Sledoval jsem vaše zvolení generálním ředitelem rozhlasu letos v lednu osobně a překvapilo mě, jak relativně slabé soupeře jste měl. Co myslíte, že vám volbu vyhrálo?
Asi nejdůležitější bylo, že jsem v rozhlasu nějaký ten pátek, trávím tady už patnáctý rok. Také jako jediný z finální pětice jsem měl výraznější zkušenost z elektronických médií. Zkušenost z médií jako takových přitom měli jen dva mí protikandidáti z konečné pětky. Tohle všechno myslím rozhodovalo. I to, že jsem tu před patnácti lety začínal na nejnižší pozici a poznal jsem dům postupně tak, že mě v něm máloco zaskočí.
To může být i limit. Kdybych někde byl patnáct let, uvažoval bych, jestli jsem ještě schopen vidět, co skutečně potřebuje.
Na jednu stranu to může být plus, na druhou hendikep. Ten necítím v tom, že bych se už nedokázal kreativně vzepnout, koneckonců v manažerských pozicích jsem sotva polovinu z oněch patnácti let. To, co jako hendikep vnímám a co mi i někteří známí při volbě říkali, je, že když někdo tak dlouho roste a prorůstá s institucí, přes některé kamarádské vazby nakonec těžko přistupuje k některým personálním krokům. Ale ty, které jsem za poslední měsíce udělal, myslím dokazují, že rázně rozlišuji lidský aspekt věci a aspekt odborný. To někteří kolegové už poznali.
Co tím myslíte?
Uvedu příklad Tomáše Kollarczyka. Byl mým blízkým spolupracovníkem řadu let, byl jsem to já, kdo mu nabídl, aby z Budějovic přišel sem do Prahy řídit obchod, stále nás – snad mohu říci – pojí přátelství. Na druhou stranu, pracovně prošel turbulentní dobou a jeho pozice nakonec byla neudržitelná.
Proč?
Nezastával pozici ekonomického a správního náměstka úplně ve vlídné době, přebíral ji po kolegovi Koliandrovi (bývalý generální ředitel Peter Duhan ho odvolal a pak ho nařkl, že ho chtěl uplatit, následně kvůli tomu byl soud – pozn. red.). Prošel celou turbulencí kolem rezignace ředitele Duhana, byl ve funkci i za prozatímního vedení Karla Zýky. Neměl to jednoduché, ale některé personální kroky v pozici pověřeného náměstka nebyly šťastné. Následky některých kroků dodnes řešíme.
Vrátím se ještě krátce k volbě. Vám je čerstvě čtyřicet a to, že jste takovou funkci zrovna letos vyhrál, je určitě příjemný typ dárku, zvláště v životě muže. Pokud by se to nepodařilo, co byste dělal?
Scénáře byly jen dva. Buď se mi podaří pozici obsadit a stát se generálním ředitelem, anebo to nevyjde a s napětím a netrpělivostí bych očekával, kdo by šéfem byl. Spolupráci bych si dokázal představit jen s jediným z finálové pětice.
S kým?
Asi bych se nebál a i bych se těšil na spolupráci s panem Jakubem Končelíkem. Nicméně možnosti, že vyhraju, nebo naopak na konci ledna z rozhlasu odejdu, byly padesát na padesát.
Nebylo pak těžké najít motivaci vrhnout se do dalších šesti let práce v rozhlasu?
Řada z věcí, na nichž jsem se tu v minulosti podílel, se povedla a chci v nich pokračovat. Ale obrovskou motivací je i to, když se něco nepovede a vy to následně chcete zlepšit. Ne všechny procesní věci se tu povedly. Já se dnes vracím i k některým záležitostem z doby generálního ředitele Kasíka, ale jsem přitom dalek toho, abych říkal, že všechno je buď dobré, anebo špatné. Každý generální ředitel tu odvedl kus práce a po každém tu něco zajímavého zbylo.
Co dobrého tu zanechali Václav Kasík, Richard Medek a Peter Duhan, které jste v rolích šéfů zažil?
Václav Kasík za rozhlas dýchal a razil roli rozhlasu jako média veřejné služby. V tomto duchu rozhlasu respekt u odborné veřejnosti vydobyl. Richard Medek – ne ve své nešťastné roli generálního ředitele, ale předtím ředitele programového – měl odvahu spustit na stanici Regina některé koncepty, které se zdály riskantní, ale nakonec se povedly, třeba Bezstarostná jízda. Ten si prosadil přímo proti vůli tehdejšího generálního ředitele. Pozdější zrušení tohoto pořadu Regině uškodilo a stanice tak do velké míry ztratila svůj význam. Peter Duhan se nebál začít věci měnit a také dal šanci spoustě mladých lidí, ty v našich strukturách vidíte.
Využívá rozhlas ještě služeb Petera Duhana? Potkáváte se s ním profesně, kromě toho, že chodíte svědčit k soudu, jako nedávno ve věci prodeje přerovského zámku?
Vůbec. Od listopadu, kdy jsme se tu rozloučili, jsme se viděli jednou, a to u soudu, o kterém mluvíte. Jinak jsme v nulovém kontaktu, jen mi blahopřál v lednu ke zvolení.
Zpět k personálním krokům po volbě. Kromě odchodu Tomáše Kollarczyka jste naopak jednal s jedním z protikandidátů o pozici šéfa zpravodajství. Konkrétně šlo o Tomáše Skřivánka, kterého jste předtím ve finále porazil. Proč to nedopadlo?
Žádná dohoda mezi mnou a panem Skřivánkem nebyla. On se dlouho věnuje zpravodajství, taková spolupráce se tedy nabízela. Je ale i vystudovaný ekonom, čili mohlo jít také o spolupráci v této oblasti řízení, o post šéfa ekonomiky. Ale kromě toho, že neexistovala dohoda, jsem si hodně vyhodnocoval samotný den volby. Zpětně jsem došel k tomu, jak už jsem říkal, že kromě pana Končelíka jsem žádnou silnější personu mezi protikandidáty neviděl. Nakonec jsem post nabídl jen Evě Hazdrové-Kopecké, která předložila kritický a zároveň podnětný kandidátský projekt. Stala se mojí ředitelkou programu.
Ve zpravodajství jste nakonec sáhl k osvědčeným jménům. Ředitelem jste udělal Jana Pokorného, šéfredaktorem Martina Ondráčka a šéfem webu Radka Kedroně. Ondráček se přitom vrátil po roce z Mafry Andreje Babiše, kde vedl digitální obsah. Kedroň u Babiše šéfoval webovým Lidovkám. Oba jsou nesporně zkušení pracovníci, nicméně objevily se výhrady vůči těmto přestupům. Konkrétně proti Radku Kedroňovi protestovali dva z radních. Jak jste o návratu, respektive příchodu novinářů od Babiše uvažoval vy?
Pana Kedroně neznám, ale věřím intuici Jana Pokorného, ředitele zpravodajství, který za mnou poprvé s tímto jménem přišel. Věřím, že Radek Kedroň web pozvedne. Náš zpravodajský web se potácí v bludném kruhu, máme co dohánět, pokud jím chceme někoho oslovit. Zmíněné výhrady radních jsem spíš vnímal v rovině osobní než profesní.
Martina Ondráčka jsem poznal jako kolegu, u něhož mě zprvu překvapila míra razance a styl vystupování. Velmi rychle jsem ale pochopil, že je velký profesionál, že umí oddělit osobní od pracovního a že má dobré nápady. Toho jsem si vždycky cenil. Když odcházel, vysvětloval mi své pohnutky, chápal jsem je, až když jsem si mohl postavit management podle svého. Jsem rád, že zpravodajství vede opět tandem Pokorný-Ondráček.
Co tento „veřejnoprávní Pokondr“ bude mít teď na starosti? Co jste jim uložil? Slyšeli jsme v minulosti plány na rozšíření investigativní redakce, na ustavení dalších pozic odborných analytiků...
Něco jste teď už vyjmenoval. Celkově od nich čekám celý nový koncept zpravodajství a publicistiky Českého rozhlasu. Hrát si na to, že jsme někde první, nemá už dnes cenu, často to nebývá pravda, média jsou všude kolem nás a do soutěže vstupuje spousta nemediálních hráčů. Od zmíněného dua tedy očekávám, že zvýší akcent na investigativní žurnalistiku, na vlastní témata. Hodně mě trápí, že se někdy stáváme hlásnou troubou některých agentur. Máme mít vlastní agendu, ta má přicházet od nás. Máme tým analytiků, který dokáže najít témata, jež teprve probublávají v nemainstreamových médiích a až za pár dní se stanou hlavními. Takové věci musíme anticipovat, rekognoskovat a věnovat se investigativní a také ekonomické žurnalistice, která je tu nedoceněná.
Hodně si slibuju od projektu, kterému pracovně říkám Akta R, jež má toto duo také rozjet.
Pohlídat by měli rovněž to, aby se nekanibalizovaly stanice Radiožurnál a stanice mluveného slova Plus, naopak aby se doplňovaly.
Kluci mají také za úkol popřemýšlet nad projektem stanice Český rozhlas Sport, který máme na papíře už delší dobu.
Bavíme se i o brandové strategii stanic, totiž jak dál se značkou Radiožurnál, se značkou Plus.
A vyhlásil jsem nulový pardon aktivistické žurnalistice. Máme posluchači nabídnout širokou paletu názorů, nemoralizovat a nechat lidi vybrat. Nikoho nepoškozovat, nikomu nepomáhat.
Nulový pardon vychází z čeho?
Když poslouchám některé kolegy na Plusu, nemohu se vyhnout dojmu, že už dopředu budu znát jejich názor. To mi říkají i někteří posluchači, někdy to potvrdí i analýza či monitoring vysílání. Když z moderátora cítíte, na jakou stranu se přikloní, je v případě média veřejné služby špatně.
Stejně bojuju s někdy až přílišnou volností na sociálních sítích. Někteří kolegové, kteří tam publikují své politické postoje a názory, si nemohou myslet, že by to někdo nesledoval. A byl bych opatrný, těžko se mu pak ve vysílání dokazuje, že je nestranný. Nechal jsem si z BBC vytáhnout, jak přítomnost redaktorů na sociálních sítích řeší, a vypadá to na opravdu striktní přístup. Chci se na to zaměřit, a pokud se z toho něco dá použít, rád bych podobný manuál či kodex uvnitř rozhlasu vytvořil. Opravdu není dobře, jak se naši někteří kolegové na sociálních sítích prezentují.
Chcete v rozhlasu vymýtit aktivistickou žurnalistiku. Jak to jde dohromady s činností jednoho z komentátorů Plusu Petra Žantovského v dryáčnických Parlamentních listech a v takzvané Asociaci nezávislých médií, která v základním dokumentu prohlašuje, že „cenzura, manipulace a působení zájmových skupin v českých veřejnoprávních médiích je všem lidem zabývajícími se kvalitou médií již známý fakt“?
Petr Žantovský musí v Českém rozhlase ctít stejné zásady jako ostatní pracovníci a řídit se zákonem o Českém rozhlasu i Kodexem Českého rozhlasu. Jeho působení v Asociaci nezávislých médií je další věc. Názor asociace ohledně veřejnoprávních médií v žádném případě nesdílím a považuji ho za absurdní, to ale neznamená, že budu tento názorový proud zcela ignorovat a budu odmítat jakoukoliv diskusi. Žijeme v pluralitní společnosti a já považuji za zcela legitimní se bavit s různými názorovými platformami, byť kritickými. Mým úkolem je naopak je přesvědčit, že Český rozhlas svou práci dělá dobře a plní odpovědně svou roli média veřejné služby. To se už ostatně myslím částečně podařilo, když Krameriovu cenu dostali právě dva novináři z Českého rozhlasu.
Proč jste se na popud Petra Žantovského účastnil práce v porotě takzvaných Krameriových cen? Think-tank Evropské hodnoty vás za to pak popotahoval, že jste „spoluhráčem českých konspirátorů“.
Jak už jsem řekl, žijeme ve svobodné společnosti a já nechci stavět bariéry mezi médii veřejnoprávními, komerčními, nezávislými či jakýmikoli jinými. Naopak hodlám o problémech diskutovat. Účast v porotě je právě takovým signálem, ale neznamená nic víc. K postojům asociace mám velké výhrady a netajím se tím. Jako představitel veřejnoprávního média ale ctím zásady demokracie a právo na to, aby člověk mohl svůj názor říci a mohl o něm diskutovat. V tomto konkrétním případě je pak na mě, abych členy asociace přesvědčil o tom, Český rozhlas plní svou roli média veřejné služby dobře, je důležitým prvkem naší společnosti a přispívá k jejímu zdravému rozvoji.
Povězte mi prosím ještě stručně, o co má jít ve vámi zmíněném projektu Akta R.
Inspirovali jsme se ve Švédsku. Tam existuje projekt Radioleaks, v němž redakční investigativa reaguje na náměty ze strany posluchačů. Ti mohou na zabezpečenou adresu posílat své náměty, když mají podezření na nekalé chování. Na to reaguje investigativní tým, který pak dané události sleduje. Právě tím by se měl zabývat tým Akt R. To by mohlo rozhlasu pomoci, mohl by pomáhat odhalovat nekalosti, na něž přijdou sami občané.
Na tom bude dělat Janek Kroupa a spol.?
Ano, investigativní tým u nás vede Janek Kroupa, ve skupině má ještě tři dámy. V budoucnu by se všichni měli věnovat i zmíněným tématům „akt“.
Vytvořil jste novou strukturu řízení a obsadil sedm míst svých ředitelů na prvním stupni řízení. Zároveň jste říkal, že pracovní síly a odměny jsou ve struktuře rozhlasu nastaveny nerovnoměrně. Už víte, kolik lidí odejde?
Zaměstnáváme kolem patnácti set lidí, což je stav, který tu byl už za ředitele Kasíka. Vzpomínám si na slova ředitele Duhana, že odejde až sto padesát lidí. Nakonec se tomto poli nic zásadního nezměnilo. Nejsem zastáncem zásadních redukcí stavu, vycházím z toho, že média nedělají stroje, je to o lidech, práce musí být reálně vykonaná. Ale rozpočet je pořád víceméně stejný a požadavky rostou, jak mi potvrzují aktuální schůzky s odboráři. Pokud budeme chtít lidi líp zaplatit, jinou cestu, než hledání je rezerv, nevidím. Úspory můžeme najít v provozních nákladech nebo ve snižování počtu pracovních míst. Jsem ale dalek toho, říkat přesná čísla. Po všech změnách ve struktuře v průběhu jara si chceme do konce června spočítat, jaké by s sebou případné další personální změny nesly mandatorní výdaje do roku 2017. Určitě k nějakému mírnému snížení počtu pracovníku bude do konce roku muset dojít. Jinak se rozpočet na příští rok bude skládat opravdu těžce.
Kde vidíte největší rezervu?
Vždy když jsme k šetření přistupovali v minulosti, muselo se po troškách ubírat všude. Já si pořád samozřejmě umím představit možné redukce v oblasti cestovného a dalších provozních nákladů. Třeba nová vedoucí odboru rozhlasových poplatků přišla hned s procesní úsporou několika milionů ročně. Možná příchod paní Hekšové a pana Kohouta zvenčí přinese nový pohled a najdou úspory, které nám zevnitř nepřijdou možné. Na druhou stranu se možná budeme muset bavit o zásadnějším škrtu nějakého celku. A když říkám celku, nechci to specifikovat. Nechtěl bych být u toho, že budeme snižovat počet stanic. To by byl ten poslední krok, k tomu se nechci odhodlat.
Rozhlas také plánoval, že zvýšením koncesionářského poplatku o 5 % bude financovat digitalizaci vysílání. Zvednout poplatek zhruba o dvě koruny na 47 Kč, je to ještě aktuální plán?
Budu realista, v době před sněmovními volbami diskutovat s politiky o zvýšení koncesionářského poplatku je z říše utopie a snů. Dokonce si myslím, že nemá smysl domácnosti víc zatěžovat. Jejich platební morálka je velmi dobrá. Méně orané pole je u právnických osob. Ty platí hůř a tam potenciál je.
Chci s politiky začít diskutovat na téma indexace rozhlasového poplatku, jeho automatického navyšování o inflaci. Jak se ovšem bavím napříč politickým spektrem, vůli k tomu moc nevidím. Naopak mám pocit, že budu muset mnohem razantněji vysvětlovat, proč je lepší financovat médium veřejné služby z poplatků od lidí než ze státního rozpočtu. Toto možná bude mnohem důležitější a dřívější téma než výše poplatku.
Že by se tedy ekonomicky zestátňovala nejenom Česká televize, jak chce prezident Miloš Zeman, ale i Český rozhlas? K tomu cítíte apetit?
Českou televizi, Český rozhlas a Českou tiskovou kancelář od sebe nelze oddělit. Pokud někde zaznívají ataky směrem k České televizi, týkají se vlastně i Českého rozhlasu, byť ti, kteří je říkají, to v danou chvíli tak nemyslí. Zestátňování veřejnoprávních médií, respektive hledání jiného způsobu financování, to je dnes opravdu zbytné. Financování prostřednictvím koncesionářských poplatků je dáváno i v Evropě za vzor, funguje tu a zásadní problém s ním není. Nemá smysl bořit něco, co funguje.
Dotkl jste se ataků na média veřejné služby. Na Českou televizi nedávno mířila mnohasetstránková stížnost na její údajnou protiruskou pozici, rada ji nedávno smetla se stolu. Tady v rozhlasu zase ředitel Duhan loni v rámci diskusí o evropské Vizi 2020 říkal, že média veřejné služby placená z poplatků občanů jsou jedinou, navíc finančně stabilní hrází proti tekutému prostředí komerčních médií, která neustále mění vlastníky, i proti zmatku, který se dnes na mediálně-komunikačně-politické scéně včetně sociálních sítí děje. Ladíte jako rozhlas svůj postoj s Českou televizí, jak tento val zefektivnit, jak si udržet pozice v podstatě posledních referenčních médií v zemi?
S generálním ředitelem České televize Petrem Dvořákem fungujeme na přátelské bázi, korektně, dobře. Příliš jsme se ale v poslední době neměli možnost vidět. Nicméně jsem přesvědčen, že systém médií veřejné služby je v Česku funkční. Dokonce i systém výběru radních, i když má některé vady, není úplně nefunkční. Právě na pozadí oligarchizace některých médií je důvěryhodnost a nestrannost tím, co média veřejné služby pozitivně odlišuje. Nikdo není dokonalý, u nás i v televizi najdete chyby, ale v celkovém rámci my i Česká televize svou funkci plníme. Kdybychom ji neplnili, začali by se od nás odvracet posluchači, respektive diváci, a to by bylo kritické. Pokud bychom se tedy měli na něco zaměřit, pak na cizelování stávajícího, než na boření. Nad tím jsme se zatím s ředitelem České televize nepotkali, určitě na to ale přijde řeč. Kromě toho úzce spolu pracujeme na nadnárodní bázi, na půdě Evropské vysílací unie.
Evropský soudní dvůr čerstvě rozhodl ve prospěch Českého rozhlasu ve sporu s českým státem o způsobu odpočtu DPH, v němž jde o půl miliardy, podle některých radních až o miliardu korun. Vy i Česká televize léta navrhujete, abyste nemuseli dvakrát platit za odpočet DPH, což pro každou z institucí znamená každý rok zátěž stovek milionů korun. Že by se změnil zákon v tomto, s tím také nepočítáte?
Nedivím se státu, že nechce nám a potažmo České televizi vracet stamiliony. Verdikt soudního dvora Evropské unie nyní už známe, ale teď se kauza zase vrátí k českému Nejvyššímu soudu. Myslím, že rozuzlení kauzy na české scéně uvidíme někdy na jaře příštího roku. Aby se změnil režim odpočítávání DPH legislativně, o to se chci zasadit, ale umím si představit, že první změnou v tomto ohledu bude, aby se rozhlas k těmto penězům už nedostal. Budu rád, když zmíněné sumy vysoudíme, ale beru je jako peníze veřejné, peníze lidí a jako takové bychom je měli zužitkovat. Neprojíst je ve mzdách a v provozu, ale dostat je na podporu kulturních počinů a akcí, kterými by se dostaly zpět do veřejnosti.
Primárně jste ale počítali, že z té až miliardy zaplatíte digitalizaci. Souběh analogového a digitálního signálu.
Ano, zčásti ano. Digitalizace je jeden z projektů. V rámci rozpočtu už máme fond digitalizace, rozhlas má i nastřádané peníze zisku z let předchozích, malou část jsme jich do fondu převedli. S rozhlasovou digitalizací je problém, jak ji rozvíjet a táhnout, a zároveň se chovat jako řádný hospodář. Jak vynakládat peníze na něco, co nemá jasné kontury – vládní harmonogram, technické podmínky, nic. Někdo by nám to mohl začít vyčítat.
Jak se vlastně díváte na digitalizaci?
S šéfem techniky Karlem Zýkou jsme se shodli, že systém DAB (zkratka z Digital Audio Broadcasting – pozn. red.) je rozhodně jednou z cest rozhlasové digitalizace. Tvrdit, že DAB je mrtvý, je hloupost. Určitě se objeví další technologie, ale vždy budou doplňkem DAB. A pokud někde budou posluchači, má tam být i Český rozhlas, má do toho investovat.
Kromě zvýšení poplatku a vysouzených peněz z DPH jste věřili, že by vám na digitalizaci mohl přispět i stát účelovou dotací. Opravdu?
Dnes na to moc nevěřím. Tlak zejména představitelů soukromého rozhlasového sektoru je silný, a když si vezmu, že představují zhruba osmdesát procent trhu, tedy posluchačů, respektive potenciálních voličů, jsem skeptický. Byť u televizí se tehdy navyšovaly poplatky. Dohodli jsme se, že s pomocí státu počítat nebudeme a DAB budeme dál rozvíjet vlastními silami a zdroji, jak nám ukládá zákon.
Plán pokrýt do příštího roku polovinu Česka digitálním signálem za desítky milionů korun jste tedy schopni platit z vlastního?
Určitě to nebudou desítky milionů korun, pohybujeme se v jednotkách milionů korun ročně. Takovou nějakou síť si budeme schopni vytvořit.
Mluvil jste o soukromých rádiích. Rozebírali jsme, že se státem bojujete o peníze z daní. A sondujete mezi politiky, jak je možné změnit mediální zákony. Nabízí se toto vše vyřešit rozhovorem s Andrejem Babišem, který je majitelem nejposlouchanějšího tuzemského rádia Impuls, ministrem financí i hlavou vládního hnutí. Potkali jste se nad tímto klubkem záležitostí? Potkáte se?
Potkali jsme se s panem ministrem Babišem právě i nad tématem vratky DPH. Bavili jsme se o této konkrétní kauze, ale nedotkli jsme se celého systému financování médií veřejné služby. Rozebírali jsme ještě i jiné záležitosti, ale musím říci, že nikdy vůči mně nevystupoval jako člověk, který má svůj vlastní zájem jako majitel rádia Impuls. To už jsem víc v kontaktu s panem Hrabákem, ředitelem Impulsu. Víte, respektuji, že pokud existuje duální systém vysílání, tedy veřejnoprávní a soukromí provozovatelé, pak každý máme své povinnosti dané. Mimochodem, čtvrtinový podíl Českého rozhlasu, který si předsevzal Peter Duhan, na českém rádiovém trhu je pro mě z říše snů. To bychom museli razantně upravit program a jít někam, kde bychom být neměli.
Jakou jste slyšel od ministra Babiše argumentaci ve sporu o stamiliony na dani? Český stát měl přece také možnost ve sporu nepokračovat za hranicemi, české soudy už rozhodly.
Argumentace nebyla detailní, ale já už se bavím spíš na téma využívání peněz, když to dopadne dobře. To bude možná důležitější, protože se státem nechci vést žádný zásadní souboj. Proto rozebíráme, na které projekty bychom měli dát peníze. Víte, pořád jsem zvědavý, jak se k tomu stát postaví. Jedna věc je verdikt českých soudů, druhá věc rozsudek Evropského soudního dvora, ale už se ke mně dostávají i zvěsti, že česká strana má zásadní právní materiál, který by měl naši argumentaci zcela rozmetat. Sám jsem zvědavý, jak celá věc skončí.
Letos jste uspořádali dvě veřejné debaty, o programu a směřování stanic Vltava a Praha. Zaujala mě při nich diskuse o pořadu U Kalicha, který léta moderují Vítězslav Jandák, mimo jiné poslanec za ČSSD, a Tomáš Töpfer, někdejší senátor za ODS. Náš přední médiolog profesor Jan Jirák, jinak ve svých vyjádřeních zdravě zdrženlivý, je kritizoval ve smyslu, že některé díly mohou neškoleného posluchače až vyděsit. I přes veškerá úzkostlivá vyhlášení, že před volbami nemohou političtí kandidáti vystupovat jinde než ve zpravodajství, jak mohli moderovat v rozhlase dva aktivní politici?
On ten pořad nekritizoval jen pan profesor Jirák, kritických hlasů zaznělo víc. Nejsem posluchačem zmíněného pořadu, ale vím o něm. V době předvolebních moratorií se určitě nevysílal, o tom jsem přesvědčen. Motivy, proč tento pořad do vysílání vůbec pustil tehdejší šéfredaktor Dvojky Jaromír Ostrý, nechci vůbec rozkrývat, byť si je umím představit. Za sebe říkám: aktivní politik pořad na vlnách veřejnoprávního rozhlasu mít nemá. Tomáš Töpfer už aktivním politikem není, vede Divadlo na Vinohradech. Rozhlas zná a umím si představit, že s ním budeme dál spolupracovat. U pana poslance Jandáka je to opravdu velký problém. I tím, že od 1. července budou znova platit předvolební pravidla, nicméně pořad z éteru zmizí a já nejsem pro jeho další pokračování. My si vůbec musíme v pořadech Dvojky udělat inventuru, některé jsou za svým zenitem.
„Oceňovaným“ byl i pořad Kupředu do minulosti, který měl přinášet alternativní vědecké pohledy a přístupy. Nakonec vinou nesmyslů, které často prezentoval, dostal anticenu Bludný balvan.
Onen pořad kdysi výrazně podporoval generální ředitel Duhan, já jako šéf programu jsem byl proti. Dodnes si vzpomínám, že jsem na jedné z porad říkal „doufejme, že za to nikdy nedostaneme Bludný balvan“. Nemáme posluchače strašit pavědeckými přístupy, na druhou stranu bylo zajímavé, jak si tento pořad ihned vydobyl obrovskou skupinu sledovatelů, posluchačů, příznivců. Princip pořadu není špatný, Martina Kociánová je určitě kvalitní moderátorka, pakliže by ale mělo Kupředu do minulosti pokračovat, musí se v podstatných věcech změnit. Rozhodně nehodlám pěstovat pořady, za které bude Český rozhlas získávat Bludné balvany.