Na cestu do světa si přibalme slovanské memy

Internet nás měl přenést do globální vesnice, v mnohém se tak stalo, stále tady ale rádi opečováváme, z jaké hroudy jsme vzešli. Můj oblíbený příklad jsou slav memes, memy pracující s estetikou východních buranů, strejců a babiček, které dbají na správnou výživu svých vnoučat, rozpadajících se sídlišť i vozidel a svojských kutilských řešení. Digitální tvořivost přitom není samoúčelná, naopak může přinést pádný argument do debaty, jestli Česko patří na Západ.

V poslední době jsme si ji nejvýrazněji připomněli v kauze slávisty Ondřeje Kúdely a záložníka glasgowských Rangers Glena Kamary. Už od začátku vyhrocenou debatu v Česku ještě vyšponovala vyjádření různých lidí internetu z Británie, kteří sdíleli opovržení vůči těm necivilizovaným a zaostalým Slovanům. To my ale neradi, ba dokonce rádi opravujeme kohokoli, kdo nás zařadí mezi státy východní Evropy. My mezi ně přece nepatříme!

Nicméně postupně nám možná dochází, že v sobě máme i ždibec toho divokého Východu - třeba zpravodaj České televize Bohumil Vostal nedávno tweetoval, že rezignoval při konverzaci s cizinci na zařazení Česka do střední Evropy.

Když se podíváme na produkci Slav Memes často komentovanou a sdílenou Čechy jako poleno, nemůžeme zapírat, že obyvatelé Bulharska či někdejší Jugoslávie jedli a pili v 90. letech podobné věci jako my, pohybovali se v podobném kulturním prostoru ohraničeným háčkovanými přehozy přes všechny kusy nábytku. Měli bychom se za to stydět? Nemyslím.

Právě stránky jako Squatting Slavs in Tracksuits posilují vědomí jakési vzájemnosti a kulturní hrdosti východní Evropy, která byla a je často předmětem (přinejmenším) přezíravých pohledů. Znásobováním stereotypů o slovanských národech (pijí, nosí všude šusťákovky, zavařují, jí samé uzeniny) na nich roste vědomí vlastní okrajovosti. Když ale své údajně diskreditující nedostatky uznáme, můžeme na nich zároveň vybudovat úctu. Ve světě, ale i ve vztahu k sobě samým.

Zdroj: internetová tvořivost

Zdroj: internetová tvořivost

Zdroj: internetová tvořivost

Slovanské memy nenaskakují na rostoucí národovectví napříč (nejen) východoevropskými státy, ale naopak hledají, co máme společného. Dokonce tato memová kultura dokázala do určité míry umenšit spojení hardbassu s ultrapravicovou scénou. Hlavně nám ale připomíná, odkud pocházíme. Je v tom pouze trocha patosu - důležitější jsou nadhled a ironie, tedy něco, co jen těžko vybudí nacionalistické přesvědčení, že je někdo lepší než ten druhý jen na základě místa, kde se narodil.

Na jim věnovaným stránkách vzniká neukotvená identita jakéhosi gopnika Evropy – bezprizorního, neukázněného, chudšího a divokého obyvatele sdíleného prostoru. Slabosti se přetvářejí na přednosti, parodují se stereotypy či skutečné sociálně-patologické jevy jako alkoholismus.

„Lidé v ulicích východoevropských měst se museli stát vítězi – tedy ukončit vládu svých úpadkových režimů –, aby z pohledu studené války mohli stanout na straně poražených,“ píše Michal Špína v eseji Postkomunismus: My, Východoevropané z loni vydaného sborníku časopisu A2. Rozporuplnost situace, v níž se se ocitli postkomunistické země během a po pádů svých režimů, plodí potřebu nejen ekonomické emancipace, ale i té kulturní. Snad k ní může vést cesta právě přes memy, díky kterým se nemusíme stydět za svoje šusťákovky a nakládané okurky. Ironické obrázky navíc často mají mezinárodní dopad a tak se může stát, že se najednou stává východní estetika sexy.

Polský spisovatel Ziemowit Szczerek se ve své eseji zamýšlí, že Slované jsou možná jako brambory, „které je potřeba teprve zalít omáčkou, osolit a přidat k nim nějaké maso nebo veganský masoid“. Pravděpodobně. A slovanské memy mohou být přílohou k těmto bramborům, kterou si uvaříme konečně sami a pro sebe.

Vybíráme z internetu

Bláznivý článek napsali ve Washington Postu o mezích lidské schopnosti zvládat vedro. Bláznivý je svou dokonalou zpracovaností, která hýří infografikami, vizualizacemi a mírou detailu, a stejně tak i popisovaným tématem. Jsem vděčný za nastávající sychravost: v regionech, o kterých se v textu píše, je teď kolem čtyřiceti stupňů.

*

Snad nejzajímavější česky psaný blog na Substacku pojmenovaný StrangeCatch tentokrát popisuje cyklus nenaplněného hypu okolo nových technologií. Takhle vypadá svěží online psaní!  

*

Radost mi na Facebooku dělá živá skupina Vetřelci a volavky, ve které lidé komentují, nebo se dokonce snaží zachraňovat umění ve veřejném prostoru, které vzniklo za minulého režimu. 

*

Helen Lewis píše pro Atlantic, proč je přes všechny společenské posuny složité být cool ohledně sexu. 

*

Na Vltavě se bavili se dvěma akademiky-skejťáky a zaznělo toho zazní spousta zajímavého - o agresivitě skryté v hluku polyuretanových koleček i o jízdě na rozpraskaném asfaltu vinou mrazu ve švédských městech, který najednou přináší úplně jiný prožitek urbánního prostoru.

*

Petr Fischer toho píše hodně, někdy snad až moc, jeho obraz Sicílie vydaný v Salonu Práva ale ukazuje, proč má s lecčem výjimečnou pozici. Podobná kombinace historické a kulturní poučenosti spolu s barvitými postřehy nad současnou každodenností se příliš nevidí.

Štěpán Šanda & Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast