Knížka Stepní vlk má dospívajícímu člověku změnit život. Měl jsem povědomí o tom, že se vypořádává s maloměšťáckou upjatostí. Artikuluje pocity vzácného druhu lidí, kteří se štítí mainstreamové společnosti a raději jsou někde zavření s lahví červeného, kde čtou, kouří a sní o vznešených záležitostech.
S takovou představou jsem ji kdysi dávno otevřel. Už po pár stránkách mi bylo nesnesitelné pokračovat. Četl jsem řádky, které se prvoplánově rochnily v onom velebení nezapadání. Mrskl jsem ji proto zpátky do knihovny, a jen tu a tam ji nevěřícně míjel. Jak někomu mohla převrátit život naruby? Taková plochá záležitost!
„Znáš tohle?“ zeptal se Pavlicek a ukázal na brožované vydání Stepního vlka u chlapcových nohou. „Loni říkal, že mu ta knížka změnila život, tak jsem se tím snažil prokousat, abych pochopil, co v tom vidí,“ slzy mu konečně začaly lézt do krku, „ale podle mě je to slátanina.“ – Richard Price, Sráči
Před nedávnem jsem na Stepního vlka znovu narazil a už po pár stránkách jsem si uvědomil, k jak ohavné křivdě tu došlo. Autor se pečlivě vyhýbá černobílým odsudkům a já jsem si toho mohl všimnout už při prvním čtení. To bych ji ovšem nesměl číst se zmíněnými předsudky.
Být ve svém hodnocení umění ovlivněn názorem druhých, je nevyhnutelné – vkus není neměnným atributem seslaným shůry. Stále se po očku poohlížíme, jestli naše preference odpovídají těm u zbytku lidí. Proto jsou tak populární agregátory hodnocení jako ČSFD nebo Metacritic.
Obracet se na druhé při posuzování rozličných věcí (nejde jen o umění) lze pojímat jako krok k redukování nutnosti sám se rozhodovat. Velmi je rozšířen ve světě nových médií: vedle zmíněných agregátorů jsou důležitým prvkem i influenceři. Ti sami o sobě eliminují přemýšlení, na co se v záplavě informací soustředit. Navíc často zmiňují, co máme nakupovat, sledovat a podobně. (Že nejde o ryze novomediální jev, dokazují výzkumy ze čtyřicátých let. Vědci tehdy popsali, že jen část lidí sleduje média. Tato aktivní hrstka „názorových vůdců“ filtruje získaná sdělení – například zpravodajství – a dál ho předává svým blízkým.)
Naše rozhodování tedy může počítat s vodítky, které přináší dav (tedy pustíte si film, který má na ČSFD hodnocení pod 60 %?) i s elitními doporučeními (to může být youtuber i teta, která u oběda vypráví, co se dočetla v novinách).
Vrátím se teď k Stepnímu vlku a důvodu, proč jsem ho znovu rozečetl. Moji představu, co na ni říká dav („tahle knížka mění puberťákům pohled na svět a strefuje se do měšťáctví“), zničila přímluva kamaráda, který mi ji půjčil s velmi vstřícným doporučením – vystoupil tu v roli onoho elitního vodítka.
Dá se říct, kdy se takto vzdáváme se vlastního úsudku (jako jsem to předvedl dvakrát u Stepního vlka)? Pokud zůstaneme u kultury, nabízím dvě spekulace.
První říká: na vodítka (elitní i davová) se spoléháme tím častěji, čím víc se neorientujeme v daném tématu. Pokud se budu rozhodovat v mně neznámých dimenzích – třeba jaký si pořídit stan nebo na jakou jít operu –, musím vyhledat pomoc. Rozkliknu si sekci Nejprodávanější, respektive navštívím „ověřeného“ Wagnera.
Pokud se naopak v problematice aspoň trochu orientuji, mohu se odpoutávat od názoru hlavního proudu. Kdybych se například vyznal v hudbě, nemusím ji poznávat skrze shrnutí nejlepších alb a začnu prozkoumávat hudební niky třeba na SoundCloudu. Přestávám být závislý na názoru expertů.
Druhá poznámka říká, že pomoc vodítek potřebujeme častěji v uměních, která si musíme víc domýšlet. Pro příklad: film nenabízí tolik prostoru pro interpretaci jako abstraktní malba. Ve svých domněnkách o jeho významu budete svázanější než při vykládání několika tahů štětcem na plátně. Ono nejednoznačné dílo vyžaduje víc vaší „práce“ a potřeba být veden vodítkem tak roste. Potřebujeme slyšet: tohle není čmáranice, tohle Jackson Pollock. Tuhle skladbu nesložil počítač, ale Miles Davis. Géniové svého řemesla, kteří chtěli něco konkrétního vyjádřit.
Nutnost spoléhat se na vodítka je přirozená, nelze být znalcem všech odvětví umění. Obzvlášť těch náročných na pochopení, jako je abstraktní expresionismus nebo jazz. Úsudek ostatních – v podobě influencerů nebo hlasu lidu – je proto nevyhnutelný a tato závislost stojí za další zkoumání.
Telegraficky
Podcasty inzerují už i velké plochy na Hlavním nádraží v Praze! Samotná obliba zvuku za to úplně nemůže: přišla pandemie, Národní divadlo nemůže hrát, aspoň tak převypravuje svůj aktuální repertoár do uší. A je radost zase jednou slyšet něco kvalitně udělaného. Zkuste třeba Rusalku – určitě netušíte, který známý filmový režisér stojí za její zpracováním ve Státní opeře!
*
Psychiatr „Scott Alexander“, autor jednoho z nejpozoruhodnějších blogů posledních let, se vrátil po půl roce ke veřejnému psaní. Už nepublikuje na Slate Star Codex, ale rozesílá texty přes Substack (drtivá většina bude nadále zdarma). V prvních reflektuje své odmlčení, které přišlo poté, co New York Times chtěly zveřejnit jeho skutečné jméno (a dostaly beef od mnohých). Text to není výjimečný, opravdové perly ale nepochybně přijdou, takže odběr je samozřejmostí.
*
Velmi rád taky čtu cokoliv od Noaha Smitha, sloupkaře Bloombergu, který navíc stejně jako dnes každý rozesílá emaily přes Substack. Tady je jeden moc hezký o tom, co přijde ve sci-fi po cyberpunku.
*
Zahraniční reportér Tomáš Vlach, kterého znám hlavně z Lidovek, od loňska přispívá též na Voxpot. V týdnu tam popsal politické otřesy v Kyrgyzstánu.
*
U nás se nevede veseleji. David Klimeš rozhazuje rukama nad restrikcemi, které určují, co budeme a nebudeme smět nakupovat. Na Ekolistu zase vyjmenovávají, kde všude se v české přírodě už nedá hnout.
*
Nejraději mám, když se vyprávění o konkrétní kauze zvrhne do příběhu pěkně „od pyramid“. Komediálně-dokumentární podcast Bunga Bunga mapuje nejen kariéru Silvia Berlusconiho, ale i neveselé potácení Itálie posledních padesáti let.
Ondřej Sliš & Jakub Jetmar