Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Nejlepší kniha o českých médiích? Překvapivě Panoptikum české

Obermannové nový počin by se měl okamžitě stát povinnou literaturou pro uchazeče o studium na FSV UK.

Donedávna jsem si myslel, že je Irena Obermannová jenom hysterka. Trochu jí navíc v mých očích ubíralo to, jak jsme ji neustále diskutovali jako „éterickou bytost“. A po pravdě, nejsem moc s to dnes zhodnotit před rokem recenzovanou Tajnou knihu, právě proto, že reakce na ni jsme sledovali jako reality show v přímém přenosu. Bylo to vzrůšo a tak jsem si tehdy z nakladatelství nechal poslat komplet všechno, co napsala. Povídky jsem vytřídil, nesnáším povídky. Nikdy nevíte, kdy skončí. Pak tenhle rok vydala Vznášedlo, opět povídky, co k tomu říci. Má tam jednu sakra dobrou. Holt scenáristka se pozná.

Nicméně to, co na nás teď navalila v nové knize Panoptikum české, se vymyká všemu, co napsala. Je to především neuvěřitelná sonda do stavu českých médií. Aktuální. Upřímná. A to nesnáším jednoslovné věty. Kniha nemá chytlavý název a na obalu opět tradičního Saudka, takže čtenáře nic nevaruje, že ho čeká přelomový zážitek. Nicméně je tam.

Příběh pomiňme, dá se shrnout do jedné věty. „Knihu jsem navzdory všemu vydala a spousta lidí mě neměla ráda, načež ji Václav Havel popřel a pak zemřel.“ To by bylo dost málo, pokud by autorka neměla (jako v předchozí Tajné knize, která nemá žádný dramatický oblouk a v jednu chvíli prostě skončí) koncept. No a koncept má. Popsat všechno, co se dělo, včetně vztahů s médii a co s tím pak média udělala.

Čili popsala situaci a pak zkopírovala buď e-maily, které si s novináři vyměnila, nebo popsala setkání, a nakonec vždy vložila text, který dotyčné médium otisklo - a někdy i ukázky z diskuse. Prosté, že? Působivé a šíleně, ano, šíleně čtivé. Vždyť v které jiné knize vystupují Janička Ciglerová, Kuba Horáků, Ivan Hamšíků, Klárina Kubíčková z Mladé Fronty Dnes, a dokonce Honza Rejžek? Našla se i epizodní, ale velmi vděčná rolička pro Jirku Peňáse. Simona Matásková, a pochopitelně Honza Krausovej se také mihnou. Jsou zlí novináři a jsou hodní novináři. A pak je Zrůdička z Blesku, tedy Františka. A malá úloha pro Jiřinu Šiklovou.

Obermannová si mě dost získala, protože ta kniha je prostě dobrá a čte se sama. Navíc je tlustá (nesnáším tenké knihy) a i když zhruba třetinu tvoří doslovné citace, rozhodně to není jen zkopírované kvantum textu. Je to skvělý, geniální kompilát a je to skvělý dokument o českých médiích.

Tuhle knihu, prosím, zařaďte mezi skripta na žurnalistice. V prvním ročníku. Ne, ještě jinak, k přijímačkám. A na závěr takové malé best of.