Někdy stojí za to být digitálním astronautem

Internet je temný les, ve kterém zůstává mnohé skryté. Učíme se proto znovu surfovat.

"Jsou to prchavé okamžiky."

"Jsou to prchavé okamžiky." Photo by NASA on Unsplash

Existují různá trilema – situace, kdy si můžeme ze tří možných vlastností vybrat pouze kombinaci dvou z nich. Třeba v architektuře můžou být projekty rychlé, levné a kvalitní, říká Adam Gebrian. Nemůžou ale být všechno najednou. Pokud má být něco rychlého a kvalitního, nebude to levné. Rozdílný trojúhelník slavně použil pro výklad ekonomického paradoxu Dani Rodrik. Podle něho můžeme mít ekonomickou integraci (globalizaci), národní suverenitu a demokracii. Jednoho z toho se ale zase musíme vzdát. V téhle rubrice nás ale pochopitelně zajímá internetové trilema.

Na síti totiž můžeme potkávat věci, které jsou kvalitní, zdarma a otevřené veřejnosti – zase si ale musíme vybrat. Netflix je kvalitní a pro všechny, není ale zdarma. To Facebook je zdarma a otevřený všem, obsah ale zpravidla nenabízí právě kvalitní. Přesto se i na něm dají najít dobré záležitosti, a to ve skupinách, kde lidí sdílí různé zájmy či shitpostují memy. Ty jsou zdarma a minimálně z pohledu zasvěcených i kvalitní, nejsou ale tak úplně otevřené veřejnosti – těžko se hledají, někdo nás na ně musí upozornit, často i přijmout naši žádost o vstup. Tohle platí i pro různé discordové servery, sdílené dokumenty, soukromé instagramové účty, newslettery a další tak-trochu-ukrytá místa, které dnes tolik vzkvétají.

„V reakci na reklamy, sledování, trolling, hype a další predátorské chování se stahujeme do svých temných lesů na internetu a pryč od hlavního proudu,“ stojí ve virálním eseji přirovnávajícím internet k temnému lesu. Popisuje stav, ve kterém lidé zdánlivě přestali přispívat na sítě, ve skutečnosti se ale pouze přesunuli do stínu. Pěstují si své digitální zahrádky, o kterých vědí pouze někteří, kde se sami cítí příjemněji a chtějí sdílet raději než na často šílených platformách.

Mnohé bylo napsáno, o čem tahle tendence vypovídá. Mě ale tentokrát zajímá docela pragmatická věc: jak tahle skrytá místa hledat? A uniká mi něco? Snad ano –⁠ vždyť jsou to místa kvalitní, zdarma, a navíc tam pro omezený přístup široké veřejnosti pravděpodobně nepotkám debatu o ivermektinu.

Pro poslední vlastnost na ně ale člověk snadno nenarazí. Někteří si dokonce myslí, že skoro ani neexistují. Internet se stal nudným, unifikovaným, plným komerční kaše, tvrdí kritici. Vzpomínají přitom na přemýšlivé blogy, živorodá fóra a další radostná místa, jako by byla minulostí. Tenhle pohled ale nesdílím. Naopak: kvalitních věcí s postupným rozrůstáním online populace a rozkvětu všemožných nástrojů vzniká stále víc. Současně ale mají pravdu, že exponenciálně narostlo množství tupého a nudného obsahu. Toho je tolik, že svým šumem snadno přehluší to dobré, které se navíc samo trochu skrývá.

Krok číslo jedna v hledání klenotů tak není překvapivý: člověk se musí vědomě rozhodnout, čemu chce věnovat pozornost.

„Je překvapivé, kolik lidí ztotožňuje ‚internet‘ se ‚sociálními médii‘. Je to jako mít každý den přístup do milionkrát větší Alexandrijské knihovny a zajímat se jen o to, o čem se mluví v hale,“ stojí v úvodu blogu, který nabízí průvodce ztraceným uměním surfování. To začíná právě na místech, jako jsou blogy plné odkazů. Dostal jsem se přes něj třeba na tenhle generátor divných i fascinujících webů, taky tenhle rozcestník zájmových portálů nebo na procházku skrz Street View po Nepálu. Taky jsem si kvůli tomu vzpomněl na zřejmě nejrozsáhlejší newsletter o online místech stojících za návštěvu, redditovou skupinu věnovanou krásnému internetu a skutečnou reality TV – aplikaci odkazující na dosud nespuštěná youtube videa, která kdovíproč někdo nahrál během posledního týdne.  

„Dnes jste astronautem. Vznášíte se ve vnitřním vesmíru 100 mil nad povrchem Země. Díváte se oknem a vidíte toto. Pozorujete lidi. Jsou to prchavé okamžiky,“ dočítám se po spuštění webu. Na pozadí za přehrávacím oknem skutečně vidím planetu plnou osvětlených sídel, hraje pomalá klavírní skladba a po několika vteřinách se střídají nejrůznější záznamy lidské kultury: svatební obřad, kus fotbalového utkání, online přednáška. Všechno to spojuje akorát název typu „MOV 0051“ – a plující planeta na pozadí.

Snad to tak nezní, ve správném rozpoložení ale dokážou být podobné výlety skutečným zážitkem.

Mají však slabinu, na kterou jsem na začátku své cesty do hlubin internetu úplně nepočítal. Skutečně pouze pozorujete lidi. Mám to rád, někdy to ale nestačí. Člověk chce interagovat. Sociální sítě otevřené všem a nabízející snadný kontakt se známými tak pochopitelně mají své těžko zastupitelné místo. Občas je ale dobré připomenout si, že internet je mnohem větší a rozmanitější. Zapadlé portály a komunity na nich přinejmenším dodávají trochu důvěry v lidstvo, kterou člověk na Facebooku či Twitteru lehce ztrácí. Pokud ale jeden chce skutečně své online místo, nestačí do něj pouze přijít. Musíme ho sami neustále vytvářet.

Vybíráme z internetu

Patrně nejmilejší tuzemský newsletter současnosti vydává ve svém volném čase Hana Němečková. Naposledy ve svém pyré letteru popsala dvě pozoruhodné ženské kariéry. Akorát začala používat místy i velká písmena, což se snad už nebude opakovat.

*

Kniha roku Lidových novin dopadla naprosto předvídatelně, kdo proto lační po opravdu zajímavých tipech, nechť se obrátí na výroční díl Liberatury. Hodina, co svými tipy vydá na několik týdnů kvalitní četby.  

*

James Chappel torpéduje mýtus, podle kterého je společnost rozštěpená podle generací. Ten nás vede ke spoustě omylů: třeba tomu o starých, zajištěných konzervativcích a progresivní mládeži nebo k marnému čekání na změnu politiky po odchodu staré gardy. 

*

Jana Patočková napsala nekrolog Virgila Abloha. Text nemá její obvyklou poťouchlost, v případě vyseknutí poklony výjimečnému módnímu návrháři to ale nevadí.

*

Jeden trochu nevhodný-pro-otevírání-v-práci účet na Instagramu shrnuje děj vskutku zábavného dílka od slavného bajkaře Jean de la Fontainea.

*

Zmizení mé matky je naráz voyeuristický i citlivý film o supermodelce a vysokoškolské učitelce Benedettě Barzini v jejím pozdním věku. Taková směska italského svérázu, společenské kritiky, krásy se jen tak nevidí.

*

Americký novinář Osita Nwanevu se ptá, jak by mělo vypadat současné psaní o politice. Zaměřuje se samozřejmě na zámořský kontext, některé jeho otázky bychom si ale mohli klást i u nás.

Jakub JetmarOndřej Sliš

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast