Novinářský matador hledá udržitelné zpravodajství. Nedostatečně, přesto podnětně

„Zpravodajství je nejobtížnější profese, kterou si novinář může zvolit,“ otevírá Jan Stejskal svou čerstvou knihu o teorii a praxi zpravodajství. Pro své úvodní prohlášení snáší přesvědčivé důkazy, které podává brilantní prózou žurnalisty se čtyřmi dekádami zkušeností. Tomu odpovídá i vzácně praktický soupis zásad a doporučení, které by si měl přečíst každý novinářský aspirant. Vědecky recenzovaná publikace má však i velkou slabinu. Téměř se nevěnuje udržitelnosti oboru, což slibuje v titulu –⁠ Udržitelné zpravodajství.

„Novinář není slepým poslem událostí, stejně jako není tvůrce jejich virtuální podoby,“ píše v úvodu Stejskal a zbývajících 120 stranách na mnoha úrovních vysvětluje, co tím myslí. Při definování zpravodajství si počíná přísně, konzervativně a spravedlivě. „Cílem zpravodajství není vychovávat, kultivovat ani mobilizovat, nýbrž mapovat cestu k pravdě s jejími pády, krizemi a kolizemi.“

Striktnost má své zřejmé opodstatnění. Zpravodajství je základní kámen novinařiny. Nemělo by se proto mísit s dalšími žánry ani autorským egem. Vykročení za meze zpravodajství symbolizuje třeba takzvané konstruktivní zpravodajství, kterému se někdy říká solution journalism. Stejskal uznává jeho roli, čisté zpravodajství však podle něj různé explainery nahradit nemohou. Zpravodajství má pouze informovat, nikoliv budovat. Potíž s autorskou marnivostí –⁠ a jejími negativními dopady na zpravodajskou objektivitu –⁠ stopuje pro změnu v investigativě. I ta má své zřejmé místo, Stejskal ji však nepovažuje za zpravodajství a vůbec k ní umí být neobvykle sžíravý.

Uvažování investigativního novináře je jednostranné, jeho těžiště bývá vychýlené k očekávanému výsledku. Usilovné pátrání svádí k opomíjení sporných a protichůdných faktů, v případě nezdaru brání opustit nadějně rozdělanou práci. Výsledkem investigace je kauza, nikoli objektivní zpravodajství. Veřejný zájem, který má být hlavním motorem a korektivem investigativní žurnalistiky, se snadno může stát obětí profesních ambici a zúženého pohledu vydávaného za tah na branku.

Knihou vydanou nakladatelstvím Karolinum prostupují zkušenosti řemeslníka s 45 lety v oboru. (Zejména jde patrně o ČTK, jejíž principy prostupují textem, namísto domýšlení a googlení by však publikaci slušelo stručné představení autora.) Praktická odžitost je pro podobné úvody do problematiky veskrze vítáná hodnota.

Vzpomínal jsem při četbě na vlastní studium žurnalistiky. Zanechalo mě spíš zklamaného. Proklatě málo jsme řešili klíčové otázky, jako je třeba odpovědná práce se zdroji. Jak se dostat ke správným lidem, na co si dát pozor, jak se ptát. Kurz vedený Stejskalem nebo aspoň skupinová četba a diskutování o jeho knize by bylo nepochybně přínosem. Otevřít ji mohou ale i praktici. Část o poctivé přípravě na tiskové konference by mohla utišit nemálo bolesti, co člověk zažívá při sledování brífinků, které televize přenáší včetně nezřídka podivuhodných dotazů novinářů.

Jen na zkušenostech ale Udržitelné zpravodajství nestojí. Stejskal v minulosti napsal knihu věnovanou historii tiskových agentur v Česku, v novince proto svižně shrnuje vývoj od angažované politické novinařiny z meziválečného období po současné pojetí objektivity a vyváženosti a v poznámkách pod čarou nechává zábavné pikantnosti. Historická pojednání podpírá i hutnými teoretickými úvahami. Mezi nejpozoruhodnější patří kritika kultu rychlosti.

Zpravodajství v reálném čase je protimluv, dodání informace bez zprostředkovatele, bez média, není zpravodajstvím. Roli nositele informace přebírá od novináře technika, která zpravodajskou profesi trivializuje na úroveň digitálního přenosu dat. Zpravodajství jako žánr překotným vývojem požírá samo sebe. Komunikační technika postupně ubírá prostor tvůrčím myšlenkovým procesům, až je nakonec nadobro vyřazuje ze hry. Úvahu nahrazuje vjem.

Technologický vývoj a dopad internetu na zpravodajství nehodnotí Stejskal pozitivně. Naopak právě ve vztahu k online překotnosti nachází největší výzvu pro udržitelnost zpravodajství. Internet a sociální sítě rodí nové zdroje, které se vůbec nepárají s profesními pravidly. Novinářské postupy se naopak v očích část veřejnosti stávají podezřelým nástrojem manipulace.

„Informační potrava podávaná bez skrupulí a vydatně kořeněná je pro mnohé lákavější než zpravodajství svázané konvencemi,“ soudí Stejskal a s nelibostí poznamenává, že digitální éra posiluje tendence k pasivnímu příjmu informací namísto jejich vyhledávání. I to ho vede k radikálnímu závěru: „Společnost generuje takové objemy informací, že její členy zbavují názorové svobody.“ To ovšem zavání nepřípadným paternalismem a až spasitelským vnímáním zpravodajství.

Zpravodajství na nezpravodajských webech

Pasivní proplouvání informační masou nemusí přinést apokalypsu či postliberální idiokracii. Pasivní publikum se vůbec nemusí ve svém přehledu a postojích lišit od lidí, co svědomitě sledují zprávy. Ukazuje to skvělá studie, kterou v žurnálu Political Communication vydal tým vedený Magdalenou Wojcieszak. Výzkumníci v ní sledovali internetovou dietu víc než 7.200 lidí ze Spojených států, Nizozemska a Polska. Zajímalo je, kde se lidé setkávají se zprávami o politice.

Zjistili pozoruhodnou věc: obyvatelé zmíněných zemí se častěji dozvídají o politice ze stránek, kam chodí za zábavou a drby, číst e-maily či nakupovat, než ze zpravodajských portálů. Politiku sice na nezpravodajských stránkách potkají jen při 1,6 % tamních návštěv, lidé ale na tyto weby chodí tak často, že v součtu to dá víc než zpravodajství. Celkově se z deseti setkání s politikou odehraje 3,4 na zpravodajských webech a 6,6 na nezpravodajských.

Pro žurnalistiku to patrně není dobrá zpráva. Čtení či sledování zpráv věnují lidé v součtu jen 3,4 procenta svého online času. (Šlo jen o počítače, nikoliv telefony, studie také neměřila, jestli lidé sledují třeba televizní zprávy.) Na druhou stranu výzkum přináší i uklidňující zjištění: „Vystavení se politickému obsahu mimo zpravodajské stránky mělo stejnou – a v některých případech silnější – souvislost s klíčovými demokratickými postoji a chováním jako vystavení se [klasickému] zpravodajství“.

Bez zpravodajství se neobejdeme. I zábavní portály ho musí odněkud brát. Pro jeho přežití se ale musíme zaměřit na aspekty udržitelnosti, které Stejskal přehlíží. Může jít o udržitelnost forem v boji o pozornost nebo ekonomickou udržitelnost. Autor ji odbývá odstavcem o důvěře v neviditelnou ruku trhu a nedodává, že od finanční krize a nástupu digitálně-reklamního oligopolu tahle ruka podstatnou část redakcí hlavně fackuje. Vůbec se také nezabývá udržitelností novinářských těl a myslí, které dostávají v prekarizovaných podmínkách často až příliš zabrat, což se podepisuje i na kvalitě práce. V tomto ohledu je celkově škoda, že nezapojuje současnou vědeckou produkci, která o podobě mediální krajiny či pracovních podmínkách přináší často docela neintuitivní zjištění. Příkladem budiž studie Wojcieszak o pasivní konzumaci zpráv, která komplikuje představy o zkáze pasivního publika.

Stejskal dokáže myslet na podmínky a konkrétní jednotlivce, jejichž prací zpravodajství vzniká. V části o definici veřejného zájmu má silnou pasáž o poslední instanci: novinářském svědomí. „Oproti vznešeným tezím o osobní statečnosti, pevných postojích a oddanosti pravdě se spíš musí opírat o často banální hodnoty, jako je co nejdokonalejší informovanost, dostatečná faktická výbava a schopnost analýzy, znalost prostředí nebo schopnost orientovat se v politickém prostoru.“ Podobně „banální“ výčet by si zasloužilo i odpovídající pracovní prostředí, pokud se kniha chce skutečně věnovat udržitelnosti. Bez toho představuje hlavně kvalitní příručku pro zpravodajské elévy.

Sdílejte