Našim médiím chybí kontakt se zahraničím

Někde jistě dělají média rozdílně a snad i lépe. Na českém ostrově se to ale nedozvíme.

Zvídavá zvířata nakujují, jak to vypadá za hranicemi.

Zvídavá zvířata nakukují, jak to vypadá za hranicemi. Photo by Migle Siauciulyte on Unsplash

Je to paradoxní: média informují o světě, svět se do nich ale příliš nedostává. Nebude moc oborů, které budou tak odstřižené od toho, co dělají kolegové v zahraničí. Nemyslím, co vydávají, ale jak nad svou prací přemýšlejí, co jim funguje, co odvrhli. Realitu německých či polských médií tady ale téměř nikdo nezná a celkově se nemluví o tom, jak to za hranicemi koulí. Je to škoda. Každá oblast lidského konání profituje ze sdílení informací. Když se to neděje, přešlapuje na místě, vyhnívá.

Hlavním důvodem je pochopitelně jazyk. Málokdo se v něm zabydlí tak pohodlně, aby to bylo na novinařinu v cizině. V Česku tomu nenahrává ani pravděpodobnost. Cizí jazyk neumí třetina populace, ve stejně lidnatém Švédsku proto spíš vyroste někdo, kdo může na pár let vyrazit do některé ze světových redakcí a přivést cenné know-how. V Česku podobné lidi moc nemáme a pokud existují, jejich veřejné působení není úplně šťastné.

Jazyková bariéra brání i příchodu někoho zvnějšku. Ital může trénovat český sportovní klub, ale do mediálního domu se patrně nepohrne. Média se tak nachází v podobné situaci jako akademická pracoviště, kde nebude takový problém jazyk, odrazující budou spíš bídné platy. Mezi žurnalistikou a akademií přesto existuje rozdíl: ve druhém oboru považují absenci zkušeností ze zahraničí či málo zahraničních pracovníků v Česku za problém, o kterém se hodně mluví.

To v novinařině neplatí. Odpovědnost proto nesou i média, jako je to naše, která o poměrech v zahraničí téměř nepíšou. Vidím to i na sobě. Když už něco náhodou píšu o cizině, zpravidla půjde o americkou scénu, která se ale od evropských reálií zkrátka liší. Protože ale nečtu italsky nebo třeba maďarsky, jazyková gravitace mě stahuje ke Spojeným státům. Ponejvíc o nich navíc píšou i světová média o médiích, byť už existují výjimky.

A pak je tady obecnější nezájem o dění za humny. Nevím, jestli jde o něco specificky českého, ale třeba ponětí o Evropské unii máme bídné. To vidíme i teď, během našeho předsednictví, jehož vnímání je přinejlepším vlažné. Novinářů, co takříkajíc umí Evropskou unii, máme pár, aspoň trochu vlivného vykladače z řad veřejných intelektuálů snad žádného. Vystačíme si očividně sami, jakkoliv už pěkně dlouho sledujeme, že to ve skutečnosti nestačí.

Různé překážky a nezájem vedou k tomu, že média jedou tak nějak ze setrvačnosti. Nepomáhá tomu ani skutečnost, že si je čeští vlastníci většinou nepořídili tak úplně kvůli zisku. Nepálí proto tolik potřeba inovací: vnějších, ale i těch vnitřních. Můžeme se pošklebovat nad personálními odděleními a novodobou byrokracií v různých korporátech a informačně-technologických společnostech, minimálně za tím ale stojí snaha o vytěžení talentu. A dělají to i původně české firmy, které ovšem už dávno nasály, jak vypadají jejich obory v zahraničí.

To v médiích, které fungují spíš intuitivně a konzervativně („takhle se to dělá“), bohužel neplatí. Práce s talentem zůstává spíš pochybná. Hana Řičicová, která se věnuje audiu v Respektu a na Radiu Wave, v knize Novinářky mluví o tom, jak by bylo fajn, kdyby redakce vytvářely podmínky pro lidi s různým naturelem. „Nechceš prostředí složené jen z lidí s ostrými lokty,“ říká. V mnoha oborech vědí, že se různorodost vyplácí – a přizpůsobují tomu svá výběrová řízení, firemní kulturu i příležitosti pro různé formy rozvoje. Věřím, že někde prošlápli cestu, jak podobné věci dělat lépe i v médiích. To se tady ale zatím nejspíš nedozvíme.

Vybírám z internetu

Veřejné působení filozofky Anny Hoganové jsem právě neoceňoval, vznikly ale díky němu dva výjimečné články. Obří kritiku sepsal Vojtěch Kolman, na něhož částečně navázal Petr Fischer, který si všímá i role médií a jejich hledání různých vykladačů. 

*

Výborný úvod do Salmana Rushdieho a boji proti svobodě slova napsal editor kulturní rubriky Aktuálně Daniel Konrád.

*

Krásné zúčtování s publicistikou, co hledá za vším pouze nepříznivé okolnosti, sepsala pro Gawker Clare Coffey.

*

Ondřej Stratilík na Finmagu vysvětluje, jak se z cestování vlakem po Česku stala tak bolestivá zkušenost.

Prospero

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který je součástí projektu Index prosperity

Sdílejte