Nové formáty nestačí, potřebujeme témata

Novináři mají nové čtenáře lákat svou agendou, ne prostřednictvím příspěvků na TikToku.

Tito mladí lidé se smějí, protože našli médium, které píše o tom, co je zajímá. Zdroj: Unsplash

Tito mladí lidé se smějí, protože našli médium, které píše o tom, co je zajímá. Zdroj: Unsplash

Skoro 40 % Čechů nesleduje zpravodajství, novináři by proto měli opustit svou komfortní zónu Twitteru a vyrazit na lidnatější TikTok či Instagram, kde budou šířit své evangelium. Zhruba takový návrh přednesl minulý pátek na Novinářském fóru Jan Žabka z webu Hlídací pes v panelu věnovaném inovacím ve zpravodajství. Hlavní myšlenku publikoval předem v článku kritizujícím novináře, že sítě jiné než Twitter „nechávají napospas politikům a marketérům“. Já ale myslím, že to je dobře. Novináři totiž mají dělat novinařinu, ne vytvářet „obsah“. To ať přenechají právě marketérům.

Výjimku tvoří pouze Twitter. Nemůžeme totiž pojímat Facebook, TikTok, Instagram a Twitter jako sobě rovné a posuzovat jejich potenciál pro novináře pouze podle počtu uživatelů. Když Žabka píše, že novináři zamrzli na Twitteru, nedoříkává, proč zůstává právě tahle relativně malá síť tak populární v mediální obci. Důvodů je nespočet: je dominantně textová, relativně přehledná a uzpůsobitelná vlastním potřebám, používají ji politici, jejichž tweet vložený do článku pěkně rozdělí špalek textu, každý může reagovat každého. Pokud nějaká zavedená platforma poskytuje mýtickou agoru, je tomu nejblíž právě Twitter.

Agora je to často extrémně toxická, určující vykloubenou agendu plnou obskurních témat, novináři to tam ale mají rádi. Je to totiž jejich svět. Sbírají v něm informace, prezentují vlastní počiny, předhání se v trapných glosách, které by jim redakce neotiskla. Snad i pro to poslední můžeme namítnout, že žurnalisté opravdu nemají ustrnout ve své komfortní zóně a raději vyrazit také na nová místa na internetu. Nemyslím však, že by na nich vydrželi – TikTok a Instagram totiž naopak není jejich světem, není součástí novinářské rutiny a identity.

Pokud po nich i přesto chceme tamní prezentaci zpravodajství, snahu přivádět odtamtud nové čtenáře na své mateřské portály, pleteme si je s kameloty. Nechť vzkvétají tisíce zpravodajských účtů na TikToku, ať se o ně ale starají právě moderní kameloti z marketingových týmů – a novináři ať se soustředí na svou vlastní práci. Ostatně je to stále tradiční novinařina, která redakcím přináší příjmy z předplatných či z reklamy, ne videa na TikToku ani na jakékoliv jiné plaformě.

To neznamená, že by média měla rezignovat na hledání nových formátů. Má ovšem jít v první řadě o svébytné projekty, jejichž podobu neurčují možnosti stories na Instagramu. Nejsem si navíc jistý, jestli dosud nezaujaté osazenstvo na sítích typu TikTok bude zvědavé na účty tradičních médií. Sociální sítě posílily hlubokou krizi důvěry v autory včetně mediálních, současně učinily společnost v mnohém rovnostářštější, takže lidé preferují informování od sobě podobných. Do role „jednoho z nás“ se pasoval i jeden bývalý politik, jehož instagramový účet s milionem sledujících dává Žabka médiím za příklad. Politik přitom využíval princip bytostně vlastní influencerům stavících na své „autenticitě“, na blízkosti, kterou redakce a vůbec instituce nedokážou replikovat. Snad kdyby samotné zapojily influencery, jak se o to teď snaží Respekt, ti ale plní právě roli kamelotů. 

V neposlední řadě bych řekl, že si v médiích stále představujeme všeobecný ideál informovaného aktivního občana, za které se sami považujeme. Naše společnost ale není athénskou demokracií. Člověk je dnes v první řadě konzument, na něhož oproti Athénám nepracují otroci, takže velkou část své kapacity musí věnovat obživě, aby se pak realizoval právě skrze konzumní volby. To není nutně důvod ke smutku, chci tím pouze říct, že jen malá část společnosti hledá seberealizaci v politice a občanství, jakkoliv to ve vřavě kulturní války není dobře vidět. Tady ale stojí za připomenutí, že podle dat z USA 80 % tweetů pochází od 10 % nejaktivnějších uživatelů. Když tedy prožíváme na sítích každodenní boj o svobodu, jedná se často o revoluční LARP několika málo zainteresovaných.

Zájem o zpravodajství tak pravděpodobně už nikdy nebude ve fragmentované společnosti tak masový, jaký bychom si představovali. O to důležitější se ale stává opravdu kvalitní novinařina, která pomáhá v orientaci těm, kdo o ni mají zájem. Právě oni většinou mají i určitý vliv, tvoří uzly ve společenské síti, která tak zůstane i nadále dostatečně hustá. Vliv i docela lokální: učitelé, podnikatelé, úředníci, manažeři.

Jak má taková novinařina vypadat, to je oproti příspěvku na TikTok výrazně těžší vymyslet. Snad může platit za příklad další panelistka zmíněné debaty, čerstvá držitelka Ceny Karla Havlíčka Borovského Lenka Kabrhelová. Její zpravodajský podcast Vinohradská 12 má světovou úroveň, ba dokonce umí být lepší než podobné formáty od New York Times, Voxu nebo Guardianu. Když ale slyším, co za ním stojí, zatočí se mi hlava. Kabrhelová strávila skoro 10 let na nejprestižnějších zahraničních postech, rok promýšlela média díky stipendiu na Harvardu, na každé epizodě dělají do pozdního večera ve třech lidech, do toho má vynikajícího sound designéra Martina Hůly.

To ukazuje na opravdu akutní nutnost inovací, které hlavně přinesou peníze, protože takový projekt si komerčně fungující redakce dovolí pouze stěží. Sama Kabrhelová se ale v diskusi dotkla ještě jedné věci, když zmínila absenci mentoringu mladých novinářů v českých redakcích. To vskutku zůstává trestuhodně nevyužitým zdrojem. Přitom právě práce mladých novinářů, jako jsou Dominika Píhová, Jakub Zelenka, Helena Truchlá, Eva Soukeníková, Michael Durčák, Karolína Kašparová nebo samotný Žabka, považuju za snad největší inovaci, kterou česká novinařina v posledních letech zažila. Už proto, že si z podstaty generačního zájmu vybírají nová témata. Právě v nastolování agendy hledejme potenciál pro oslovení nových čtenářů.

Vybíráme z internetu

Nepřemýšlejme o superinteligenci, ale o superhistorii. Na blogu Ribbon Farm představují neintuitivní pohled na umělou inteligenci a je to tak dobré, že jsem musel co chvíli vyskočit od počítače a přemýšlet, co za podivnost jsem to právě přečetl. 

*

Ondřej Slačálek umí psát o historii tak, že přede mnou ožívá minulost a na ni se napojují nejčerstvější politické otázky – a to i přesto, že je pro mě popisovaná minulost vesměs neznámá. Kéž by toho Slačálek o protireformaci a Bílé hoře napsal ještě víc!

*

Václav Klaus slavil 80 a dobrých textů vyšlo až překvapivě málo. Jednu z výjimek sepsal Petr Fischer. Pevně doufám, že se někdo chytí jeho nápadu a začne bývalému prezidentu vydávat recenze prózy. 

*

Bruno Maçães překvapivě chválí Evropské unii, a sice za postoj k Číně

*

Přál bych si proniknout do jazzu, jeho komplexní, rozjařená nátura mi ale nedovoluje něco cítit. Výjimky ale existují: jazzový klavírista Ramsey Lewis tančí mezi uchopitelnými, ale zároveň bohatými melodiemi, mezi kýčem a nesamozřejmostí. Velmi dlouho mě něco tak nepotěšilo! 

*

Výzkumník mezinárodních vztahů Jakub Eberle, náš nedávný respondent, tentokrát v roli moderátora podcastu o současné německé politice. O tamních blížících se volbách mluví s redaktorkou Aktuálně.cz Helenou Truchlou a nepamatuju, že by mně připadala německá politika někdy tak vzrušující! Podcast Kanzleramt navíc má i nadprůměrné řemeslné zpracování.

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast