Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Novináři knižně shrnují pandemii a hledají budoucnost Česka

Soubory textů o pandemii, zápisky o 90. letech nebo osobitý vhled do Izraele a Palestiny. Přinášíme přehled dvanácti knih, které v posledních měsících vyšly českým novinářům.

Pestrá směs knih vyšla v posledních týdnech a měsících českým novinářům. Petr Fischer, Petr Holub a Vojtěch Gibiš s Michalem Kubalem se věnují aktuální pandemii, zahraniční reportéři České televize Martin Řezníček a Jakub Szántó přibližují svůj pohled na svá někdejší působiště, David Klimeš pokračuje ve své snaze připravit Česko na výzvy budoucnosti. Pokusili jsme se zachytit, o čem oni a mnozí další konkrétně píší. 

David Klimeš: Česko versus budoucnost. Naše dnešní krize a jak z ní ven (Vyšehrad)

Zdroj: Vyšehrad

Zdroj: Vyšehrad

David Klimeš, kmenový komentátor Aktuálně.cz, se dlouhodobě snaží psát rozdílně oproti hlavnímu proudu. Zjednodušeně to znamená, že místo neproduktivního rozhořčení nad počínáním hlavy státu přijde s analýzou přehlíženého plánu týkající se budoucnosti tuzemské energetiky. Svou informovanost a široký záběr uplatnil už v předchozí knize Jak probudit Česko (BizBooks, 2017), ve které přináší návrhy reforem nutných pro nakopnutí země. Letošní Česko versus budoucnost na ni navazuje, v mnohém je ale sebekriticky revidující. Klimeš totiž došel k tomu, že čistě racionální přesvědčování daty OECD není pro každého, reformy proto zapouští do velkého příběhu, pro který chce čtenáře nadchnout. 

Vystudovanému historikovi je vzorem Tomáš Garrigue Masaryk, jehož práce Klimeš restauruje pro současnost. S prvním prezidentem Československa se přitom shoduje, že otázka česká je zejména otázkou sociální. Kniha je opatřena neobvyklým množstvím doslovů. O ně se postarali častí respondenti Klimešových článků, kteří podobně jako on nabízejí víc poznání než morálního rozhořčení: Martin Buchtík, Dana Drábová, Filip Matějka, Daniel Münich, Danuše Nerudová, Tomáš Němeček, Filip Pertold a Daniel Prokop. Předmluvu napsala bývalá slovenská premiérka a socioložka Iveta Radičová.

Český liberalismus elit a měst nechápe, že není v homogenním a dekády bohatnoucím státě s úspěšnou polistopadovou demokracií jednoznačným společným jmenovatelem. Českému liberalismu nedochází, že promyšlený svět pražských novinových komentářů a kanceláří nabízí bez modernizačního programu pramálo lákavou budoucnost perifériím a bezhodnotovým pragmatikům. Český politický liberalismus potřebuje to, co Masaryk pokládal za otázku náboženskou, ale dnes bychom asi řekli otázku obecně lidskou, ze které může vyplynout to, co nám nyní tak chybí ke společenské soudržnosti: cit a idea.

Petr Fischer: Byla tohle krize? Proč některá letadla nejsou vidět (Novela Bohemica) 

Zdroj: Novela Bohemica

Zdroj: Novela Bohemica

Filozofující publicista na volné noze, donedávna šéfredaktor Českého rozhlasu Vltava a pak komentátor Eura, prokazuje ve svém sborníku úvah o pandemii pozici komentátora se snad nejpoctivějším intelektuálním zázemím. Díky jeho erudici nehrozí každodenním textům psaným hlavně pro Euro a Aktuálně.cz spěšná zastaralost. Fischera navíc zajímají zejména dlouhodobé rysy pozdně moderní společnosti, které zdůraznila výjimečné situace. Pro své analýzy si bere na pomoc autory z nejmilejších -  Foucaulta, Camuse, Žižeka nebo Baumana -, jejichž práce překládá do čtenářsky přívětivé podoby a propojuje s aktuálními výroky politiků i scénami z Monty Python.

Soubor vrcholí závěrečným, pro knihu zvlášť psaným textem, v němž Fisher soudí, že tohle krize v původním slova smyslu nebyla. Ta totiž znamená nutnost sebereflexivního rozhodnutí, proměny, zatímco společnost „posledních lidí“ se (naivně) těší na návrat do normálu. Kdo by ale chtěl pandemii pojmout jako prostor poznání sebe, společnosti a v ideálním případě také pro onu proměnu, Fischer mu může být slušným průvodcem.

[N]a konci nouzového stavu připravila televize veřejné služby v hlavním vysílacím čase hodinové shrnující ohlédnutí za tím, co všechno jsme za ty dva měsíce prožili, s patřičným, skoro nostalgickým emocionálním vyzněním. Použit byl stejný vzor, stejný dramaturgický mustr jako při shrnování 11. září 2001 nebo při olympiádě či při sestřizích Ligy mistrů. Všechno se nivelizuje, všechno je stejné. Jen rockovou či metalovou hudbu někdy střídá tklivější klavír a smyčcové plochy. I nouzový stav s rouškami na ústech byl nakonec takovým výletním dobrodružstvím, po němž se teď vracíme do „normálu“, ke stejnému, přece tak krásnému životu, který jsme měli předtím. Užili jsme si svoje, budeme vzpomínat a vyprávět, ale teď zase zpátky do „našeho světa“. Zkušenost je něco úplně jiného. Zkušenost proměňuje.

Petr Holub: Koronavirus, falešný poplach (Echo Media)

Zdroj: Echo Media

Zdroj: Echo Media

Série koronavirových textů Petra Holuba vyšla původně v Týdeníku Echu, kde působil několik let před zářijovým přestupem do Seznam Zpráv. Holubova kniha má sloužit jako kronika jarních událostí, které popisuje z  epidemiologické, politické a ekonomické perspektivy. Analýzy doplňuje přetištěnými rozhovory s řediteli nemocnic Miloslavem Ludvíkem a Davidem Feltlem a virologem Zdeňkem Hostomským a sérií fotografií Jana Kurela z liduprázdné Prahy.

Kronika končící na začátku července působí po pár měsících hlavně jako doklad překotnosti vývoje. Uprostřed mnohem větší podzimní vlny se nezdá, že bychom měli co dočinění s „falešným poplachem“, byť samotné texty jsou nuancovanější, než by napovídal název knihy a rámování úvodu. Soubor textů může rovněž posloužit čtenářům hledajícím stopy, proč Česko před podzimem zaspalo. Dobrým zdrojem je v tomto ohledu například Holubova analýza vztahu krize a nacionalismu a snaha místních politiků přesvědčit národ, že Češi nad koronavirem už vyhráli.

Nacionální experiment vyjít může, protože mnozí Češi národovecká hesla rádi slyší, může však také selhat, protože v delší perspektivě nenajde vhodného lídra. V každém případě učiní politici leccos, aby si nově objevenou moc přisvojili pokud možno natrvalo. Svědčí o tom jejich pocity, které neváhali ventilovat v posledních dnech, než sněmovna zrušila nouzový stav. „Až to skončí, tak by si každý mohl dělat, co chce,“ postěžoval si premiér Andrej Babiš, že možná už od 18. května nebude možné občanům nařídit, jak se mají chovat. Jako kdyby citoval italského filozofa Giorgia Agambena, který se do debaty o omezení svobody v časech koronaviru zapojil nečekaně nahlas. „Nevidíte snad, jak proti všem slibům mohou zůstat všechna omezení? A že to může být v podobě trvalého výjimečného stavu?“ zeptal se Agamben v jednom ze svých posledních esejů. 

Vojtěch Gibiš, Michal Kubal: Pandemie (Kniha Zlín)

Zdroj: Kniha Zlín

Zdroj: Kniha Zlín

Opus dvou televizáků, moderátora Událostí a Událostí komentářů Michala Kubala a editora Televize Seznam Vojtěcha Gibiše, pokrývá na více než 600 stranách koronavirovou pandemii od jejího vypuknutí až po konec července. Kubal stopuje dění v Česku, Gibiš ve světě. Oproti zbývajícím „pandemickým knihám“ nejde o sborník vydaných článků, ale o původně napsaný text, pro který autoři vyzpovídali řadu zainteresovaných osobností, jejichž výpovědi organicky zapojují do svého chronologického vyprávění. Kniha přináší i nová zjištění, jako je zpráva „o řediteli pojišťovny s excelovou tabulkou“, jejíž část vyšla i v rámci propagace na Seznám Zprávách. Přestože i v tomto případě částečně platí, že jarní události jsou pocitově vzdálené několik let, text psaný v přítomném čase oscilující mezi lokálními epizodami a globálním děním dostává chvílemi až detektivní parametry. Součástí řemeslně vydařeného svazku je i bohatý obrazový materiál. Předmluvu napsal Petr Koubský z Deníku N.

Ted‘ Pavel Řehák (muž s tabulkou, pozn. Médiáře) sleduje televizní reportáž a je dojatý znovu, už podruhé ten den. Ve zprávách se mluví o solidaritě mezi lidmi — jak si šijí roušky, pro sebe, své blízké i pro úplně neznámé spoluobčany, jak si pomáhají s nákupy, jak vznikla spousta dobrovolnických iniciativ. „To vypadá, že by to ta země mohla dát. A že by tahle krize mohla posílit i sebevědomí národa,“ napadne ho, když se dívá na reportáže.
„Je fascinující vidět, jak moc se dá změnit, když se člověk nepodělá. Když dělá to, co považuje za správný,“ říká si ten den. Má pocit, jako by celý jeho život směřoval k těmhle pár týdnům, že všechno až dosud byla jen příprava na to, aby ted‘ mohl fungovat, jak funguje.

Martin Řezníček: Rozpojené státy. Amerika nejen televizní kamerou (Argo)

Zdroj: Argo

Zdroj: Argo

Jedna z hlavních tváří zpravodajství České televize, moderátor Událostí a Událostí, komentářů Martin Řezníček knižně shrnul své pětileté působení v roli redaktora usazeného ve Spojených státech, odkud se vrátil v roce 2017. Knihu rozdělil na tři části. V první popisuje vždy populární příběhy o českém otisku za Atlantikem, ve druhé rozebírá prezidentské volby v roce 2016, důvody úspěchu Donalda Trumpa a dopady jeho zvolení na společenskou náladu, v poslední přibližuje témata, které považuje za bytostně americká – vztah k válečným veteránům nebo fungování tamního vzdělávacího systému.

Řezníček se ukazuje jako zručný vypravěč, který dokáže vtáhnout čtenáře do centra dění, ve němž se nachází i on sám. Jeho Rozpojené státy jsou reportážně čtivé, plné drobných, ale příběh utvářejících postřehů, historek a historických odboček. Pro jejich množství může čtenář postrádat systematičtější vhled do strukturálních problémů země, to je ale úkol pro jinou knihu. Řezníček chce předat hlavně svůj vhled mnohaletého pozorovatele, který se přitom drží své veřejnoprávní ražby, a tak přes jeho zjevné angažmá a obdiv ke Spojeným státům člověk v posledku neví, co o tom Trumpovi přesně soudí. 

Kapitola 8: Střelné zbraně
Cvičení mimořádných událostí, znělo na oznámení, které jeden den přinesly naše děti. Ředitel školy Donald Bryant rodiče vyzval, aby potomky o této skutečnosti informovali předem. Uplynul asi měsíc od hromadné střelby v kancelářích amerického námořnictva ve Washingtonu, při níž přišlo o život dvanáct lidí. Tušil jsem souvislost, ale vlastně jsem se pravdy bál. Zeptal jsem se ředitele, zda se budou děti připravovat na tornádo, nebo na někoho, kdo by jim chtěl ublížit. Přírodní katastrofa byla v té otázce jen do počtu, stejně jako v odpovědi. Nechtěl jsem však vypadat jako přecitlivělý rodič, kdyby byl pravým důvodem skutečně živel. „A mohli bychom si to natočit pro zpravodajství?“

Jakub Szántó: Z Izrastiny s láskou. Reportérem mezi dvěma zeměmi (Argo)

Zdroj: Argo

Zdroj: Argo

Zahraniční zpravodaj České televize Jakub Szántó sepal knihu o tématu, pro které je místní veřejnosti nejznámější - o Izraeli a Palestině. Držitel Ceny Ferdinanda Peroutky přinášel zpravodajství z Blízkého Východu mezi lety 2013 a 2018. Tehdy mu vyšla první kniha Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě, za kterou získal cenu veřejnosti v soutěži Magnesia Litera. Ve své prvotině se Szántó věnuje celému regionu, zároveň přibližuje práci zahraničního a válečného zpravodaje. V Izrastině má téma úžeji: přinést zprávu o historii a současnosti Izraele, Palestiny a jejich vzájemném vztahu.

Komplikovanou látku zpracoval se zkušeností dlouholetého reportéra, který umí faktografické části v pravou chvíli prokládat citacemi ze stovek rozhovorů a nesamozřejmými postřehy přímo z místa. Szántó předává svou fascinaci regionem, stejně tak ale dokáže svíravě psát o svých předcích, kteří zahynuli během holokaustu. V ohromně rozsáhlém tématu není Szántó pochopitelně vyčerpávající, u většinového čtenáře ale může kniha naplnit svůj cíl: dodat odstíny do často černobílé debaty a přiblížit provázanost obou stran „odsouzených žít sebe,“ jak cituje izraelského prezidenta Reuvena Rivlina. Jímavou předmluvu o důležitosti reportování přímo z místa napsala zkušená zahraniční reportérka Petra Procházková.

Vyzbrojený čtvrtstoletím osobních zážitků a setkání s Izraelci i Palestinci se pouštím na nelehkou stezku napříč džunglí názorů a postojů týkajících se vztahu a soupeření obou národů. Uprostřed minového pole téhle vyhraněné debaty není mou ambicí nic víc než vyprávět příběhy, zprostředkovat propletenou realitu a snad i trochu poodhalit některé aspekty, jež v křiku nekonečných hádek až příliš často zapadají. Prostřednictvím zvědavých očí, uší a úst televizního reportéra, nikoliv analytického akademika.

Karolina Hošek: Příliš vysoká očekávání (Motto)

Zdroj: Motto

Zdroj: Motto

Redaktorka televize Prima Karolina Hošek Štruncová deníkově zaznamenala, „jak vyrůst v devadesátkách (a nevyrůst z toho všeho)“. Fiktivní záznamy začínají svatbou rodičů v roce 1989, rok před narození dívky, a končí s dovršením její plnoletosti. Hošek v krátkých zápiscích míchá příhody z rodiny, školy nebo výpravy do Ameriky s dobovými mrknutími a zmínkami tu o Pavlu Nedvědovi, tu o George W. Bushovi. Jestliže některým mužům v našem výběru chyběl editor s vůlí ke škrtání, Hošek píše sympaticky úsporně. Krátké jasné věty a rychlá pointa – a můžeme jít zase o měsíc dál. Knize se dostalo i adekvátní zpracování nakladatelstvím Motto, které opatřilo obálku i desky vzpomínkami na ICQ, foukací fixy, discman a Jelzin Kirsch. Příliš vysoká očekávání si i pro svou vizuální stránku říkají o obdarování někoho, kdo si s přiznanou sentimentalitou rád připomene devadesátá a nultá léta, aniž by chtěl poslouchat mudrování stárnoucích mužů.

5. května 2006
Rozešla jsem se s Čeňkem. Kluk, který sice připomíná vikinga, ale spíš než mečem zabíjí nudou, nemá vedle Ivanovy zlé patky nejmenší šanci. Čeněk rozchod nečekal. Varoval mě, že toho určitě budu jednou litovat. Odpověděla jsem, že v tom má nejspíš pravdu. Litování něčeho je po nadechování se nejčastější činnost v mém životě. Čeněk prý rekreační litování sice neprovozuje, ale po rozchodu se mnou zvažuje, že začne. V rámci vztahového vypořádání mu mám vrátit 3 ks CD Kabátů, 1 ks CD J.A.R., l ks Žlutýho psa, co jsem poškrábala, žluté tričko Nike, dvě stovky, co mi minulý týden půjčil s tím, že mu je nemusím vracet, a obří půlllitr, co jsme spolu ukradli u Fleků: „Ale pod tričkem jsem ho ven pronesl já!“

Karel Veselý, Miloš Hroch: Všechny kočky jsou šedé. Hudba úzkosti (Paseka)

Zdroj: Paseka

Zdroj: Paseka

Dva z nejvýraznějších hudebních publicistů Karel Veselý a Miloš Hroch hledají odpověď na otázku, proč je popová hudba čím dál smutnější. Pravidelní přispěvatelé řady médií – od Aktuálně.cz přes Full Moon po A2larm – pojímají ve svých novinových textech i v Kočkách hudbu jako odraz společnosti, kterou skrze žebříčkové písně vykládají – a opačně. V kapitolách pokrývajících poslední pět dekád se prolínají rozbory písní Joy Division, Radiohead, Lany Del Rey nebo Billie Eilish spolu s příběhy o jejich vzniku, sociologicko-historickými vhledy či úryvky dobové prózy. Nejde přitom o prvoplánová propojení, Veselý s Hrochem svůj výklad pečlivě argumentují, současně se neutápí v komplikovanosti, čemuž pomáhá i skutečnost, že většinu probíraných písní člověk aspoň z doslechu zná. Ověřit si to možní čtenáři mohou v playlistu sestaveného ke knize pojmenované po písni od The Cure.

Svazek vysázený modrým písmem vznikl jako rozšíření šestidílného podcastu Černé slunce, který v roce 2018 připravil Veselý. Hroch měl původně pomáhat jako editor, postupně se ale stal spoluautorem, který sepsal závěrečnou kapitolu o enviromentálním žalu. Ani pro jednoho nejde o knižní premiéru. Hroch vydal svou studií zinů Křičím: „To jsem já“. Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost, Veselému vyšla monografie o kořenech a současnosti afroamerické muziky Hudba ohně a román o fiktivní kapele sestavené Gustávem Husákem BombaFunk.

Sebevíc depresivní, úzkostně, truchlivé nebo prostě jen smutné skladby, jejichž příběh na pozadí uplynulých pěti dekád odvyprávěla tato kniha, dokážou totiž posluchačům dát nápovědu, jak se vyznat ve vlastních pocitech, artikulovat je a sdílet. Písně jen těžko změní svět, ale dokážou přenastavit myšlení lidí — a to není vůbec málo.

Jiří Peňás: Výpravy pro blízké a vzdálenější (Echo Media)

Zdroj: Echo Media

Zdroj: Echo Media

Novinář a kulturní kritik Jiří Peňás vydal pokračování svých loňských cestopisů. Výpravy tentokrát nejsou pro starší a pokročilé, ale pro blízké a vzdálenější. Redaktor Echa 24 a držitel Ceny Ferdinanda Peroutky ve svých meditativních textech putuje hlavně po českých městech, hranice překročí při výpravách do Maďarska, Polska, Rakouska a Saska. Peňás ukazuje svůj historický a kulturní rozhled, se stejnou zálibou ale putuje i po vlastních vzpomínkách na mnohokrát navštívená místa, která popisuje s vřelostí labužníka, k němuž se nejeden čtenář bude chtít hned příští víkend alespoň mentálně připojit. Cestopis vyšel v pod hlavičkou Echa. 

Obec Zákolany, severně od Prahy, okres Kladno, je přitažlivá dvěma rozdílnými atrakcemi. Zaprvé se přímo nad ní tyčí vrch zvaný odpradávna Budeč s románským kostelíkem a dávno bohužel zaniklým přemyslovským hradištěm. My, snivě založení vlastenci, tam spatřujeme první radiační bod české magie a vzdělanosti. Zadruhé se dole ve vesnici v malé chaloupce za potokem narodil Antonín Zápotocký, což s Budčí koresponduje. Tato rozporuplná skutečnost je tam od normalizačních časů připomínána sochou v nadživotní velikosti, nyní opatřená rouškou, jež tam byla nejspíš instalována pomocí úředního žebříku.

Hana Lipovská, Jana Bobošíková: Aby bylo jasno aneb Vrátí se Marx a Lenin? (NF Distribuce)

Zdroj: NF Distribuce

Zdroj: NF Distribuce

Ekonomka a od letošního května také členka Rady České televize Hana Lipovská vydala knihu ve spolupráci s Janou Bobošíkovou, někdejší europoslankyní a dnes moderátorkou pořadu JB Talk na internetové televizi XTV spojené s dalším členem Rady ČT Lubomírem Veselým řečeným Xaver. V typograficky i obsahově nesourodé publikaci se objevují jejich společné texty napsané pro Institut svobody a demokracie, jehož jsou obě ženy zakladatelkami, přetištěné facebookové statusy, rozhovory poskytnuté Parlamentním listům nebo úryvky z knihy Nebudu mlčet (Sin Con, 2006), ve které Bobošíková popisuje svůj pohled na televizní krizi z přelomu let 2000 a 2001, během níž působila v ČT jako ředitelka zpravodajství. Prostor dostanou také ankety institutu, v nichž odpovídají ekonomové Aleš Michl a Markéta Šichtařová, poslanci Jaroslav Foldyna (SPD) a Patrik Nacher (ANO), europoslanec Alexandr Vondra (ODS), kardinál Dominik Duka nebo spisovatel Vlastimil Vondruška.

Zpestřením publikace jsou kvízové otázky, kdy čtenáři mohou například hádat, jestli titulek Musíme zase k lidem v Hospodářských novinách uvádí rozhovor s československým ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou (1957), generální tajemníkem ÚV KSSS Michailem Gorbačovem (1985) nebo s eurokomisařkou Věrou Jourovou (2020). Správná odpověď, tedy Jourová, de facto odpovídá i na otázku vytyčenou v titulu knihy. Marx a Lenin se podle autorek vskutku vrací, a to skrze Evropskou unii. Kdo chce vývoj zvrátit, nechť sleduje produkci Institutu svobody a demokracie.

Marxismus-leninismus sovětského bloku tvrdě kritizoval kapitalismus. Socialistické státy měly svou vlastní obchodní unii. Tou byla Rada vzájemné hospodářské pomoci. Definičním znakem marxismu-leninismu bylo, že si jedni lidé přivlastňovali výsledky práce druhých. A charakteristikou Rady vzájemné hospodářské pomoci bylo vyrovnávání životní úrovně v celém společenství, na což rozvinutější země, jako například tehdejší Československo, doplácely. Výsledek známe. Zchudli všichni. Když naše země přijímala Lisabonskou smlouvu, varovala jsem, že Lisabonská smlouva umožňuje politickými zásahy deformovat trh, a dokonce i směnný kurz. V té době Marx a Lenin růžky ještě jen vystrkovali a zkoušeli, kam až mohou zajít.

Karel Hvížďala: Věta jako povolání. Nezapomínky (Universum)

Zdroj: Universum

Zdroj: Universum

Doyen české novinařiny Karel Hvížďala příští rok slaví 80. narozeniny a ve svých Nezapomínkách dokazuje, že mu věta byla a je skutečně povoláním. V jazykově vybroušených esejích a fejetonech nahlíží autor desítek knih a knižních rozhovorů kriticky na svůj vlastní život a dílo, stejně jako řadu svých přátel a kolegů. Václavu Havlovi, Pavlu Landovskému nebo Karolu Sidonovi a mnohým dalším se dostává reflexe, která je poučená znalostí díla, doby i jejich životy. Snad nejpodnětnější jsou ale texty, v nichž Hvížďala protkává své historické znalosti s povědomím o fungování současné mediální krajiny a aktuálních knih o společnosti, v níž se orientuje líp než většina o generace mladších autorů. Pro tuto kombinaci a práci s jazykem zůstává Hvížďala v Česku výjimečným autorem. 

Velká část narozeninového svazku o více než 500 stranách už vyšla během posledních pěti let v knihách Osmý den týdne, Dobře mrtvý dědeček a Exilový orloj. Nová je čtvrtá část Šváb nereptá.

Stará střední třída naproti tomu netrpí jen zhoršující se hmotnou situací: důležitější roli hraje u příslušníků této vrstvy jejich nižší kulturní postavení ve společnosti, což je vnitřně poznamenává, ba zraňuje. Kosmopolitní nová třída je vice versa úplně jinak orientovaná, nevyhledává superdrahé restaurace, chodí ráda do rustikálních hospod či restaurací přestavěných ze starých továren s živou muzikou, malých italských tratorií čí korejských a japonských restaurací na ramen a sladké wagaši. Do takových podniků mě vodí i můj syn. Tito lidé bydlí v secesních a konstruktivistických domech z období Bauhausu, jsou potetovaní a cvičí bojové umění taj-či.

Milan Ohnisko: Jako bych žila dva životy. Rozhovor s Danielou Drtinovou (Druhé město)

Zdroj: Druhé město

Zdroj: Druhé město

Daniela Drtinová, jedna z nejpopulárnějších novinářek v Česku, mluví o svém mládí, postojích nebo krizích v České televizi. Knižní rozhovor s ní sepsal Milan Ohnisko, básník a zástupce šéfredaktora literárního Tvaru, kterému kromě řady sbírek vyšel rozhovor se zpěvákem Davidem Kollerem. Ohnisko hovořil kromě Drtinové také s 21 jejími „nejbližšími a blízkými“ - rodiči, dcerou, kolegou z DV TV Martinem Veselovským, bývalými „veřejnoprávními“ kolegy Jakubem Železným a Zdeňkem Šámalem nebo se zpěvákem Danielem Landou. Součástí publikace jsou také archivní fotografie autorky.

Oborově nejzajímavější jsou pasáže o televizní krizi z přelomu let 2000 a 2011 a okolnosti odchodu Drtinové z České televize v roce 2014, čemuž předcházela táhla kauza týkající se údajného ovlivňování zpravodajství ve prospěch Miloše Zemana nebo Číny. Drtinová mluví o roli tehdejšího předsedy Rady České televize Milana Uhdeho, generálního ředitele Petra Dvořáka nebo šéfredaktora zpravodajství Petra Mrzeny. Ohnisko mohl být v těchto otázkách důkladnější, rozhovor je ale přece jen určen pro širší publikum, snad i proto končí údajně tím „nejlepším“ - otázkou po mužích. 

Šlo o řadu momentů, kdy se snažili zbavit Událostí, komentáře politické agendy, anebo ji aspoň otupit. Vzpomínám sí na jednu naší diskusi s šéfredaktorem Zpravodajství Petrem Mrzenou, kdy jsme se ho ptali, co bychom tedy měli točit, když ne politickou agendu: třeba jestli teče voda na záchodcích vlaků? Podobné „tahanice“ trvaly s různou intenzitou zhruba dva roky. Až to pak skončilo tím mým přímým odvoláním v létě 2013. Petr Dvořák se taky ptal poslanců, když s nimi mluvil, jak jsou spokojeni s mým moderátorským stylem. Doneslo se to ke mně a na té zmiňované schůzce s moderátory jsem se ho na to zeptala. Přiznal to a vůbec nevěděl, co by na tom mohlo být špatně. Nejhorší na tom je, že na velkých Kavkách udělal Petr Dvořák podle všeho opravdu hodně dobré práce. Jenže zpravodajství veřejnoprávního média zkrátka vyžaduje určitý druh jemnocitu, myslím z pohledu etiky. Abych to uzavřela: to, co jsme vždycky v těch předchozích letech s jeho předchůdci na postu generálního ředitele bilancovali a vždy společně vybalancovali, s Petrem Dvořákem už se nám to prostě společně nepodařilo.

Akademická monografie vyšla Václavu Moravcovi, moderátorovi České televize a vyučujícímu na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. O jeho Proměnách mediálních etiky s ním rozsáhle mluvíme v rozhovoru pro Médiář.

Vlastním nákladem vydal knihu i Jiří X Doležal, někdejší tvář společenského týdeníku Reflex, z něhož po téměř 30 letech na konci loňska odešel. Jmenuje se Greta v Pyčobaňi a pojednává o klimatické změně nebo dopadech sociálních sítí na společnost.