Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

„Nejvyšší daní za existenci nových médií je čím dál větší kompromitace paměti“

Přinášíme přepis slov profesora Jana Jiráka (Metropolitní univerzita, FSV UK) z konference Naše odpovědnost za obsah sociálních médií, kterou 9. října v Senátu uspořádalo Centrum mediálního vzdělávání.

Dámy a pánové, mým úkolem je, abych promluvil obecněji o síťových médiích, respektive vůbec o fenoménu tzv. nových médií a případné odpovědnosti, která z toho vyplývá. Pro mě je to dost složité téma. Musím říct, že jsem se poměrně dlouho snažil si ho připravit a všechny výsledky, ke kterým jsem dospěl, jsou depresivní a skeptické.

Takže já bych předem rád poukázal na to, že v žádném případě nejsem nepřítel sociálních sítí, nejsem internetofobní. Většinu času trávím před monitorem počítače a myslím, že to tvoří významnou část mého života, ale tahle příležitost se dala využít k tomu, abych se s vámi podělil o některé asi velmi nehotové úvahy o tom, co vlastně tahle média nebo tyhle komunikační prostředky v našem životě znamenají.

Vystoupení jsem se pokusil strukturovat do takových tří základních bodů. Nejprve se pokusím říct, co si myslím, že média síťová, internetová, prostředky, které s podporou počítačových sítí používáme, v našem životě znamenají. Pak se pokusím shrnout, jaké povahy je ta změna a z toho se pokusím vyvodit nějakou širší odpovědnost, kterou to pro nás znamená.

Dovolte, abych první část začal osobně ze svého vlastního života. Nelekněte se, bude to zase depresivní. Můj nevlastní otec zemřel v roce 1993, což je zhruba 19 let na podzim, a v posledních měsících svého života opakovaně mluvil o tom, jak je rád, že se dožil toho, že jako ne příliš dobře situovaný člověk si přece jen může pouštět filmy na VHS, na videu a může poslouchat opery; on byl milovník wagneriánských oper, že může poslouchat opery v tak neuvěřitelné kvalitě, jakou nabízí kompaktní disky. Považoval vlastně nahrávky filmů a nahrávky hudby v té kvalitě, kterou měl, za něco, co jakoby mu zpříjemnilo a zkvalitnilo závěr života. Kdyby dnes mezi nás přišel, tak by zjistil, že VHS je něco, co už většina z nás ani pořádně neví, co je, že cédéčka si kupujeme jenom my staromilci, a to ještě ze setrvačnosti, že hudba se jakýmsi prapodivným způsobem stahuje, což by zřejmě bylo slovo, které by mu dělalo potíže i jaksi z hlediska etikety, protože působí trošku eroticky, a vůbec by ten svět pro něj byl nesrozumitelný. Viděl by, že používáme přístroje, do kterých chvíli telefonujeme, chvíli do nich ťukáme, něco v nich hledáme, bavíme se spolu nejrůznějšími způsoby přes počítače apod. a ten svět by pro něj byl naprosto nesrozumitelný. Možná že kdyby o tom trošku přemýšlel, zjistil by, že vlastně došlo k nějaké dost významné změně životního stylu, možná by mu dokonce při jeho povaze přišlo hloupé, že nemá žádné soukromí.

Tenhle kratičký úvod chci použít k tomu, abych obecně shrnul změny, které ta média, a jichž jsou sociální sítě jistým vyvrcholením, znamenají. Zcela jistě znamenají změnu životního stylu. My jsme daleko dostupnější, než byli lidé ještě před 20 lety, kteréhož paralelu jsem tedy nebožtíka zneužil a omlouvám se mu za to. Dokonce být nedostupný je akt našeho rozhodnutí. My musíme vypnout mobil. Doufám, že jste vypnuli mobily všichni, a doufám, že jste z toho patřičně nervózní, protože být dostupný je jeden z imperativů našeho života. Teď máte vypnuto přinejmenším zvonění a slyšíte, jak vám zavrčel mobil v kapse, a říkáte si, safra, kdo mi píše! Co to může být? A tenhle zvláštní stav, ve kterém žijeme, totiž, že jsme neustále někde dosažitelní a že být nedosažitelný je něco, co dokonce – naznačují někteří autoři – vzbuzuje pocit viny. Jak to, že jsi to nezvedal. To je věta, která se objevuje poměrně často. Proč jsi mi neodpověděl? Nebyl jsem na mailu. Jak to, že jsi nebyl na mailu? To je něco, co naši současnost dost významně poznamenává.

Současně náš kontakt s druhými je výrazně zbaven kontextu. Na triviálním příkladu to uvedu. Když jste dřív telefonovali někomu, tak jste věděli, kam se dovoláte. Nevěděli jste přesně, jestli to zvedne tatínek, nebo ne, ale věděli jste, kam se dovoláte. Dnes víte, komu voláte, ale nevíte, kde je. Věta: „Kde tě ruším? Ty jsi v tramvaji? Tak já zavolám později.“ je něco, co patří už běžně k naší současnosti. Čili naše komunikace je zbavena kontextu. My nevíme přesně, v jakém prostředí se pohybujeme.

Ale máme nové dovednosti, nové možnosti, nové prostředky, máme nový životní rytmus, který je hodně dán tím, co nám umožní technika, a máme jakýsi pocit zásadní změny. A teď je otázka, jaké povahy ta změna je. Když se podíváte trošku do historie posledních 20 let, tak zjistíte, že je poměrně dost literatury, která se snaží tuhle změnu popsat. Celá řada té literatury je velmi optimistická. Celá 90. léta, už někdy od roku 1994, jsou plná úvah o tom, jak nás nová média, tehdy ještě před sociálními sítěmi, jak nás osvobodí. Dokonce se psalo o tom, že stará média, ta masová, představují určité otroctví, že jsme nuceni sledovat to, co nám nabídnou, číst to, co nám vytisknou, a najednou tahle nová média nám umožní vybírat si, co chceme, a chovat se daleko svobodněji. Čili je otázka, nakolik jsme svobodní tím, že jsme neustále pronásledováni potřebou ta média používat. Svoboda je zdánlivá, nebo je-li nějaká, není zadarmo.

Druhým takovým optimistickým pohledem bylo to, že média prý nabízejí rovnější kontakt s druhými. Můžeme lépe oslovit lidi, jsme jimi lépe oslovitelní. Pan kolega v tom úvodním pozdravení se o tom už zmínil, můžeme oslovit hodně lidí, ale na druhou stranu je v tom neuvěřitelný diktát, který nás zbavuje rozhodování o našem času, protože jak už jsem řekl, za nedostupnost jsme sankcionováni tím, že nám to ti druzí vyčítají. Dokonce sami sebe jaksi pronásledujeme výčitkou za to, že jsem nebyl k dostižení. Špičkoví politici zvláště ve světové politice se honosí tím, že nemusí nosit mobil. Za mě zvedá mobil někdo jiný a považují to za určitou formu osvobození. Takže najednou naopak možnost nebýt v kontaktu je osvobozující. Slib, že média vylepší komunikaci, je do jisté míry klamný.

Poměrně dost úvah se točilo kolem toho, že tahle média nabízejí víc porozumění, dokonce se mluvilo o nárůstu globálního porozumění, že čím víc budeme komunikovat po internetu, tím víc budeme mít zkušeností s jinými zeměmi, s jinými národy, s jinými kulturami a budeme náchylní jim lépe vycházet a méně podléhat xenofobním náladám. Ve skutečnosti je to, zdá se, trošku komplikovanější. My jistě máme mnohem víc zkušeností a mnohem víc dostupných informací o jiných prostředích, jiných kulturách i jiných sociálních skupinách uvnitř naší kultury, ale zdá se, že síťová média obecně nás spíš štěpí, než aby nás nějakým způsobem spojovala. Říkám to trochu s rozpaky, protože vím, že určitý potenciál toho spojování tam je, ale přece jenom média nás do jisté míry na jedné straně nutí k určité konformitě. Vezměte si příklad toho našeho dnešního setkání. Už když jsem si to vystoupení chystal, uvědomil jsem si, že řeším jeden podstatný problém, totiž co můžu říct u vědomí, že to nebudete poslouchat jenom vy, že se to nahrává, že to může být na síti, že to někdo pověsí na YouTube, že stát se může kdeco. Člověk to bere v potaz a přizpůsobuje tomu i to, co se chystá říct. Takže na jedné straně média, ať chceme, nebo nechceme, vedou k určité konformitě, na druhé straně mohou vést k určitému extremismu, podporovat extrémní názory. Já bych nakonec se mohl utrhnout ze řetězu a začít tady vykřikovat něco o tom, jak síťová média zotročují, vedou k novému vykořisťování apod. Dokonce bych na to našel oporu v literatuře. Ale něco ve mně si říká: nemluv o vykořisťování, to je takové divné slovo, buď trochu konformní. Takže ta polarita konformita a extremismus je dost silná, a to jsou dvě polohy, které brání diskusi. Diskuse musí být někde mezi tím – v možnosti říct svůj názor a možnosti nebýt za něj veřejně perzekvován nějakým zostuzením na síti apod. Má to své limity a jistě o extremismu tady bude během dneška řeč, takže k tomu se netřeba vyjadřovat.

Ale je třeba říct jednu obecnou věc, která myslím, že je podstatná. Zatímco dosavadní prostředky lidské komunikace podporovaly alespoň do jisté míry racionalitu komunikování, síťová média a vůbec internetová komunikace zřetelně podporuje emocionalitu. Ono to není dáno jenom těmi médii, ono je to dáno celkovým naladěním společnosti. Konzumní společnosti jsou společnosti prožitku. My chceme prožívat, ne myslet. Média dokáží sladit do jedné velké vlny ty, kteří chtějí něco prožívat, ať už je to demonstrace nebo odpor k něčemu nebo zesměšnění, házení vajíček, až po protesty proti státním maturitám. Ten emocionální náboj je v tom velmi silný.

Další věc, která byla hodně spojována s novými médii, to už dneska zní téměř úsměvně, je představa, že budou znamenat úplně novou ekonomiku. Někdy v druhé polovině 90. let šéfredaktor časopisu Wired Kevin Kelly napsal takový bonmot. Napsal: Dobrá zpráva je, že v éře internetu bude každý z nás milionář… Promiňte, já jsem to spletl. Napsal: Dobrá zpráva je, že v éře internetu z vás bude milionář. Špatná zpráva je, že milionář bude i z každého dalšího. Představa toho, že nová ekonomika bude pro všechny obohacující, byla velmi silná. Steve Jobs, představitel nám všem známý Applu, podobným způsobem razil myšlenku, že internet je velký demokratizátor, protože i malá firma na něm může vypadat jako velká a chovat se tak. Takhle představa téhle ekonomiky tam byla. V praxi se ukazuje, že nová média nebo internetová média přejí spíš velkým konglomerátům a vlastně přejí víc spotřebě.

Tím se dostávám asi k tomu nejhlavnějšímu, totiž k tomu, že jestli opravdu někde ta změna je velká, daná síťovými médii, tak je to především v tom, že změnila vztahy výrobců, distributorů a spotřebitelů, neuvěřitelným způsobem urychlila možnost spotřeby a vlastně fakticky podporují to, co je ve společnosti individuální a konzumní. To je asi takové podstatné sdělení, které se k tomu váže.

Jinými slovy, chci tím říct, že změny, které jsou podporovány nebo které doprovázejí rozvoj a nárůst síťových médií a obecně tedy komunikace podporované počítačovými sítěmi, jsou nepochybně velké, ale možná že jsou trošku jinde, než kde se od nich ty změny slibovaly. Nepochybně vstupují do ekonomiky, nepochybně vstupují do veřejného života, pokud něco takového ještě existuje, nepochybně ovlivňují náš životní rytmus a styl, ale možná trošku jinak. A z toho vědomí, že možná trošku jinak, by mělo možná začít uvažování o tom, jakou odpovědnost máme v éře síťových médií, v jaké rovině se úvahy o té odpovědnosti mají odehrát.

Připomenu vám jedno stařičké arabské přísloví, které má ekvivalenty v celé řadě jiných kultur. To přísloví zní: vezmi si, co chceš, a zaplať. To je velmi silný morální imperativ, protože říká, že jsme ve svém rozhodování svobodní, ale jsme za své rozhodování odpovědní. Tohle přísloví se objevuje v mnoha kontextech ve světové literatuře, Kipling o něm píše, hezky o něm píše Kingsley Amis ve Šťastném Jimovi, kde Šťastný Jim v jednu chvíli říká, že zná to přísloví: vezmi si, co chceš, a zaplať a že tváří v tvář svým milostným neúspěchům by rád řekl, že je to daleko lepší, než vzít si, co člověk nechce, a platit za to stejně. Ale my se budeme pohybovat v té rovině: vezmi si, co chceš, a zaplať. V angličtině je přísloví, že žádný oběd není zadarmo. Dost se tomu blíží české „bez práce nejsou koláče“. Vědomí činu a následku, svobody a odpovědnosti za vlastní rozhodnutí a vlastní jednání, tu je přítomné v naší kultuře jako něco, co k nám patří. A já se trošku bojím, že zrovna v souvislosti s internetem a se síťovými médii a komunikačními sítěmi máme tendenci si to příliš neuvědomovat.

Procházíme-li úvahy autorů, ať už sociologů, nebo filozofů a ekonomů, kteří se téhle problematice věnují, tak je tam dost silně přítomný prvek, že média jsou především technologie, nějaké technické prostředky, které se přihodily. A teď je můžeme buď přijmout – a ti optimisté je přijímají, anebo odmítnout. Ale ten rozměr, co to znamená, když je přijmeme nebo odmítneme, jaká je odpovědnost za to „vezmi si, co chceš, zaplať“, o té se mluví poměrně málo.

Já se pokusím tady shrnout některé platby, které jsou za přijetím tohoto typu médií, a nechám vám je k úvaze, nakolik jsou nebo nejsou platné. Jedním očividným splácením, které nás stojí to, že jsme se rozhodli tato média přijmout, je fakt, že se – nevím, jestli definitivně, ale poměrně silně – rozpadl rozdíl mezi veřejným a soukromým. Není to výhradný důsledek jenom těchto médií, začala to televize už kdysi dávno, ale fakt je, že se pohybujeme ve světě, ve kterém už je velmi obtížné například mluvit o veřejném zájmu nebo veřejném blahu, protože komunikační prostředky, které máme k dispozici, podporují spíš skupinové nebo individuální pojetí světa než nějaké sdílené.

S tím souvisí druhá věc, a tím je zřetelné oslabení nebo dokonce rozpad pocitu pospolitosti. To je pocit, který jsme dlouho neměli touhu si tematizovat. Trošku se v určitých historických etapách projevoval z pocitu sounáležitosti s nějakým národním celkem v dobách ohrožení, ale v zásadě myslím, že jsme ho brali jako věc samozřejmou. Teď se ale dostáváme nebo dostali jsme se do fáze, v které, zdá se, že pospolitost začíná být dost vzácným zbožím, protože způsoby komunikace, které máme, jsou založeny na představě člověka jako jednotlivé buňky v síti a podporují v zásadě individualismus a individualitu, nikoliv pospolitost. Neříkám, že je to špatně; neříkám, že je to dobře. Dávám to na seznam věcí, které jsou na straně Má dáti za to, že máme tato média.

Poněkud problematičtější, ale dost důležitý podle mého soudu je problém ztráty základních hodnotových struktur. Společnosti jsou soudržné na ochotě sdílet nějaké hodnoty a zdá se, že nová média nejsou platforma, na které by se dalo dodržování těchto hodnot vyjednat. Čili budeme se muset orientovat v trošku jiném prostředí, kde společnost znamená trochu něco jiného, než znamenala doposud.

A konečně poslední, pro mě asi nejobecnější a nejvýznamnější platba za existenci nových médií je to, že je čím dál tím víc kompromitována paměť jako jeden ze základních nástrojů všech myšlenkových operací. Už z předliterární doby, z doby před vynálezem písma si člověk kultivuje paměť jako jeden ze základních nástrojů, který mu pomáhá přežívat. Ukládá v ní zkušenost, ukládá v ní možnosti, čím provádět všechny intelektuální operace. Dnes, není to úplně nové, ale dnes přibývá externalizace pamětí. Kniha to sice začala, ale dlouhá léta patřilo k dobrému tónu si pamatovat aspoň vlastní telefonní číslo a mám pocit, že dneska už bych ho stěží dával dohromady. Proč také, je v telefonu. Tohle oslabení nebo kompromitování paměti jako významného nástroje všech intelektuálních operací nás staví před otázku, co to znamená pro naše pojetí vzdělání, protože i vzdělání nakonec mělo a podle mého soudu má mít určitou paměťovou složku, protože člověk nemůže přemýšlet jenom něčím, ale také o něčem a média to dost významně kompromitují.

Tím chci říct, a tím své vystoupení uzavřu, že uvažujeme-li o odpovědnosti síťových médií, není to jenom odpovědnost uživatelská, není to jenom to jednat s nimi bezpečně, neohrozit, nepodvádět, nemanipulovat, nebýt manipulován. V odpovědnosti uživatelů síťových médií je odpovědnost za promýšlení jejich postavení v našem životě a mně se zdá, že nejvýznamnějším rozměrem toho promýšlení je snaha uvědomovat si fakt, že žijeme ve společnosti, která má určitou kontinuitu. A tohle promýšlení kontinuity, toho, že to, co prožíváme, je pokračování něčeho, co tu bylo možná v jiných kulisách, je myslím něco, na co bychom se měli soustředit, protože platí-li něco o této době a jejích komunikačních prostředcích, tak je to to, že se nám snaží vsugerovat nedostatek kontinuity. Zdůrazní to nové, to revoluční, to převratné, to, co v nich je jakoby popírající vše předchozí. My bychom měli sami mezi sebou se svými studenty a žáky promýšlet naopak to, co vytváří vědomí souvislosti s věcmi staršími.