Na internetu jsme všichni nejchytřejší

Autor: DALL·E 2

Hodně se mluví o absenci mediální gramotnosti. Chybí v kurikulech škol i odpoledních programech domovů pro seniory. Často to znamená „nelíbí se nám, že někteří čtou média rozdílně, než bychom si my lidé tradičních médií přáli“. Dává to i trochu smysl. Stále přece existuje racionalita a schopnost kriticky číst. Šťouchání do dětí i do starých ale skrývá možná důležitější příběh o mediální gramotnosti.

Stali jsme se až příliš gramotnými. Aspoň někteří z nás, kdo trávíme na internetu hodně času. Všichni jsme nejchytřejšími Václavy Klausy, kteří přesně vědí, do jakého kvadrantu politického kompasu zařadit snowboard a kam lyže. Občas to bývá zábavné, častěji se ale cyklíme a neleze z toho nic moc užitečného.

V perfektním třídění memů, tweetů a fotografií do schémat nás vycvičil internet. Přenesl nás ze světa geografického nedostatku – New York Times si v Prachaticích zkrátka nepřečtu – do světa digitálního nadbytku. Všechno máme neustále na dosah palce. Nejcennější se proto stávají společnosti, které nám pomáhají s orientací. Google, Facebook, Amazon. Obsahu ale pořád existuje tolik, že nezbývá než sám číst podobně jako crawler prohlížeče. Neustále klasifikovat, organizovat, indexovat.

Cílem čtení se stalo, jak uvedl jeden twitterový účet, „ideologicky diagnostikovat autora na základě nejmenšího fragmentu textu“. Nemůžeme se spoléhat na někdejší rozdělení na mainstream a různé subkultury. Internet kulturu decentralizoval. Vše se rozteklo. Neexistují téměř ani subkultury, protože ve své koherenci jsou zbytečně omezující. Jednotlivci volně přecházejí mezi zdánlivými komunitami, které stojí na chvilkovém protnutí vkusu.

Potřebujeme schematizovat, abychom se mohli orientovat – a konzumovat. Mluvíme proto o trendech. Pěstujeme psaní o digitální kultuře. V minulosti jsem brblal, že to v Česku chybí. Už jsem vůči němu chladnější. Mám ho stále rád a myslím, že může být důležité pro pochopení současnosti. Často ale úvahy o trendech slouží hlavně jako nástroj, jak prokázat svou gramotnost doby. Na určité úrovni takové texty či videa nemají daleko ke konspiračním teoriím: spojím pár videí na TikToku, zprávu o návratu háčkovaných rukavic a rovnou prodávám příběh o generaci XYZ, které se úplně liší od všech předchozích. Forma bývá často svůdná, ale eh.

Naše hypergramotnost se snad nejvíc projevuje v přemýšlení o politice. V létě jsem přišel do obchodu-hospody na vsi, ve které tamní mužové pili lahváče. První, co slyším: „Mám se stydět, že jsem heterosexuální muž, co má rodinu, no ne?“ Chlapíkovi v montérkách bylo aspoň šedesát, slovník měl ale zaktualizovaný perfektně. Dobrý čtenář doby. Kulturní války, o kterých se tolik mluví v posledních letech, úzce souvisí s naší novou gramotností. Všichni víme, kam v našem systému umístit obhájce aut ve městě a kam kritika prodeje živých kaprů. V neustálém klasifikování si počínáme docela racionálně. Příspěvků máme na zdi tolik, takhle záhy víme, s kým nemarnit čas.

Nese to spoustu problémů. Naše čtení se stává paranoidním. Předpokládáme nejhorší úmysly. Řadíme do kvadrantů, v nichž teprve jednotlivé výroky dostávají kontext, který jim už ale přiřazujeme my samotní. Má rád spalovací motory, takže i Mussoliniho. Nejí maso, tedy Stalin. Lidé jsou jednorozměrní. Dobří, nebo špatní. Vytahujeme na ně staré tweety. Cyklíme se v podobných debatách. Akorát v nich odškrtáváme své bingo karty a dáváme na odiv vlastní gramotnost.

Baví mě to. Hraní si s gramatikou – moje oblíbené hraní. Není to ale uspokojivé. Musí být přece něco za. Něco za trendy, aktuálními memy a diskurzy. Velké odpojení a chození po lesích to však nebude. Ticho není cesta. Předvádění naší nově nabyté gramotnosti ale taky ne. Nemá být cílem sama o sobě, musí sloužit jako nástroj pro myšlení. Třeba tehdy nebudeme svět pouze planě interpretovat, ale občas ho i měnit.