Nadchází doba nenápadného plýtvání: nespotřebovaných předplatných

Předplatné platforem hnijí podobně jako nezpracovaná farmářská bedýnka. Photo by Giuseppe CUZZOCREA on Unsplash

Do Česka v týdnu přišlo HBO Max, streamovací služba nahrazující stávající HBO Go, oproti němuž nabízí až do konce března o 27 Kč levnější abonmá. Pro dosavadní a brzké předplatitele má HBO Max navěky stát pouze 132 Kč měsíčně. To je za neomezený přístup k filmům i seriálům s Oscarem Isaacem slušná nabídka, která zaujala i mě, který HBO sleduje přes účet partnerky. Občas se však stane, že zůstanu doma sám – a prohlížeč její účet odhlásí, právě když bych tolik potřeboval pustit Ricka a Mortyho. Napadlo mě proto, že bych se také měl stát abonentem, navíc když služba od dubna zdraží na 199 Kč. Naštěstí se ale záhy dostavila „předplatitelská vina“ – pocit, že už tak si platím dost služeb, které nakonec stejně nevyužívám.

„Chybíte nám na Info.cz,“ přistálo mi v týdnu ve schránce. Smutný redakční robot mně píše, že jsem se už týden neukázal na webu, který si předplácím. (To není úplně pravda, chodil jsem tam, ale z nepřihlášeného prohlížeče, takže jsem žil pouze z titulků, protože to bylo pohodlnější, než se pracně přihlašovat.) Každopádně si nejsem jistý, jak byla robotova dobře míněná upomínka úspěšná. Uvažoval jsem totiž hlavně nad tím, jestli si mám předplatné hradit i nadále, když bez něj očividně přežiju. Podobné pocity – ještě zřetelnější při předplácení třeba farmářských bedýnek, jejichž nezpracovaný obsah hnije přímo před očima – někteří označují právě jako předplatitelkou vinu, stud z plýtvání.

Redakci Infa jsem ale vděčný, že se připomněla. To není samozřejmost, jak jsem zjistil díky herní streamovací službě Stadia od Googlu, kterou jsem si předplatil na podzim s tím, že se konečně ponořím do světa her. Dopadlo to neslavně. Strávil jsem hraním dvacet minut, odložil, zapomněl – a až do dnešního zrušení plateb poslal na účet spokojeně mlčící služby přes tisíc korun. To bylo skutečné plýtvání, o němž se nikdy nesmí dozvědět moje babička.  

Oproti ní, stále naštvané na přesun Ordinace na Voyo, přesto soudím, že jsou online předplatná skvělá věc. Otevírají obří i žánrové knihovny filmů a hudby, živí média i jednotlivé tvůrce, přestože až příliš často pouze ty největší. Začíná jich ale být snad až příliš, a to mnohé – od streamovacích po fitness služby – do Česka nejspíš teprve do dorazí. Cloudové úložiště, novinář na Substacku a Spotify přitom těžko kdy vymyslí společný balíček, jaký známe z nabídek kabelovek, která spojují sice různé, ale stále jen televizní kanály. Na jedné straně tak platí, že v tuzemsku za streamovací služby typu HBO Max či Voyo loni platilo pouze 15 % lidí a placené články čtou dokonce jenom 3 % Čechů, jak uvádí Český statistický úřad. Na druhé si velmi-online-lidé musí uvážlivě vybírat, kam peníze pošlou. Netuším, bohužel, jestli v otázkách předplatného existuje obdoba efektivního altruismu. Při pohledu na výpisy pravidelných plateb Googlu však doceňuju dva modely, které se předplatnému vyhýbají: jednorázové nákupy a reklamu.

Když se chci podívat na oceňovaný rumunský film, sahám raději po jednorázovém zapůjčení za 65 Kč než po předplatném celé knihovny za 150 Kč, i když mám na platformě i další kandidáty na zhlédnutí. V Aerovodu by asi raději viděli měsíční platby, z jednorázové mám ale klidnější spánek. U předplatného bych musel buď myslet, že ho nevyužívám, nebo bych si na něj naopak vzpomněl zase až po půl roce. Nákupy kusovek, jak to v Česku historicky nabízí třeba web Hospodářských novin, proto považuju za podceňovanou možnost. Jak z hlediska uživatele, tak některých tvůrců, jak by potvrdili třeba hudebníci, když porovnávají paušální Spotify a přímé prodeje alb na Bandcampu.

A pak je tady reklama – patrně nejotravnější věc, se kterou se člověk může na internetu setkat. Snad bude kvést! Vůbec mně totiž nevadí, když můj oblíbený kuchař či esejistka začínají své videa civilně zpracovanou inzercí. Dělají skvělé věci, nemusí ale oslovovat úplně masové publikum, takže nemají ani příliš peněz z reklamního systému platformy. Díky vlastní reklamě ale za práci skutečně něco dostanou. Sám bych jim totiž asi nic nedal. Mám je rád, ale jsou jedněmi z příliš mnoha. Nemám k nim dostatečně blízký vztah, nic od nich narozdíl od některých médií nepotřebuju, akorát tuším, že mně občas udělají radost na domovské stránce YouTubu. To mě platit nepřesvědčí, nepomůžou ani žádné „komunitní výhody“. Nechci bonusové díly, diskuse na Discordu ani přímý kontakt na autora – nemám na nic z toho chuť ani čas. Chci akorát to video, na které náhodou narazím v půl dvanácté při nočním rejdění internetem. Snad ho některá z firem zasponzoruje.

HBO Max, které v Spojených státech nabízí i levnější verzi předplatného s reklamou, mám ale raději pěkně v plné verzi bez inzerce. Tam by rušila. Navíc ho u nás doma platí někdo jiný, což je možná nejlepší možnost, jak vyzrát na přehršel abonmá.

Sdílejte