Asociace komunikačních agentur vydala svou ročenku za období 2018. Ta poprvé obsahuje komplet případových studií vítězných prací výroční soutěže Effie s komentáři porotců. Stahujte zdarma.

Moudra s příchutí sushi

Přední česko-japonský expert na cokoliv se hlásí do služby.

Ahoj, já jsem Tomio Okamura. Možná mě znáte z pořadů, jako „Jak uvíznout s českou cestovkou v Tunisku“, „Den D“ a „Střepiny“. Dnes ale nebudu mluvit jenom o cestovkách a jejich problémech. O těch jsem toho během jedenácti let, co jsem ve dne v noci novinářským přítelem na telefonu, už navyprávěl dost.

Chtěl bych zdůraznit, že cestování rozumí každý, ale jenom já rozumím všemu. Když mě pro svět médií objevila redaktorka Magazínu MF DNES Alena Řezníčková, věděl jsem jen to, že moderní japonská středoškolačka se neobejde bez značkové kabelky.

Novinářské diktafony se mi ale zalíbily. Zvlášť ve chvíli, kdy jsem při vyprávění o Japonsku nezapomněl zmínit, jak se jmenuje hospoda, kterou vlastním, a oni mi to otiskli i s chlupama. (Poznámka: Poslat článek do nějakého časopisu o tom, jestli se Japonci depilují.) V rozpětí pěti měsíců po prvním kontaktu s MF DNES o mé restauraci vyšly čtyři články v různých novinách. Stačilo říct, že jsem vyrůstal v Japonsku.

Taky jsem si zamiloval Večerník Praha. Držel jsem se ho jako klíště. Vlastně ne, to o mě napsali před deseti lety. „Japonec se drží jako klíště“. To proto, že jsem měl kdysi boreliózu. Bylo to na titulní straně. Redaktorka tehdy dovedně spojila infikované klíště s reklamou na mou pivnici a navrch přidala novinku, že mám taky cestovku. I skoro přesnou adresu podniku jsem tehdy do toho textu dostal. (Poznámka: Nabídnout někomu text o borelióze? Sehnat klíště?)

Zjistil jsem, že podnikatelské promo podané jako příběh rodáka z Tokia, který se usadil v Čechách a udržuje nám tu naší kultůru hezky v teplíčku, docela funguje. Stačí pochválit pivo, Švejka, sklo a památky a jede to samo! „Rýži za knedlíky nevyměnil“ (Euro), „Japonec s českou duší“ (Blesk), „V Japonsku jsem dostal nejtvrdší školu“ (Lidovky). Lidovky i Euro poctivě napsaly, jakou cestovku provozuju a Blesk mi zase pomohl propagovat hospodu. Od té doby se vždycky našel nějaký redaktor, který potřeboval hlubokou lidskou story.

Během povodní v roce 2002 jsem si do médií postěžoval, že mi nejezdí klienti, protože si myslí, že je pod vodou celý stát. Poprvé jsem se naštval na média. Novináři prezentovali povodně co nejdramatičtěji a především Prahu jako téměř neobyvatelnou oblast. Ty dopady! Dvacet procent zrušených zájezdů! Naštěstí mi začali čím dál častěji volat z redakcí. Stačilo jim pořád to samé: jak jsem prodával popcorn, jak jsem udělal kariéru a že moje pivnice je úplně nejlepší na celém světě. A protože jsem uspořádal Japonský týden, definitivně jsem se uchytil jako expert na zemi vycházejícího Slunce.

Potvrdili mi to i v Týdeníku Televize. Napsali o mně, že jsem „mediální typ“. „Novináři ocení nejen jeho jazykové znalosti, díky kterým se vyjadřuje zcela přesně a je schopen postihnout i velmi jemné nuance.“ Velmi jemné nuance! Už by se mohli ptát na něco jiného. Ten popcorn mě přestává bavit. (Poznámka: Napsat kuchařku.)

Hráz popcornovým historkám postavila česká redakce BBC. Podle rovnice „je z Japonska = rozumí Japonsku“ usoudila, že můžu komentovat cokoliv. Nejdřív si mě pozvali kvůli odškodňování japonských obětí druhé světové války. Pak jsem jim vysvětlil reformu tamního soudnictví. A coby „znalec Japonska“ jsem zasvěceně okomentoval i vysoký počet sebevražd. Dovolte mi také podotknout, že nikdo se nevyzná ve sporu o Kurilské ostrovy tak dobře, jako já. Reformy premiéra Koizumiho? Volejte! Vysvětlím! Své řeknu i k výročí svržení atomové bomby na Hirošimu.

V roce 2006 mě začala zajímat politika. S výtvarníkem Jaroslavem N. Večerníčkem jsme vymysleli inzerát, který před volbami vyzýval občany, aby přispěli na úhradu škody, které Praze způsobila firma Mirka Topolánka. „Chceme tímto zoufalým gestem podpořit pravici tak, aby po vyhraných volbách nebyla hned zpočátku zpochybňována a znevěrohodňována,“ vysvětlili jsme to tehdy novinářům. Lidovkám jsem se souběžně pochlubil svým kabrioletem. Jezdím zásadně s otevřenou střechou, a když na oběd, tak třeba do Drážďan.

Někdy v té době novináři konečně přišli na to, že se dobře hodím do anketních rubrik. Komentoval jsem to, jestli jsou Češi chudí (připadáme si tak jenom proto, že sousedíme s bohatým Německem). Na ženách oceňuji jemné chování. Muži mají sebereflexi a jsou k sobě kritičtí. Učím se čínštinu. Myslím, že Češi nejsou rasisti. Z variant pražského obchvatu jsem rozhodně pro suchdolskou variantu. Panoramatu Prahy nejvíc škodí žižkovská věž, ne mrakodrapy. Tolik žen bez podprsenky jako v Česku v jiné zemi nepotkáte. Češi dost nepoužívají deodoranty. Orální sex není nevěra… Definitivně jsem se stal mluvící hlavou, která je kdykoliv k dispozici na telefonu.

Restaurací jsem se nakonec zbavil. Mám mnohem víc času. Nechcete se mě na něco zeptat? (Poznámka: Zjistit, jak se kandiduje na prezidenta.)