Palme do vlastních řad

Kritika vlastního tábora vysvobozuje ze zákopů kulturních válek.

Zdroj: Midjourney

Zdroj: Midjourney

„Moderní intelektuál žije a píše v neustálém strachu – tedy ne z veřejného mínění v širším slova smyslu, ale z veřejného mínění vlastní skupiny,“ napsal v létě 1948 George Orwell ve svém slavném eseji Spisovatelé a leviatan. Obavy z veřejného působení od té doby rozhodně nezmizely. Naopak se zdá, že společností stále víc prostupuje úzkost z různých podob umlčování a vylučování. V něčem podstatném se však minimálně tuzemská situace oproti někdejší Orwellově snad přece liší. Vnitroskupinové spory sledujeme spíš vzácně. Je to škoda.

Podmínky diskusím uvnitř táborů nepřejí. Doba zřetelně vymezených táborů – či slovy Václava Bělohradského „sociálně-politických katechismů“, které formovaly politiku poslední dvě století – pomalu odchází. Málokdo dnes staví svou identitu na přináležitosti k sociálně-demokratickým, anarchistickým či sociálně-konzervativním ideálům. Společnost se od kolektivních celků, co provedou své lidi od kolébky až k estetice náhrobku, posunula k individualismu, v němž hraje prim jedinečnost. Prostoru pro argumentaci uvnitř skupin proto ubývá.

To neznamená, že by naše situace přestala být politická. Můžeme naopak hovořit o hyperpolitických časech. Výběr dopravního prostředku (individuální, nebo hromadná?), oběda (maso?) či oblečení (rychlá móda?) měl vždy svou politickou rovinu, patrně nikdy si ji ale neuvědomovalo tolik lidí. Morální či enviromentální dilemata vstupují stále intenzivněji do naší každodennosti. Neustále se o nich proto i bavíme, k čemuž máme zdánlivě ideální platformy. Právě existence sociálních sítí a internetu obecně nakonec rodí hyperpolitiku. Záplava informací a sporů z nás dělá hypergramotné čtenáře doby. Učíme se způsob čtení, jehož cílem je co nejrychleji ideologicky rozřazovat. Šetří to čas i nervy: nebudu se bavit s člověkem, co používá tohle slovo.

Hyperpolitika se proto zdaleka nerovná plodné rozpravě. Chybí nám někdejší axiomy, na jejichž základě bychom si dokázali vybrat kolektivní snažení. Většinou proto kloužeme do dvou táborů, pokrokářů a konzervativců, které se v podobných formacích šikují kolem většiny otázek. Pozitivní odpovědi na otázky však často bolestně chybí. Sledujeme spíš performativní polarizaci, na kterou upozorňuje sociolog Dominik Želinský. V ní vlivní hráči možná nenabízejí lákavý program, druhou stranu však vykreslují tak děsivě, že se jim skrze konflikt podaří sjednotit vlastní podporovatele. Bavíme se však hlavně o druhých.

Nestýskám si po představě někdejší veřejné sféry elitních žurnálů, kterou pohltilo digitální barbarství. Mám to za nostalgii s růžovými brýlemi. Vždyť pokud to kdysi bylo tak skvělé, jak bychom se mohli ocitnout v tak špatné situaci. Jak píše Umberto Eco o antisemitských teoriích 19. století: „Nestvořily lidový fašismus, ale naopak profitovaly z nenávisti k odlišnosti, která už tu byla.“ To platí i o sociální sítích a hyperpolitice.

I tak bych však rád viděl víc odvážných, co zvládnou nejen napálit druhou stranu, ale zariskují i zachmuřelé tváře své vlastní skupiny. V takových chvílích se totiž ukazuje, že tady zdaleka nemáme jen dva tábory. Smýšlení lidí a možnosti společnosti jsou ve skutečnosti mnohem pestřejší, byť klouzání do zákopů kulturní válek tuhle skutečně úspěšně skrývá. V nich však nezbývá prostor na skutečnou kritiku a tříbení názorů. Přitom pokud něco charakterizuje Západ, píše už zmíněný Bělohradský, je to schopnost radikálně a kriticky řešit sebe samé.

Potřebujeme udržovat naživu ducha liberalismu, jak nám ukládá Orwell z roku ’48. To podle něj vyžaduje schopnost dvojjediné role. Na jedné straně se nezříkat politiky a klidně jít po jeho vzoru do občanské války, na druhé se však za žádnou cenu nestát propagandistou. (Sám to patrně dokázal, v něčem možná až příliš dobře. Neustále se na něj odkazuje pravice, přestože on sám o svém dílu slavně prohlásil, že „každou řádku jsem přímo či nepřímo psal proti totalitarismu a pro demokratický socialismus, jak jej chápu“.)

Kritika zajišťuje, že v srdci demokracie zůstává prázdné místo. Nepřevládne hegemonie, která se učiní nedotknutelnou. Pozoruhodně se o to snaží třeba Americký svaz pro občanské svobody (ACLU), s jejíž bývalou ředitelkou Nadine Strossen přinesl v týdnu rozhovor Voxpot. Hovoří se v něm o Aryehu Neierovi, aktivistovi, jehož širší rodinu vyvraždili nacisté, on přesto slavně hájil právo amerických neonacistů na pochod. „Na to by ovšem podotkl, že pro nacisty hájil svobodu slova právě proto, že bez ní nemají utlačované marginalizované menšiny, jimiž Židé vždy budou, sílu vzdorovat majoritním proudům,“ říká bývalá ředitelka ACLU Strossen.

Sama doporučuje v otázce často nenávistných sporů dvojí taktiku. Někdy mlčet a nedávat trollům vytouženou pozornost, zároveň nezavřít pusu ve své vlastní věci. „Měli bychom hledat každou příležitost, jak pozvednout svůj hlas. Nemusíme čekat, až někdo svolá demonstraci plnou nenávisti, abychom otevřeli svá ústa.“ Snad onen hlas občas štípne i někoho z vlastního tábora.

Vybírám z internetu

Nobelovu cenu za literaturu vyhrál Nor Jon Fosse, spisovatel snad s nejpodivnějším hlasem, jaký znám. Řada věcí od něj vyšla česky. A předloni s ním přinesl rozhovor Host, který teď interview odemknul.

*

Mozzila, ta společnost od prohlížečů, hodnotí různé produkty podle jejich zacházení se soukromím lidí. Zatím nic podle autorů nedopadlo tak špatně jako automobily.

*

Na podcast The Santiago Boys o pokusu o kybernetickou revoluci v Chile jsem už odkazoval, zmínku nicméně zaslouží i rozsáhlý rozhovor s autorem Evgeny Morozovem, který vztah politiky a technologií aktualizuje i pro současnost.

*

Testy osobností žijí! Kateřina Špičáková připravila na Ženy.cz zásadní rozřazení do různých ér Taylor Swift.

Sdílejte