Odnaučit se a proměnit, ne opustit společnost

Tao Lin napsal pověstný bildungsroman o sobě samém. Jen ho rozdělil do tří knih a osmi let. Foto: Tao Lin

Otřesy a krize, jako je ta nynější, vždy posilují jednu tendenci. V reakci na zklamání ze společnosti začnou někteří toužit po jejím opuštění. Dát jí vale. Aspoň mentálně odejít do lesů. Žít snad trochu skrytý, avšak dobrý život, které bídné podmínky našeho sdíleného světa nedovolují.

Tento motiv – opuštění ostatních a hledání sebe samého – představuje také typický konec moderního románu, napsal britský teoretik Raymond Williams v jednom ze svých esejů. V něm popisuje paradox, který v nás zůstává přítomný doposud. Často voláme po komunitě a sjednocení, současně velebíme odstřižení a génie neschopné najít svou autenticitu ve společnosti, vyzýváme k jednotě, současně nás sjednocuje hlavně touha po vyvázání se z pout a naplnění naší jedinečnosti.

Na nové úrovni rozehrává moderní paradox spisovatel Tao Lin ve svém letošním románu, který touhu po opuštění (zkažené) společnosti postuluje už v samotném názvu – Leave Society. V něm zároveň ukazuje, že cesta do lesů není tou cestou.

Tao Lin platí za jednoho z nejvýraznějších spisovatelů generace amerických třicátníků, prvních lidí, kteří dospívali s internetem. To se silně otisklo i do psaní jeho a jeho souputníků, kteří začali být označovaní jako alt-lit. Lin se z nich stal patrně nejslavnější, a to hlavně díky svému románu Taipei z roku 2013. Česky zatím nevyšel, jakkoliv ho i místní literární kritik Jan Bělíček označil za nejlepší román uplynulé dekády.  

Sám bych ho tak vysoko nestavěl, román to byl ale svou velmi dobovou tísnivostí a tlumeností rozhodně výjimečný. Sledujeme v něm bezútěšnou odcizenost mladého obyvatele New Yorku, autora samotného, jehož veškeré jednání – braní drog představujících příslib klidu a nekonečné aktualizace Twitteru – vede pouze k další spirále úzkostí, dotěrných domněnek a paranoii.

Okolo drog vystavěl Lin i svou následující knihu, konfesně-esejistický Trip z roku 2018, ve které spisovatel-hrdina prožívá dramatickou fázi přerodu. Farmaka vyměnil za experimenty s psychedeliky, které mu částečně „otevírají oči“, současně se ale dostává do dimenzí, které se těžko slučují s pozemským životem.

Letošní Leave Society – opět autofikace vystavěná na záznamech života autora, který má i samotný život za velký psací experiment – přináší syntézu Taipeie a Tripu. Proměna pokračuje, přes svůj název a explicitně určený plán opustit společnost ale zachycuje proces relativně opačný: znovuzabydlování světa. Klíčové součásti Linova univerza zůstávají stejné, jejich význam a vnitřní naplnění se ale proměňuje.

Jde hlavně o vztah s rodiči žijícími na Taiwanu, kteří nebývali právě nadšení z drogových eskapád svého syna, o nichž si navíc mohli všude přečíst. Tentokrát ale sledujeme měkoučké dialogy syna, mámy a táty o roztomilosti pudla Dudu, ve kterých se zrcadlí hlavně vzájemná péče. Věčně rozpačitý a trochu zašmodrchaný Tao konečně nachází aspoň trochu sám sebe, nepotřebuje k tomu ale jako typický moderní hrdina opustit ostatní. To učinil už dávno. Plodnou se ukázala opačná cesta – nacházení sebe skrze druhé a vztahy s nimi.

Celá kniha, jakkoliv ve své pomalosti v lecčem snad i nudná, působí zvláštně uklidňující dojmem, aniž by přitom přestala upozorňovat na všeobecně bídnou situaci. Lin zůstává vůči společnosti velmi kritický, současně ji nechce opustit tak, jak to učinili třeba samotáři z knih Aleše Palána. Místo toho ukazuje, že některé společenské tendence a vlivy musíme naopak dostat ze sebe samých. To znamená přehodnocení toho, co považujeme za běžné (v jeho případě zejména skrze četbu). Není totiž pouze vzdělávání, často důležitější a náročnější bývá odnaučování.

Metody má Tao Lin často legračně ezo, to mě ale vůbec netrápí. Nejde o konkrétní obsah meditací nad zhoubným vlivem plomb a léků na krevní tlak na zdraví člověka. Jde o jejich kontext (péče v rodině) a současně určité poukázání směrem za hranici zaběhlého.

Slavné diktum říká, že neexistuje společnost, pouze jednotlivci. Neexistují jednotlivci, pouze společnost, odpovídá pandemie. Tao ukazuje, jak oba póly propojit. Jeho hrdina Li má svoje potřeby, ale i závazky jako jednotlivec, které chce pěstovat, a právě tak se zapojuje do společnosti. Současně se snaží z jejího všudypřítomného vlivu vymanit. Odnaučit se společnost, aby se v ní mohl i jako jednotlivec chovat odpovědněji k ostatním, a tak snad i společnost proměňovat. Obávám se, že právě tohle, ne cesta do lesů, dává smysl, když myslíme na útěk. Lesy ostatně stejně brzy uschnou.

Vybíráme z internetu

Anna Košlerová z iRozhlasu přinesla reportáž o často šílených podmínkách v psychiatrických nemocnicích. A nemluví v ní pouze očití svědci, ale i odborníci poukazující na to, že jde –⁠ jak už to bývá –⁠ o systémový problém.

*

Max Read napsal o smrti zakladatele fóra Something Awful, které stálo u vzniku mnoha současných internetových trendů a snad i útoku na Kapitol. Divoké, divoké čtení.

*

V Rolling Stonu odvedli obří kus práce na zmapování šíleností, kterých se na ženách dopouštěl Marilyn Manson. Text ukazuje, jak fungovala jeho manipulace, i to, jak lze desítky let zneužívat své nejbližší, otevřeně o tom mluvit – a nečelit žádným důsledkům. 

*

Kritika sociálních sítí bývá přesycená morální panikou a alarmismem. Krátký film The Intersection má podobný étos. Svým zasazením do fiktivní blízké budoucnosti a hrubým náčrtem jiného možného světa mě ale velmi bavila.

*

Martina Kukolová má v pořadu Balanc – tak trochu navzdory moderování – spoustu podnětných poznámek o vztazích k prarodičům a seniorům obecně.

Jakub Jetmar & Ondřej Sliš

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast