Už příští pondělí proběhne soutěžní přehlídka mobilních aplikací AppParade. Vyhrajte Apple Watch.

News Xchange 2013: proti globální nemoci negativních zpráv

Z diskusí pěti set novinářů a mediálních manažerů v marockém Marrákeši na výročním celosvětovém setkání

Tim Pool s brýlemi Google Glass

Mladý Tim Pool s brýlemi Google Glass na letošní News Xchange v Marrákeši

“Yes, we can” je známý předvolební slogan Baracka Obamy, ale šéf zpravodajství veřejnoprávního dánského rozhlasu a televize DR Ulrik Haagerup si ho spojuje s Bořkem Stavitelem ze populárního britského animovaného seriálu. Řekl to v marockém Marrákeši, na letošní globální konverzaci News Xchange před šéfy zpravodajských stanic z celého světa, před 495 delegáty z 53 zemí, včetně manažerů nejznámějších kanálů CNN, BBC, Al Jazeery či japonské NHK.

“Pokud chceme, tak ano – média mohou změnit náhled na to, jak dělat zprávy.” Temperamentní Ulrik kritizuje negativismus, jedno z typických mediálních schémat. Vypráví, jak si při jednom klidném idylickém večeru – manželka v dobrém rozmaru, děti nezlobily, víno na stole – sednul ke zprávám a uvědomil si to naplno – relace, kterou řídí, je svodka katastrof. “To není nic až tak neobvyklého, otázka je, jestli s tím jako šéf zpráv něco uděláte nebo ne.”

Ulrik negativitu nazývá “globální nemocí”. A nenechal to jen tak být. Směru, který se prosazuje v Dánsku, se začalo říkat “constructive journalism”. Je jedním z experimentů, které přináší reflexe fenoménu označovaného někdy jako “mediální logika”. Mediální špičky už nějakou dobu, podobně jako Ulrik, vnímají, že v žurnalistice zakódovaný negativismus, jehož si novináři často už ani nejsou vědomi, protože k branži patří jako vůně kafe k newsroomu, narazil na svoje hranice. Lidé jsou jím unaveni a zahlceni, mají za to, že zkresluje obraz světa. A potažmo, velká média ztrácí podle mnoha průzkumů důvěru a relevanci.

To jsou jen některé podněty, které vedou k hledání nových způsobů, jak mentálně k reportování o dnešním světě přistoupit. Námitka, slyšíme z mnoha stran: dobrá zpráva přece není žádná zpráva! Mnozí novináři byli takto vychovaní, ať už ve škole, nebo realitou každodenního chodu redakcí. Ovšem Dánové neprosazují sluníčkové juchání či svět v růžových barvách na severokorejský způsob. Konstruktivní žurnalistika není totéž, co umělý pozitivismus. Jde o posun k hledání naděje, řešení – místo zoufalství a opakování stálé týchž vzorců, které nikam nevedou. Nevylučuje se tedy ani trochu s kritickou novinařinou, pouze ji doplňuje, je nadstavbou. “Musíme dělat obojí,” míní Ulrik.

Existují různá uchopení téže věci. Třeba platforma Solutions Journalism má podtext velmi podobný.

Že to jde, ukazují i další – mezi nejprogresivnější opět patří Skandinávci, třeba švédský pohled na Afriku v jednom ze zahraničních projektů je dalším takovým pokusem. Vyvstávají ale hned otázky: jak je možné aplikovat “constructive journalism” při růstu extremistických tendencí v Evropě? Arabové zase namítají, že hlad po pozitivních zprávách je, ale v jejich zemi se takové případy příliš nedějí. Dobré zprávy prý u nich prostě nejsou nebo jich není dost. A to ještě není všechno.

Byznys, nebo nová filozofie?

Odcházející šéfredaktor Mladé fronty Dnes Robert Čásenský v pátečním Hyde parku ČT24 konstatoval, že běžné špatné zprávy z české politiky noviny nijak neprodávají, čímž do značné míry potvrzuje výše řečené. Zároveň si myslí, že pozitivní zprávy by “asi neprodávaly, ale rozhodně – kdyby jich tam bylo více – lépe by se to četlo”.

Někteří kolegové ze světa by ho možná povzbudili: například šéf internetového Huffington Postu Jimmy May Mann prezentuje přívětivá data: sekce Dobré zprávy vykazuje krásně se vyvíjející grafy (Huffington Post je kreativní obecně, takže má i rubriku Podivné zprávy). Pochvaluje si také potenciál pro sdílení na sociálních sítích, lidé se o dobré zprávy rádi dělí.

Taktéž další potvrzují optimismus. I zmiňovaným Dánům se čísla vyhoupla, a to díky relaci TV Avisen. Což ovšem může vést nutně k otázce, vypálené na Twitteru: “Je toto tedy byznys, nebo nová filozofie? Snadno by to mohlo skončit u toho prvního. Ovšem to má zcela jistě svoje limity. Měli bychom o této věci přemýšlet v mnohem hlubších souvislostech, jinak zůstane jen pragmatickým tahem, kterému bude chybět motivace něco s novinařinou opravdu udělat. A to lidé poznají, nedají se ošálit.”

Podobných schémat vedoucích k citelné deformaci reality či nejrůznějším zkratkám, jako je dramatizace či senzacechtivost, v médiích přežívá řada. Myslím, že je nutné vrátit se k naprostým kořenům a základním hodnotám žurnalistiky a redefinovat ji, aby byla silná pro novou dobu, pro dobu nových realit. Doufejme tedy, že tato životadárná polemika bude pokračovat.

S komerčním úspěchem se to nevylučuje – pokud bude tento trend respektovat autenticky potřeby lidí a bude s ním spojená intelektuální poctivost při zpracování témat, je patrné, že se může dostavit  i sledovanost či čtenost.

Škrty a umlčování

O žurnalistiku coby disciplínu se přitom mnoho lidí z branže vyloženě obává. A volají po robustní sebevědomé novinařině, po tom, abychom ji nenechali vymřít. Slavná tvář CNN Christiane Amanpour například vyzývá ty, kdo rozhodují o financích: dávejte co nejvíce peněz zpátky do práce novinářů, protože pokud ne, budeme jen “prázdné skořápky”, nebudeme v terénu, naše profese ztratí smysl.

Peníze ovšem vidí jen jako jednu část kleští, které svírají dnešní mediální svět. Tou druhou je agresivní ohrožování svobody slova. Velmi otevřeně pojmenovává, že novináři  v mnoha zemích jsou dnes běžně zastrašováni. Útoky na svobodu slova se přitom maskují do nejrůznějších podob a rozhodně se nevztahují jen na Egypt, Turecko nebo Srí Lanku. Jde o rozličné formy nátlaku, jak se přizpůsobit. A totéž se podle ní týká i samotných USA. Obamovu vládu dokonce hlavní zahraniční korespondentka CNN označila za nejvíce svárlivou, co se týče vztahů se žurnalisty, za řadu posledních desetiletí.

Na věc se nicméně dívá i optikou novinářů a žádá po nich racionální přístup a odpovědnost – aby každého, kdo má moc, nepopisovali rovnou jako neschopného nebo zkorumpovaného. Takové generalizace podle ní vedou k riziku rozkladu občanské společnosti a napomáhají vytvářet dojem, že jakákoli autorita je naprosto bez užitku. Střední a východní Evropa zůstává v těchto debatách na okraji, nicméně oligarchický pohyb, kterého jsme svědky u nás, také zapadá do tohoto kontextu.

Co víme o Sýrii

Když Christiane mluví o zahraničním zpravodajství, je zřejmé, že ví, co říká – je to jedna z jeho ikon. Ovšem i zahraniční reportování je předmětem mnoha žhavých názorových výměn. Sýrie je přitom v této debatě na prvním místě. Mark Little, který je tvůrcem úspěšného irského start-upu Storyful, popisuje syrové záběry střetu v Sýrii (video natočené přímo z tanku i očima druhé strany) za válečnou pornografii. Působivost záběrů je nepopiratelná, ale “takové věci jsou k ničemu, pokud nemáme kontext”. Ten ovšem stále méně mohou dodávat novináři vysílaní tradičními médii – třeba agentura AFP narovinu mluví o zmenšování počtu lidí ve výbušných oblastech.

Důvody velkých mediálních domů jsou nabíledni: velké nebezpečí, málo peněz či obojí. Místo toho se ale dozvídáme jinou zajímavou věc. Částečně tuto roli aktivně přebírá OSN. Ta má své lidi na řadě míst a bere jako jejich povinnost popisovat realitu, které jsou svědky. Melissa Flemming z Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) dokonce připouští, že OSN nabírá novináře, kteří jinde kvůli současné špatné situaci v médiích přicházejí o práci. Mediální branži je k dispozici jejich videofeed. Proč to dělají? Vzhledem k hrůzám, kterých jsou svědky, mají za důležité, aby se o událostech vědělo, tudíž se na ně reagovalo.

Co je ovšem zahraničními pozorovateli či novináři jen stěží popsatelné, je situace uvnitř v zemi očima insiderů, s veškerými ekonomickými, sociálními a dalšími souvislostmi, s celoživotními zkušenostmi v zádech. Toto vnímá velmi ostře třeba Leila Nachawati Rego, která zastupuje online projekt Syria Untold.

Web Syria Untold

Web Syria Untold

Právě tento web nabízí plejádu názorů místních lidí, tedy můžete dostat mnohem větší vhled do reality země zmítané občanskou válkou, než jakou nabízejí obvyklé světové zpravodajské relace dívající se na věc z dáli. Projekty jako Global Voices, potažmo Rising Voices ostatně hrají v popisu současných událostí ve světě stále zajímavější roli. Sečteno a podtrženo, roli tradičních médií doplňuje či supluje OSN a aktivisté či občanští novináři (což můžou být třeba i děti – například podle Bambuseru jsou v živém streamování živých ze syrských ulic velmi aktivní ti, kterým je 12 až 15 let).

Google Glass a jdeme

Role nových aktérů nabírá obecně na intenzitě. Mark Little opět správně připomíná, že není možné dělit obsah jen do dvou “krabic”, na profesionální a na amatérský. Dávno neplatí takové černobílé dělení, mezi těmito dvěma kategoriemi je řada odstínů. Někteří dokonce mají za úplně přežitou zkratku UGC, user generated content, obsah generovaný uživateli. Pro ně je to prostě obsah, stejně jako kterýkoli jiný. Technologie zkrátka na jednu stranu přináší netušené možnosti, na straně druhé noční můry v hlavách mediálních manažerů. Když pak na scénu přichází pozoruhodný kluk s řadou cen Tim Pool s brýlemi Google na hlavě a vytahuje ze svého batůžku vše, co k reportování odkudkoli potřebuje, vyvolává podezřívavé pohledy.

Tim Pool s brýlemi Google Glass

Tim Pool s brýlemi Google Glass

Evidentně si poradí s málem. Lidé jako on se bezelstně diví, proč dnešní profesionální redakce dostatečně nepoužívají ty technologie, které jsou snadno dostupné i “amatérům”. Živý stream z jeho brýlí se přitom zároveň promítá na obří obrazovky v sále. Co dodat.

Výše zmíněné jazykové cvičení není přitom rozhodně jen hraním se slovíčky. Podtext může být hlubší. Takových úvah se objevilo víc. Námitky, že bychom vlastně neměli říkat “nová média”, ale prostě “média”, mají své opodstatnění. Hranice v myšlenkovém uchopení se opravdu čím dál víc stírají.

Wake up

Všichni každopádně pozorně poslouchají, sál je prakticky stále napěchovaný. Komunita vstřebává podněty, všem krouží v hlavách velmi podobné otázky a často vědí, že si nemůžou lhát do kapsy. Padá hodně otázek, rozhodně to není jen jednosměrný tok z pódia. Stejně tak feed z Twitteru srší novými příspěvky. Další a další údaje ukazují extrémně rychle se měnící návyky těch, kdo zprávy čtou nebo sledují. Čísla mluví sama za sebe, třeba ta z Pew Research Center.

Když na scénu vstupuje svérázný profesor Hans Rosling, lékař a statistik, se svým dlouhatánským ukazovátkem a mnoha interaktivními grafy, publikum ho jen hltá. Sám si říká eduteiner – a ano, baví a zároveň otevírá oči.

Hans Rosling

Hans Rosling

Data o vývoji světové populace, která testuje na zpravodajských šéfech pokládáním zdánlivě jednoduchých otázek a vyhodnocováním hlasování publika, ukazují, jak málo vlastně o současném světě v dlouhodobém vývoji víme. Elegantně tak přítomné přiměje si přiznat, jak základní povědomí nám často chybí. Ledacos najdete na stránkách jeho unikátního projektu Gapminder.org. Stejně tak téma migrace dostává v dnešní době nový nádech. Po světě se přesouvá každý rok více než 230 milionů lidí – a média často nejsou schopna najít cesty, jak vůbec fenomény s tím související popisovat. Každý host přicházející z jen trochu jiné oblasti, než je novinařina samotná, je přitom pro poznánílačné delegáty velmi osvěžující. Právě cesta potkávání lidí z různých oborů a nepředpojatá diskuse s nimi na podobných fórech může být pro současnou světovou žurnalistiku další užitečnou sprchou.

Řada těch, kdo rozhodují o tom, co se lidem ukáže ve zprávách na obrazovkách všeho druhu, tedy hledá. A to je dobrá zpráva. Hledá se zaujetím, otevírá se novým pohledům, přemýšlí. Mediální mechanismy jsou často těžkopádné, proto nelze čekat, že zítra budou zprávy po celé planetě vypadat jinak. Ale mix starých hodnot a nových možností je vzrušující – i proto tentokrát přibyly ke slovutným mediálním tvářím i mladíci v sekci nazvané Start-up alley. A také třeba pětihodinový workshop na téma Design thinking, který vedli digitální novinář Jigar Mehta a Annika Dubrall z módního gigantu GAP.

Lidská aplikace v rámci přemýšlení o designu

Lidská aplikace v rámci přemýšlení o designu

Ano, možná vás takové názvy vyděsí, anebo si řeknete – proboha, co to zase je? Ovšem pokud se necháte vést, zjistíte, že takhle strukturovaný a zároveň hravý proces může přinést překvapující nápady. Nezatracujme cokoli, co pomáhá přemýšlet a tvořit. Náš rychle se měnící svět otevřenou mysl opravdu vyžaduje.

Na shledanou v Praze

A další podobná příležitost bude příští rok v Česku. Praha bude toto globální fórum zpravodajců z celého světa hostit v listopadu 2014. Myslím, že její symbolika – bohaté dědictví minulosti sdílené s úvahami pro budoucí svět – může být silnou motivací pro řadu velmi zajímavých osobností, aby přijely.

To vzkazuje pro Médiář i výkonná ředitelka News Xchange Amy Selwyn, která opět očekává kolem pěti set světových mediálních manažerů: “Praha je město s komplikovanou, fascinující a někdy těžkou historií. Má v sobě hluboký intelektuální charakter i romantiku, což ji činí skvělým místem pro naše setkání.”

Opouštíme tedy barvami hýřící Marrákeš s očekáváním, kam se za rok světová zpravodajská mašinérie posune a co se o tom dozvíme u nás.