Ačkoliv Twitter u nás přesáhl před časem pouhých sto tisíc uživatelů, jeho důležitost je čím dál tím větší. Postupně přichází jeho český překlad, čímž dojde k jeho většímu rošíření. Síla Twitteru ale není primárně v počtu uživatelů, ale ve způsobu jeho užívání. Jeho uživatelé více nakupují (řekl Dušan Murčo, Martinus.sk na konferenci Firmy v sociálních sítích), často jsou to silní „influenceři“ a na Twitteru také hledají zajímavé a aktuální informace i média. Význam Twitteru není v jeho důležitosti, ale v síle.
To si před časem uvědomil i Vodafone, když se pokusil po vyčerpání už tak malého FUP připojení jej vypnout zcela. Vlna odporu, která se zejména na Twitteru objevila, přesvědčila Vodafone, aby od tohoto nápadu ustoupil. Stejně tak některé tweety se zapsaly silně do historie Twitteru a získali přesah mimo síť Twitteru - ať už hovoříme u parodických účtech jako je třeba účet Kardinála Vlka nebo o žebříčku 15 nejlepších twitteristů, který vyšel v Reflexu.
Protože je Twitter sociální síť, našel své marketingové využití pro firmy a zde možná přichází i temná strana síly Twitteru v té podobě, jak ji můžeme najít na celém internetu. Cokoliv, co o sobě napíšete, je váš otisk, vaše vizitka, kterou je těžké odstranit. A tento otisk může být explicitně propojován s firmou, kde pracujete.
Již pár sekund po odeslání tweetu si ho mohou přečíst stovky uživatelů, indexují ho vyhledávací stroje jako je například Google nebo české Klábosení, a i když váš tweet po čase smažete, často ho můžete najít v různých automatických archivech nebo na screenshotech uživatelů.
Pak jste s touto společností jednoznačně propojováni a cokoliv, co na Twitter napíšete, může být vnímáno jako vyjádení zaměstnance této společnosti a v některých případech se pak může jevit poměrně absurdně:
Tyto tweety nejsou vnímány jen jako vizitka společnosti, ale může také zapůsobit i na současné i potenciální klienty společnosti. Kauzu založením na tomto principu jsme si mohli tento týden přečíst na Lupě v souvislosti s odvoláním tiskového mluvčího Rostislava Kocmana za nevhodnou reprezentaci Air Bank na sociálních sítích.
Kapitolou samou o sobě jsou drunktweety, tweety zasílané v opilosti. David Grudl říká, že nejlepší drunktweety napíšeme střízliví. Protože jinak pak o nás dalším generacím zůstane třeba tato vizitka:
matesola: Tak jsme se shodli s @cuketka a @copywriterka, že jste všickni pěkný piči a čuráky. Krásný první máj!!! #drunktweet
Co s tím? Na druhou stranu je nezpochybnitelné, že na soukromém účtu chceme mít určitou svobodu slova, která nebude omezená tím, pro koho pracujete nebo s čím jste spojováni. Bohužel lidské myšlení je v tomto ohledu zkratkovité a někdy vám nepomůže ani to, že svého zaměstnavatele nezmiňujte nebo nedej bože nejste slavní ani vlivní lidé v daném oboru. Jste prostě dohledatelní a jste vidět.
Přesto na závěr zkusím několik doporučení komunikace na Twitteru:
- pište upřímně – nesnažte se dělat někým, kým nejste, a hlavně ne tak, aby to šlo snadno ověřit,
- nepište v afektu – před každým odeslaným naštvaným tweetem si dejte deset minut pauzu, pak ho smažte a zkuste napsat znovu,
- každý drunktweet pište zásadně střízliví,
- pište a dělejte věci, za které se nikdy nebudete stydět a dokážete si je obhájit,
- nedávejte si do popisku, pro koho pracujete,
- nebuďte slavní nebo vlivní lidé,
- nekomentujete své klienty nebo klienty vašeho zaměstnavatele,
- nekomentujte vaší firmu.
Může se zdát, že tato pravidla jsou svazující. Ano, jsou. Bohužel to je určitá daň za svobodu internetu. Přijmutí zodpovědnosti za to, co jste a co reprezentujete. Nebo můžete jít jinou cestou. Být pankáč, který kašle na všechno a vybuduje si tak vlastní, silnou pozici. O Twitteru platí totiž to samé, co o ohni říká staré české pořekadlo: jee dobrý sluha, ale zlý pán.