V aktuální Nedělní příloze internetu těžko nacházíme pomyslnou červenou nit. Nevadí. Důležité je, aby vybrané materiály pouze nekonejšily. To bychom si mohli rovnou pustit Kolju. Přitom skončila nová Ptáčata!
Text
Filosof Erazim Kohák: Dělat dobře něco dobrého (Tereza Šimůnková, Salon Práva)
Jde o poměrně častý scénář: poletuje kolem mě jméno a já až při smrti toho člověka zpozorním, abych ho prozkoumal. Po úmrtí Erazima Koháka tomu bylo právě tak. Po několika nekrolozích nemám pocit, že bych pochopil principy jeho učení - anekdotické poznámky a střípky z jeho životní poutě za to ale stály. Třeba chvála bydlení v paneláku, příběh o stavbě vlastního domku i učení o ne-esencialistickém nacionalismu.
Stav dané společnosti v danou dobu považuji za sociologickou skutečnost, ne za „národní úděl“. Odmítám názor, že kvintesence povahy je zakódována v genech. Snad můžeme říct, že vzniká způsobem výchovy nebo tím, jak dotyčná země funguje, a také je zřejmé, že ke zlepšení naší situace je zapotřebí spousty práce a že to dílo nikdy nebude hotové. Rasismus a nacionalismus považuji za zoufalou náhražku lásky k vlastnímu dědictví. U nás se tahle skutečná láska projevovala prací. Lidi psali básně, křísili češtinu, což byl naprostý donkichotismus, protože čeština jako spousta menších jazyků přirozeně odumírala. A přesto se lidé, kteří si uvědomili význam českého kulturního dědictví, rozhodli ji vzkřísit. A ono se to povedlo.
Čtěte jeden z nekrologů velkého českého filozofa
Inside the mind of Dominic Cummings (Stefan Collini, The Guardian)
Několik pohledů do duše britského Rasputina – Dominica Cummingse. Pokud o něm slyšíte poprvé, stojí za podívat se na překvapivě dobrý film, který ukazuje, jak orchestroval brexit. O jeho širším vlivu na ostrovní politiku psala i Helena Truchlá.
Trilogii uzavírá nejrozsáhlejší dílo: portrét Guardianu, který analyzoval většinu toho, co Cummings sepsal pro svůj blog. Teorie splétá o osidlování dalších světů i vytváření odysejského vzdělání a celé je to prvotřídně výstřední.
Čtěte, jak přemýšlí dirigent brexitu
Nestárnoucí midcult Kolja (Kamil Fila, Ještě větší kritik, než jsme doufali)
Proč je důležité míti Filu a kritiky vůbec? Aby odhalovali midculty.
Midcult je dnes nejrozšířenějším druhem zdánlivě prestižní, zdánlivě lepší kultury, která je ale ve skutečnost zhoubná, protože je banalizující a v podstatě nás odnaučuje trpělivosti a spolupráci. Jde o středostavovskou, maloměšťáckou, vykalkulovanou kulturu plnou úhlednosti a uhlazenosti, kde se velké, tragické či vznešené věci neprožívají, ale mluví se o nich a jejich ušlechtilost je vysvětlena pěkně po lopatě. Cílem midcultu je hlavně zanechat dobrý a příjemný dojem.
Co do této kategorie kromě Kolji patří? Napište nám.
Romy z Cejlu nechtěli do běžné třídy. Jsou z nich řemeslníci, zdravotníci i sportovci (Zuzana Hronová, Aktuálně.cz)
Tady upřímně řečeno nejde o článek. To je pouze užitečný úvod, oživení. Hlavní je další série dokumentu Kamily Zlatuškové Ptáčata, který sleduje jednu třídu plnou Romů na základce v Brně. Tedy ona už to třída není, protože Zlatušková začala natáčet před 10 lety. Právě skončená třetí série proto sleduje jednotlivé osudy bývalých žáků jedné třídy z „Bronxu“. Výjimečný počin.
Oživte si Ptáčata v článku, ať víte, co pouštět
The Other as Noice (Silvio Lurusso, Real Life)
Mlaskání, popotahování a další opakující se zvuky. Brrr. Někteří z nich mají přímo fobii. Život s ní není lehký, všechno je pak šum, signál žádný. Autor se zamýšlí, jak misofonie souvisí s dobou sluchátkovou & notifikační. Notifikace také neustále ruší. Odstřihnout se ale samozřejmě nestačí.
Audio
V chapadlech murmuru (Jan Bělíček, Institut úzkosti)
Při Institutu úzkosti se rozjíždí druhý podcast o smutku v umění, což znamená potřebu zbystřit, nakolik to každý svede. První série o úzkosti v hudbě od Karla Veselého nazvaná Černé slunce byla totiž na české – a troufnu si říct i světové – poměry zcela výjimečnou událostí (hold mu složil i Jakub).
Druhá série, v níž Jan Bělíček ukazuje spojení literatury s pocity „těkavosti, chaosu, zmatení…“ se zatím dočkala dvou dílů a laťka je prozatím podobně vysoko. Skvěle vybrané a přednesené ukázky, Bělíčkovy netriviální monology - tohle prostě nesmíte minout. A co mně dělá nemenší radost - podcast si konečně poslechnete i na Spotify.
Velmi nadprůměrný podcast o literatuře, zkuste
Vyhyne lidstvo? A jak o vymírání mluvit? (Lukáš Matoška, Vltava)
Pásmo tří rozhovorů dumajících nad tím, jak mluvit o klimatické změně. Ví o ní už většina lidí, jenže jak nás přesvědčit, abychom něco skutečně dělali. Je užitečné strašit vyhynutím? Jak u koho, ale spíš ne, tvrdí ekopsycholog Jan Krajhanzl. Právě jeho část byla nejpodnětnější. Dává totiž i tipy, co skutečně dělat. Třeba zaměřit se na to, co můžou změny přinést pozitivního v lokálním měřítku.
Jak mluvit o změně klimatu? Nejprve poslouchejte
Mše
Jesus is King (Kanye West, Kerwin B. Lee)
Když se Kanye fotil s čepicí Make America Great Again, nebylo k tomu příliš co dodat. Potom přišla ryze gospelová deska Jesus is King a reakce byly zase rozpačité. Z macho rappera se stal fundamentální křesťan, dobře, ale hudebně to až zas tak zajímavé není.
Ale pozor - když se ke Kanyeho autotunu přidá sehraný sbor a koncert proloží kázání nádherně jižanského pastora, tak já říkám Aleluja, tohle mě zajímá.