O novinách, které se dají číst

Dostal jsem v letadle noviny klasického střihu – velkoformátové a těžké, takže byste s nimi pohodlně nejen zabili hmyz, ale možná i naklepali maso. Pokud by vám tedy nevadilo, že by pak vaše řízky byly poněkud černé.

Deník Financial Times totiž dost pouští barvu.

Měl jsem sice vinou téhle drobné vady na kráse na palci půlku slova „tax“, ale i tak jsem se začetl. Víkendové vydání zrovna řešilo britský rozpočet způsobem, kterého se v tuzemském tisku zpravidla nedočkáte. Redaktoři ho do detailu rozebrali a vypíchli modelový příklad nové daně - zdanění chův. Celkový prostor věnovaný rozpočtu činil nějakých dvanáct stránek, a i když přihlédnu k tomu, že jde o ekonomický list, dokázal bych si představit, že takhle se o rozpočtu píše pro běžného čtenáře. Názorně, ale fundovaně, ne jako když se tahají králíci z klobouku, resp. ještě nedodělané návrhy z ministerstva financí.

Když jsem přeletěl očima další zpravodajství (a snažil se přitom otáčet obří stránky tak, abych někoho nešvihnul rozevřenými novinami), začetl jsem se do víkendové přílohy. Ta už byla skladnější, ovšem tiskařská čerň barvila stejně.

Lebka z bosenského masového hrobu na titulce víkendové přílohy nevypadala příliš… víkendově, stejně jako osm stránek věnovaných dvaceti letům, které uplynuly od hromadného vraždění v Bosně. Zvlášť, když výročí připomínají výmluvné černobílé snímky kostí v masovém hrobě. Ale zase ten text napsal někdo, kdo tam byl tehdy i teď. Aby se ta drsná realita trochu smyla a víkend nebyl až tak depresivní, následovala reportáž ze zábavního parku Harryho Pottera na Floridě. Od jiného autora!

Listoval jsem stránkami a část rubrik mi přišla povědomá. Jako by snad ve Financial Times četli magazíny Hospodářských novin, nebo co. Pravda, jisté odlišnosti tu jsou, například turistické tipy nepíše Jan Stráský.

Long story short, let s Financial Times v ruce celkem příjemně uběhnul. Nehodlám tvrdit, že se teď bez FT neobejdu, to ani náhodou, zas tak speciální zážitek to nebyl. Dokonce jsem si ani nepodtrhával…

Bral jsem to jenom jako osvěžující pohled mimo český rybník. Jak jsem se pohroužil do článků, obyčejně mě těšilo, že čtu noviny, jejichž redaktoři rozumějí problémům, o kterých píšou; že články stojí na faktech a číslech, ne na trezorovém archivu nezařazeného poslance; že v této redakci ještě vědí, co je analýza; že jejich renomé tvoří původní agenda…

Zkrátka to byly noviny, které se daly číst s chutí, a to se slovo „chuť“ s britskými produkty na jednom řádku moc často nepotkává.

Nechci tentokrát moc brblat nad stavem tiskového trhu v Česku. (Beztak je napůl mrtvý, že.) Ale než se náklad většiny tiskové produkce definitivně přesune do kategorie „Ostatní prodej“, chtěl bych zahrát na optimistickou notu a najít nějaké pozitivní příklady.

Řekněte mi: které české noviny (nebo časopisy) vám dělají radost - a proč?

Vím, že se hodně mluví o Bílkových Literárkách, o té úžasné proměně, kdy se z přiblblého militantního enviromentálního zpravodaje zase stalo důstojné čtení. A pro mě osobně vypadá nadějně český Forbes, pokud se zrovna nepokouší o vlastní žebříčky čehokoliv.

Ale to je trochu málo.

Pojďme si doporučit dobré čtení. Co čtete a nezoufáte si přitom? Kde narážíte na zajímavé myšlenky, na fakticky správné texty, na zajímavá původní témata? U čeho si neříkáte, že o popisované problematice rozhodně víte víc, než ten redaktor, který zítra bude psát o plesnivých sýrech a pozítří se zamyslí nad architekturou? Podělte se o jména a příklady textů. (Ne svých!)

Nechci se řídit ani novinářskými cenami, ani čteností nebo počtem lajků na Facebooku. Vraťme se k obyčejné šeptandě, k přímému doporučení. K lidem, kteří dělají svou práci prostě dobře. A proto se jejich články dají číst.

Najdete takové?