Když minulý týden ovládla Česká zbrojovka americkou firmu Colt, ocitl jsem se v situaci, která ukázala, že lehce vybočuju z kruhu mých nejbližších. Mluvení spatra o Samuelu Coltovi – jak to bylo s jeho vynálezem revolveru a s dalšími význačnými zbraněmi této značky – nevedlo k radostnému navázání konverzace. Reakcí byl pátravý pohled, kterému musím po zaváhání přitakat a pokusit se o drobnou introspekci. Jak se člověku stane, že mu přijdou zajímavé právě palné zbraně?
Při hledání onoho „viníka“ se zastavím u epizody, kdy jsem v dětství objevil válečný seriál HBO Bratrstvo neohrožených. Nesměl jsem se na něj dívat: s výjimkou scén mimo bitvy. To byla ze strany rodičů racionální úvaha. Všechna ta zranění a zohavení jsou v něm i na dnešní poměry hyperrealistická.
Bratrstvo zároveň není prvoplánový krvák a většinu času se v něm neválčí. Právě scény, kdy američtí parašutisté jen postávají, rozmlouvají nebo někam pochodují po Normandii na konci druhé světové, byly ovšem více mesmerizující než kdejaké střílení!
Opatření rodičů tedy svým způsobem selhalo. Co přesně mi ale učarovalo? Co je výjimečného na estetice těch konkrétních zbraní a vojenských mundúrů – jsou obzvlášť stylové, nebo se na ně přelila náklonnost ke skvěle napsanému seriálu? Cosi na nich musí lidi fascinovat: i zběžný pohled do army shopu prozradí, jak populární jsou různé insignie a artefakty spjaté s Bratrstvem.
Bez setkání s tímto seriálem by mě nejspíš nechal chladným militarismus, kterým je dítě obklopeno. Bambitky, střílečky a kuličkovky samy o sobě nic moc nezmohou. Soudím tak, protože o dalších předmětech obvyklých pro socializaci chlapců (autech, nářadí a podobně) rozhodně nevykládám na potkání. Zbraně získaly díky médiím zvláštní charisma a auru.
Kvůli osvojení si tohoto vkusu nemám zbraně spojené se zraňováním a smrtí. Jde naopak o pocit jistého bezpečí, které pramení ze známosti tohoto prostředí. O podobném tématu píše Radan Haluzík. Ten zkoumal, co hnalo muže do občanských válek na Balkáně. Při tom došel až k roli estetiky. Všímal si, nakolik mladí muži „přehrávali“ představy o minulosti, které znali z filmů, románů nebo muzeí. Šlo o sny o různých zbojnících a partyzánech, které zpřítomňovali pózováním na náměstí nebo doma před zrcadlem.
Najít zalíbení v módě národního kroje doplněného puškou přímo k prvním přestřelkám nevede, důležitý faktor to ale byl. Tím chci podtrhnout, že náklonnost ke zbraním není spojená jen se záležitostmi moci, s oslavou násilí. Stejně důležité jsou otázky vkusu.
Tato úvaha nemění nic na tom, že zbraně vybočují z řady koníčků. Nejsou na rovni ponoření se do estetiky sportovních, rapových nebo třeba filatelistických subkultur. Někdy potřebuju pátravý pohled, abych si uvědomil, že pozitivně vnímám věci, které byly zkonstruovány primárně k usmrcování.
Telegraficky
Na Infu vyšel rozhovor s „hvězdným analytikem“ Bruno Maçãesem. Jeho postřehy o převaze davu nad fundamenty, porušovaných pravidlech a silném vedení nebo rozdílných projektech Evropy, Číny a Indie stojí za přečtení.
*
Náš kamarád Tom upozornil na možnost procházet digitální archivy Národní knihovny, které jsou mimo pandemii přístupné jen prezenčně. Přihlásit se můžete účtem mnoha různých institucí: mně se osvědčila Městská knihovna v Praze (která nabízí online registraci). Prohrabávat se sto let starými články třeba o svojí ulici ukazuje, jak dobrodružné mohou být archivy.
*
Aktuálně.cz má dlouhodobě asi nejlepší „storytelling projekty“ a velmi povedený je i ten nový o alkoholu.
*
Podcasty Alarmu jsou občas tendenční, audiokvalita tu a tam pokulhává: stejně mám ale pocit, že se pouští do důležitějších témat než konkurence: dokazují to třeba u ideových základů bitcoinu s Martinem Trenčinským nebo u širokého pohledu na práci se Šárkou Homfray.
*
Už je to skoro měsíc staré, ale v jádru nadčasové: filmový kritik Kamil Fila na příkladu Hlavy medúzy nakládá České televizi za to, že propásla svou šanci převychovat diváky – a teď jim musí servírovat tohle.
Ondřej Sliš & Jakub Jetmar