Nechci nic, akorát sledovat kuchařské pořady

Máme tady už tradiční období karantén, ideální čas na to začít s jógou a začít mrskat nový jazyk. Ne, nemyslím, že i tentokrát někdo bude hlásat tuhle zdánlivou příležitost. I tak bych ale chtěl říct, že já bych raději prosím ne. Nemožnost společenských setkání a všeobecnou trudomyslnost ze stavu světa totiž jako už tolikrát vyplním sledováním kuchařských pořadů. Mám pro to hned několik důvodů.

Kuchařské show vzdělávají. I když jsem večer už unavený, nechci úplně bezduchou zábavu, notifikace Duolinga mě ale taky nevybičuje. Raději jednohubku: pěknou wiki stránku, subreddit plný zajímavostí, video od kanálu Kurzgesagt nebo lekci správného nakládání s plechem na pečení od nejmilejší Helen Rennie. Trvá ideálních 12 minut a já si odnáším užitečné poznání, o které se snad jednou i podělím v hospodě.

Provádí světem, faunou a flórou. Cestopisy bývají často nesnesitelné, kuchařské pořady z nich ale pro důraz na každodennost – jídlo! – dokážou udělat docela stravitelný formát. Nemusí jít přitom o velké výpravy do neznámých končin s Anthonym Bourdainem. Ty jsou samozřejmě fenomenální, občas mě ale podobně prohřeje i zdejší Herbář, kde dozvím o roztodivných druzích zelí, z nichž některé nerostou nížinách. Netušil jsem! A co teprve malínský křen, ten nejlepší na světě. Skutečně roste v tom Malíně, který leží pouze pár kilometrů od mého lockdownového bydliště? Nemnohé ve mně vyvolalo v posledních dnech větší vzrušení než představa, že se tam brzy vypravím na obhlídku (že žvanec je nová zřícenina, ostatně dobře víme z veleúspěchu průvodců Lukáše Hejlíka).    

Mají rády život. Lidé umírají, zvířata a rostliny vymírají, lidské společenství ale zůstává v tupém klinči, který v jednom probouzí zejména nihilismus. Kuchařské pořady pochopitelně nepředstavují řešení, ale nabízí aspoň chvilkovou útěchu, vzpruhu. Lidé v nich nadšeně zkouší věci, čmuchají, ochutnávají – žijí! Nejlépe to pro mě vystihl už zmíněný Bourdain ve své knize Důvěrnosti z kuchyně. Vykresluje v něm špinavé, ukřičené a často až násilné prostředí profesionálních kuchyní, současně z něj po celou dobu tryská strhující radost. Tělo není chrám, ale zábavní park, říká v jeden moment a já na to často myslím.

Pokaždé si vyberu. Člověk třetinu života pracuje, třetinu spí a třetinu nerozhodně prochází Netflix. Kuchařských pořadů dnes také vzniká obrovská kupa, mají však minimálně z mého pohledu jednu výhodu: nevyžadují závazek jako seriál o pěti řadách. Vjemy z výpravné série dokážou být život otřásající, někdy však chci akorát krátké epizody něčeho, co po mně nevyžaduje žádné velké zorientování. Okouzlující minutová i hodinová videa, cestu za perfektním toastem se sýrem, ramadánové nápoje, vhledy do práce šéfkuchařů – vždy se něco najde.

Dobře to dopadne. Řada mých už-tolik-let-nemám-televizi přátel přísahá na MasterChefa. Že si v pauze mezi sledováním hitů od HBO vyberou ze všech tuzemských pořadů právě tohle, pouze potvrzuje svůdnost kuchařských pořadů. Moje srdce si ale tuzemská trojice sympaťáků pravděpodobně nikdy nezíská. Lidi pod jejich kuratelou totiž prohrávají, stresují, kritizují se – a toho mám po dni na internetu dost. Chci se koukat na něco, co dobře dopadne. To se stane v mých pořadech skoro pokaždé. Zdánlivě nečekaná kombinace nakonec chutná skvěle! A snad to ve skutečnosti není pravda a nepodařené jídlo si domů odnáší osamělý kameraman, to se ale já nikdy nedozvím, a tak aspoň chvíli žiju ve světě, kde něco dává smysl, zapadá to do sebe.

Nic se po mně nechce. Dobrý konec tady snad ani tolik neplatí za klasický happy end. Na jeho prožitek bývají pořady příliš krátké a přímočaré. Jde spíš o naznačenou soudržnost, řád, který dobrý konec implicitně předpovídá. Nemálo z nás chce aspoň zahlédnout řád ve videích nerdů vysvětlujících skvělý systém zápisků, mladých cílevědomých žen přibližujících svou ranní rutinu (that girl), v návodech na efektní úklid od Marie Kondo. Všechno tohle je ale v jádru aspirační. Když bych pouze trochu chtěl, snad bych mohl být taky takový! Já ale nechci. A kuchařské pořady pro změnu nechtějí nic po mně, protože většinu času vůbec nepočítám, že bych se do receptů pouštěl. Nemám žádné ambice, pouze radost, jak se jim to v televizi či na YouTube hezky povedlo. To mně večer – aspoň na nějakou dobu – docela stačí. 

Vybíráme z internetu

Učíst speciály webu Aktuálně je občas nereálné, přinejmenším za prolistování ale stojí. Třeba ten poslední o reakcích na krizi bydlení. Jak se lidé vyrovnávají se šílenými nájmy a hypotékami přibližují rozhovory, statistiky i 3D prohlídky miniaturních domečků. 

*

Kdyby lidstvo najednou zmizelo, co by se stalo s miliardou psů? Nebojte, chlupáči by přežili a v lecčem měli lepší život. Hypotetickou budoucnost psí rasy po konci lidí načrtává bioložka Jessica Pierce na Aeonu.

*

Filip Titlbach mluví ve Studiu N s Petrou Procházkou, která vyrazila na polsko-běloruskou hranici. Je to velká oslava evropských hodnot. 

*

Brutalismus mi konečně připadá srozumitelný – a nepřesvědčil mě Vladimir 518. Videoesej v režii Ilyů vysvětluje utopické začátky i budoucnost stylu, který dodnes rozděluje i české veřejné mínění. 

*

Snad nejobjektifikovanějšího člověk planety přibližuje Andrea Long Chu. Portrét Emily Ratajkowski je rozcuchaný, skákající z jednoho místa na druhé, líbil se mi ale velmi. (Připomínáme, že články je nejlepší číst s doplňkem prohlížeče Pocket. Nejenže umožní ukládat si na později internetový obsah – občas dovolí i obejít limit článků, což se vám právě u The New York Times Magazine může stát.)

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast