V únoru vydáme desetiročenku, tištěný speciál Médiáře. Bude chtít svůj výtisk? Napište si o něj.

Opatrná hudba Radiožurnálu

Publikujeme glosu moderátora Radiožurnálu Jana Pokorného, která vyšla v pátečních Hospodářských novinách.

V poslední době se objevila řada článků a anket o hudbě, kterou vysílá Radiožurnál, nejposlouchanější stanice Českého rozhlasu. A už to jede. Její mediální obraz má tento hlavní motiv: vedení stanice podporuje škvár, jsou to lidé, kteří vstávají s písní Holky z naší školky na rtech, v autě si pobrukují s Víťou Vávrou a v práci si vyměňují céčka.

Zkuste se se známými shodnout aspoň na dvaceti písničkách, které se vám společně líbí. Moc asi neuspějete. Radiožurnál poslouchá kolem 700 tisíc lidí denně. Uspokojit jejich hudební preference prostě nejde. Proto se při programování míří kamsi na střed, s vírou, že se to náročnější, respektive zcela nenáročné křídlo posluchačů nenahněvá.

Hudební dílo? Ba ne, písnička!

Třeba hudebník Jan Burian nám vytýká, že podléháme diktátu testů – zkoumání, jak píseň obstojí u posluchačů, ještě než se objeví ve vysílání. A mluví o degradaci hudebního díla. Radiožurnál ale především vysílá aktuální zpravodajství a publicistiku. Proto nehraje hudební díla, ale obyčejné písničky. Nikdo totiž neví, kdy vstoupí aktuálně reportér z nějaké mimořádné události – a písnička skončí v polovině. Představme si, že se to stane třeba skladbě Jana Spáleného Asi v tom bude nějakej háček nebo Mišíkově Ty II.

Musíte vychovávat – jste veřejnoprávní!!!

Podle všech měřitelných údajů poslouchají Radiožurnál lidé od 30 let výš. Předpokládám, že třicátník už je vychovaný, má svůj ustálený vkus, a jestli uslyší z rádia písničku, která není podle jeho gusta, nezačne loupit. Radiožurnál stojí a padá se zpravodajstvím a publicistikou. Naše posluchače hudba nevychovává. Ale můžeme je přivést k zájmu o věci veřejné. Vtáhnout co nejvíc lidí k přemýšlení o korupci, zadluženosti, mezigenerační solidaritě... Naší povinností je vtáhnout do děje i ty, kterým bylo zatím všechno fuk.

Pocity a fakta

„Tak jsem vás ráno poslouchal, mám pocit, že jste se v té hudbě zlepšili!“ „Já prostě u vás toho Davida nevydýchávám!“ Michala Davida už je mi líto. Jeho písničky se u nás nehrají snad 20 let. Ale ani někteří hudební publicisté si to nenechají vymluvit. Proto je ta debata divná. Na jedné straně pocity, na druhé také pocity, ale i fakta. Radiožurnál nabírá posluchače. Podle Radioprojektu přibylo 62 tisíc týdenních posluchačů, nejsilnější skupina je 30–39 let. Podařilo se stabilizovat akceptovatelný hudební formát pro extrémně širokou cílovou skupinu 30–70 let.

Pokorně prosím...

Snažíme se, aby program měl kvalitní obsah, moderní zvuk, spokojeného posluchače – a co nejvíc posluchačů. Proto našlapujeme kolem hudebního mixu po špičkách. Se vší pokorou, když úspěšná automobilka zareaguje na několik stížnosti tak, že vyzve řidiče, aby si auto namalovali, navrhli výbavu a výkon motoru, vznikne nejspíš kostrbaté, nepojízdné monstrum. Děláme kompromisy, protože náš posluchač nám za to stojí. A nám stojí za to bojovat o něj i za něj. Neboť jinak je to pořád stejná písnička.