Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Nikdo není dokonalý!

Píšeš o nás špatně, chlapče. My ti dáme tendr! * Reklama zdražila, vysílání blbostí může pokračovat. * Hornbach opět nezklamal. * Obrana Okamury.

Psaní o reklamě není úplně nejšťastnější disciplína, pokud vás reklama zároveň živí. Nedávno jsem se dozvěděl o malém tendru jednoho z velkých zadavatelů a logicky jsem se snažil nabídnout svou kapacitu. Což byla příležitost onoho zadavatele k odvetě za článek, který jsem před pár měsíci věnoval jeho značce a zřejmě nedostatečně vychválil jejich zásluhy a naopak jsem si dovolil i kritiku.

Jednoduše řečeno – naběhl jsem si. Žádný tendr! Za to, co jste o nás napsal?! Pche! Velký „fakáč“ v podobě nesnesitelně dlouhého mailu. Po dost dlouhé době čekání jsem tedy někomu nabídl příležitost k odvetě.

Netušil jsem, jakou moc Médiář vlastně má. A to je dobře, pánové a dámy z Médiáře, dobře se vám to rozjíždí. Jen tak dál!

Jaké z toho ovšem plyne ponaučení pro mne? Chválit všechno a všem? Ano. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit. A nebo je tu ještě jiná možnost: Ať žije svoboda slova! Ať si všichni mocní zadavatelé trhnou nohou! Lehce se přikláním k druhé variantě.

Upřímně – psát o reklamě a stále jen chválit moc nejde. Když píši pochvalně o reklamách typu Hornbach, Skittles, Guiness, Instalatér Jarda od Vodafone, Chuck Norris pro T-Mobile, Škoda, jediné, co od toho očekávám, je, že chci být malou součástí kultivace reklamního prostředí.

Nic víc. Většinou nedobrovolní „konzumenti reklamy“ (hrozný výraz, ale výstižnější mne nenapadá) si to zaslouží. A naše veliká zodpovědnost je dělat naši práci co nejlépe. Daleko větší, než mají tvůrci celovečerních filmů a dokumentů, protože jejich výsledky nekazí naše kulturní prostředí, dokud se na ně dobrovolně nevydáme do kina nebo si je neobstaráme jinak. Stejné je to s výtvarnými umělci. Jejich věci nejsou billboardy či inzeráty, které nás neobtěžují na každém rohu a nikdo se na ně nemusí dívat, pokud nechce. A to nemluvím o rádiu, které se kvůli reklamě v podstatě nedá poslouchat.

Reklama, stejně jako pití alkoholických nápojů, není jen naše věc. Pít a dělat reklamu se má zodpovědně.

*

Reklama v televizi - rozuměj na Nově a Primě - zdraží. To je ale překvapení. Není to náhodou také tím, že nadobro zmizí z ČT1? (Proč tedy zůstala, zdánlivě nelogicky, na ČT2 a ČT4? Liga mistrů a jiné sportovní přenosy, které naštěstí běží stále na České televizi, by se totiž bez reklamy nikdy nevysílaly). Logiku v tom nehledejme. Všichni už víme, že 2 % z výnosů komerčních televizí půjdou na českou kinematografii.

Aby ne, za ty prachy. Bohužel asi nikomu nedošlo, že se tím trochu zhorší podmínky právě pro onu kultivaci reklamního prostředí v televizní reklamě. Tu si totiž budou moci nadále dovolit jen největší zadavatelé a konkurence bude opět menší. Když budeme žadonit u klienta, aby zvážil ve svém média plánu i televizi, nebude na ni mít.

Zde byl určitě prostor pro vyjednávání. K čemu potom je taková AKA, Asociace komunikačních agentur? Zde mohla obhájit smysl své existence, zalobbovat a ulehčit agenturám i kreativcům práci tím, že televizní čas nebude finančně nedostupný. Kreativec se tak se svým televizním scénářem může opět nechat vyfotit a aby ukázal světu, že je opravdu kreativní, zkusí štěstí s nějakým inzerátem na psí hotel, kadeřnictví nebo nejlépe muzeum reklamy.

A v televizi dál poběží podobné hovadiny, jako je třeba tato:

Záměrně jsem použil slovenskou verzi. Rád bych si totiž, byť hypoteticky, nechal pootevřená vrátka, kdybych se někdy chtěl v Česku ucházet o práci na sušenkách BeBe Dobré ráno. Na Slovensku jsem si je tímto definitivně zavřel. To je život.

Naštěstí jsou tu ale jiní velcí zadavatelé, známí svou kvalitou, jako je třeba Hornbach:

V tomto případě chválím, jak jistě chápete, zcela nezištně a navíc – pro korektnost - uvádím spot v původním znění a délce.

Zanedbaná vesnice v reklamě není nic nového, ale chuť konečně něco vlastníma rukama udělat tu bude stále a je třeba toho využít. A kdo jiný než Hornbach to umí nejlépe?

*

Nevím, jestli bych si troufl navážet se do Tomia Okamury tak, jak to odvážně provedl Filip Rožánek, ale rád bych si alespoň přisvojil podíl na jeho polidštění tím, že poukážu i na jeho méně známou tvář obyčejného člověka. Jako jsme někdy třeba i my.

Tak si někdy udělejte hezký večer, pusťte si archiv Primy a uvidíte, že pan Okamura je úplně normální.

Hezký večer.