Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Miloš Zeman a média - pozoruhodná kontinuita

Podotek k Zemanově inauguračnímu projevu

Milan Šmíd

Milan Šmíd

Všechna čest Miloši Zemanovi, jakým způsobem se zhostil dnešní prezidentské inaugurace. Přispěl k tomu i jeho projev pronesený spatra, který mohl být důstojnou tečkou ceremoniálu ve Vladislavské sále, kdyby...

Znovu se potvrdilo, že starého psa novým kouskům nenaučíš, a že svůj stín nepřekročíš. Podobně jako Václav Klaus nikdy nebyl a asi už nebude schopen sebereflexe, která by zkušenostmi z praxe korigovala jeho ideologicky vyhraněné postoje, stejně tak Miloš Zeman opět neodolal pokušení populistického rétora vlichotit se do přízně přítomného publika s nadějí na potlesk. Důkazem budiž tato část projevu, po níž skutečně potlesk přišel [v textu označeně tučně]:

Vedle podpory ostrovů pozitivní deviace však prezident musí bojovat proti jejich opaku, proti ostrovům deviace negativní.

Jedním z nejnebezpečnějších takových ostrovů jsou kmotrovské mafie, které parazitují na těle společnosti, vysávají krev a nedávají společnosti žádnou přidanou hodnotu formou investic nebo placení daní. Jsem hluboce a dlouhodobě přesvědčen, že nejúčinnějším nástrojem je zákon o prokázání původu příjmů a majetku, včetně možnosti zabavení nelegálně získaného, tedy nakradeného majetku. I když prezident nemá zákonodárnou iniciativu, budu se trpělivě snažit přesvědčovat poslance a senátory, aby takový zákon navrhli a aby byl přijat.

Druhým ostrovem negativní deviace jsou podle mého názoru neonacistické bojůvky, které občas řádí v ulicích našich měst. Jejich členové vyznávají ideologii, která by v případě svého vítězství vedla k vyhubení českého národa a tedy i jich samých.

Za třetí ostrov negativní deviace pak pokládám podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí. (potlesk) Upovídaní komentátoři, kteří píší o všem, a nerozumějí ničemu, mně připomínají Čapkovu definici literárního kritika jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl. Prezident musí podporovat úspěšné a společnosti prospěšné osobnosti, které jsou často obklopeny závistivou hloupostí, a musí jim trvale říkat: ‚Nenechte se otrávit.‘, a naopak závistivým hlupákům, za nimiž není žádná vlastní poctivá práce, musí trvale říkat: ‚Neotravujte.‘

Chápu, že žít s médii, která vám nejsou nakloněna, není lehké. Je to osud téměř všech politiků v demokratických společnostech s garantovanou svobodou projevu. K některým z nich jsou možná média kritičtější, než by si to zasloužili. Často také proto, že více než ostatní zavdávají příčinu ke kritice, nebo také proto, že kritickou reflexi svých činů neunesou a začnou s médii válčit.

Mezi takové politiky patřil například Richard Nixon. Když po prohraných prezidentských volbách roku 1960 prohrál o dva roky později i guvernérské volby v Kalifornii, jeho tisková konference plná hořkých stížností na média vešla do dějin, včetně této věty: „Pánové, už nebudete mít žádného Nixona, do kterého byste se strefovali, to je moje poslední tisková konference“ („You won’t have Nixon to kick around anymore because, gentlemen, this is my last press conference.“) Jak dobře víme, ta tiskovka nebyla poslední, o šest let později se Nixon do politického života vrátil jako prezident.

Rovněž německý kancléř Helmut Kohl, který jako mladý politik úspěšně komunikoval s médii, po svém vzestupu k nim zaujal nepřátelský postoj, speciálně k týdeníku Spiegel, kterému od jisté chvíle přestal dávat rozhovory, a zdůvodňoval to slovy (parafrázuji): proč bych měl poskytnut dobrovolně rozhovor Spieglu, když do stoky plné špíny také nelezete dobrovolně. Jeho výraz Kloaken-journalismus vstoupil do slovníku německé politiky.

Dalo by se najít více takových příkladů. Přiznávám, že mně uvedený výrok Miloše Zemana o médiích jako takový, tedy sám o sobě, nevadí. Uznávám, že politici mají právo vyslovit pochyby o kvalifikaci četných intelektuálů, tedy i novinářů, jak to ve svých pamětech učinil jiný německý kancléř Helmut Schmidt:

„Nikdy jsem ovšem neměl vysoké mínění o těch lidech, kteří z nedostatku zkušenosti sami sice nic neřídí, dokonce by ani nemohli spravovat nějaký okres, kteří neznají ani Ústavu ani veřejné právo, přesto však arogantně a vševědoucně nabízejí své koncepce naší společnosti, hospodářství nebo státu jako celku. Zpočátku jsem se také proto zlobil, když jsem byl takovými rádoby intelektuály nebo polovzdělanci oklasifikován jako pouhý „machr“... Později jsem si na tuto pohanu, jíž mě častovaly marxistické a pseudomarxistické kroužky, zvykl..“

(Schmidt, Helmut: Na společné cestě, česky vydalo nakladatelství Pragma, Praha 1997, str. 93)

Co mně však dost vadí, je zarámování „podstatné části českých médií“ do tří zel, proti kterým je třeba aktuálně v naší společnosti bojovat, hned vedle kmotrovské mafie a neonacistických bojůvek. Navíc v inauguračním projevu deklarujícím prioritní cíl „uklidnění a stabilizaci české politické scény“.

Ale jak už bylo řečeno, starého psa novým kouskům nenaučíš. Co pokládám, za pozoruhodné, je kontinuita, s jakou se Miloš Zeman vrátil do politického života. Neboť když se před jedenácti lety v dubnu 2002 loučil jako předseda vlády s parlamentem, pronesl projev, jehož hlavní, ne-li jedinou součástí byl útok na média spojený s varováním před „mediokracií“. Tehdejší Zemanův rozlučkový projev jsem komentoval v glose Neměl raději zazpívat?.