, kterým je dnes čtyřicet, poslouchá Evropu 2 a tu pouští i dětem, když je vozí do škol. Děti pak budou poslouchat co? Evropu 2. Nebo nebudou, ale do výzkumu řeknou, že Evropu 2 poslouchají.

Jak jsou v tomto ekosystému důležité produkty, které nejsou audiální – typu Humr.cz?

Věci jako Humr.cz jsou jenom přebírání toho, co existuje jinde, a recyklace toho. Stačí na ně jeden člověk. Tyhle věci mají strop a nenabaluje to lidi. To je v onlinu zásadní problém – jak růst. Dostanete se na cifru, která vám připadá výborná, sto tisíc uživatelů měsíčně, ale ono to zůstává na sto tisících a nehýbe se to. Můžete dělat krkolomné věci, a ono nic. Co uděláte? Vrátíte se a začnete vydávat na papíře. Najednou se vám odbyt pohne. Ale zase – stropově. S posluchači, diváky a čtenáři je to těžké, protože sami nejlíp vědí, co chtějí, online je roztroušený, v roztroušenosti pochopitelně ztrácí i rádia své posluchače, ale když se nakonec zeptáte, jaké rádio poslouchají, řeknou značku, kterou znají. Ne Jazz Rock.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

O veřejnoprávním vysílání mluví odborníci jako o posledním společném mediálním prostoru společnosti, veřejnosti. Když nebudeme hledět, co je soukromé a co veřejnoprávní, myslíte, že existuje mediatyp, který by mohl znovu být tím všeobjímajícím prostředím, které bylo šlo proti trendu tříštění cílových skupin? Něco, co by vámi zmíněný strop nemělo?

Nejsem vizionář takového stylu, že bych uměl předpovědět vše. Co se týče rádií, analog bude pokračovat, nikomu nevadí a navíc bude trvat deset, patnáct let, než se s digitálním signálem dostaneme na rozšířenost přístrojů, jaká je u analogu. Proto by právě veřejnoprávní sektor místo nových malých stanic pro DAB, které nikdo neposlouchá, měl investovat do programu, aby zachoval vysokou kvalitu. V onlinu se pak bude rozvíjet, co už vidíme v USA či v Austrálii, a to je lokalizace. Čím víc postupuje globalizace, tím víc mají lidi tendenci se obracet na své blízké okolí. To je normální reakce, tak je člověk postaven. Podívejte se na volby – vznikají strany vesnic, městeček a čtvrtí. Tohle média budou reflektovat, protože to je vůle lidí. Nemyslím, že úspěch může mít nové globální online rádio. Co vznikne a může mít sílu, to jsou bezprostředně lokální projekty. Jsem přesvědčený, že až bude Leoši Marešovi pětapadesát a udělá si rádio Leoš Beroun, nějakou dobu úspěch bude mít. Místní zadavatelé reklamy tam vždycky peníze utratí.

Když jsme u inzertních peněz, nebudou je rádiím odsávat online platformy jako Google a Facebook, jako je už odsály tiskovým vydavatelům?

Myslím, že nebudou. Už proto, že klasická média, tradiční mediální domy budou umět inzerentům vysvětlit, že základní a důležité je být blízko svému posluchači a podávat mu reklamu nenásilně. Je mnohem účinnější 100 spotů v televizi a 400 spotů v rádiích než 400 spotů v onlinu. A ještě účinnější je 50 spotů v televizi a 450 v rádiích. Na to jsou studie a analýzy. Jenomže bohužel velké firmy televizi chtějí, byť třeba nemají výkonnost, kterou by očekávaly.

Kdo bude rádia vysávat mnohem víc, je televize, respektive jsou to malé televize. Úspěšný hudební server jako Spotify nám odsaje zlomky, reklama v takovém online prostředí je pořád velmi levná, ale momentálně nám nejvíc peněz berou malé televize. Nechápu, proč tam někdo zadává reklamu. Efekt tam je nula. V rádiu efekt je. Dnes je patrný nátlak na firmy, aby zadávaly reklamu do onlinu, trvá jim vždycky dva, tři roky, než si všimnou, že efektivita u módního mediatypu není taková, jak myslely. Dlouhodobě inzerenti rádia neopouštějí, investice rostou, sice o pár procent ročně, ale rostou. Nevěřím proto, že by rádia zásadně utrpěla. Utrpěla v letech 2008, 2009, tam všechna média dostala příšernou ránu a na předchozí čísla už se nikdy nevrátila. Tehdy jsme museli rádia ořezat a zastavit rozhlasový rozvoj, který jsme měli v plánu. Museli jsme šetřit.

Závěrem – v čem po přechodu mediálních domů do rukou českých vlastníků vidíte problém, že média nemusejí vydělávat? V důvěryhodnosti? V tom, že to deformuje trh?

Zaprvé je to problém trhu, na trhu to může udělat velké problémy. Doufám, že dnešní majitelé budou dostatečně zralí a budou tlačit na trh, aby opravdu fungoval, aby inzertní řetězec byl zachován a fungoval jako vždycky, byť pro média je svým způsobem nevýhodný, protože ze sta korun investovaných do reklamy dostanou na konci deset, ale je jediný možný. Momentálně nevidím žádné novum, které by situaci změnilo, proto doufám, že marketingoví ředitelé velkých firem coby hlavních zadavatelů reklamy budou tento postup respektovat. S důvěryhodností to bude trvat déle. Lidi jsou konzervativní. Byť stránky Mladé fronty Dnes nejsou dnes takové, jaké bývaly před pěti lety, a dozvídám se tam spíš, co udělala Ewa Farna než jestli je někde revoluce, lidem bude trvat hodně let, než přijdou na to, že si mohou něco zajímavějšího přečíst jinde. Oni mají čas. S trhem to je jinak, ten se může pokazit rychle.

Michel Fleischmann. Foto: Vojta Herout

Michel Fleischmann v Praze balí, přesouvá se zase do Paříže. Foto: Vojta Herout