Pátrání v otevřených zdrojích bývá pomalé a nákladné, přináší ale důvěryhodnost

Zpravodajství z otevřených digitálních zdrojů v Česku stojí hlavně na nadšených jedincích.

Zejména teď kvůli válce na Ukrajině veřejnost objevuje novinařinu, která stojí na velkém množství otevřených zdrojů. Open source intelligence (zkráceně OSINT) je původně špionážní metoda, která postupně našla využití pro komerční nebo žurnalistické účely. Práci s mapami, nástroji pro analýzu fotografií či dat ze sociálních sítí si osvojují i české redakce, byť podle zainteresovaných spíš pomalu. Práce to bývá pomalá a s nejistým koncem. Odměnou ale může být skutečně důvěryhodná zpráva, kterou lze těžko rozporovat, což je dnes obzvlášť cenné. 

Války mají už dávno svůj mediální rozměr, až rozvoj mobilních telefonů ale udělal zpravodajem každého civilistu či vojáka, co nahraje na sítě snímek či video. Celkový obraz se tak jedné straně stává stále chaotičtější, někteří se ale v záplavě zdrojů dokážou zorientovat a předávat poznání v minulosti nepředstavitelné. Příkladem může být nevládní organizace Oryx, která díky různým nástrojům pro ověřování videí a fotografií zaznamenává zničenou techniku ruské a ukrajinské armády. Jejich statistiky ztrát publikuje třeba i BBC.

Média ale mají i své vlastní týmy pro zpracovávání otevřených zdrojů. Oceňovanou sekci vizuálních investigací provozují obří americké New York Times, v Česku ale bude patrně nejznámější mezinárodní kolektiv Bellingcat. Tento tým digitálních investigativců rozkryl případ sestřelení letu Malaysia Airlines 17 na Ukrajině v roce 2014 a dokázal identifikovat neúspěšné vrahy dvojitého agenta Sergeje Skripala (na případu se podílel i zdejší týdeník Respekt). Právě přes Bellingcat se tak soudobé metody dostávají i do Česka. Překlad knihy Jsme Bellingcat od Eliota Higginse, zakladatele investigativního portálu, vyšel v překladu edice Deníku N, někteří čeští novináři prošli školením přímo od členů skupiny. Patří mezi ně i Jan Žabka, reportér webu Hlídací pes, který se zpravodajství postavenému na otevřených zdrojích věnuje.

Tornádo i Babiš mladší na mapách

Jan Žabka

Jan Žabka

„Když někdo pospojuje tisíce fotek a videí, dokáže vytvořit ucelený obraz, jak válka nebo přírodní katastrofa probíhá. Materiály na sítích dávají možnost popsat něco z makropohledu. Klasický reportér jde na konkrétní místo, mluví s lidmi, natáčí je to a dělá mikropohled. Obojí je cenné a doplňuje se to,“ popisuje Žabka. Uživatelská videa a fotografie využil pro tvorbu interaktivní mapy, na které stopoval loňské tornádo na Moravě.

Pokročilou práci s mapami uplatil také jako člen redakce Houpacího osla, když spolupracovalBellingcatem na ověřování, jestli byl Andrej Babiš mladší svého času skutečně na Krymu. Fotografie Babiše mladšího zveřejnil jeden z členů mezinárodního týmu na svém twitterovém účtu, jeho sledující pak hledali místo, kde byly fotografie pořízené. Nápisy, poznávací značky nebo židle v kavárně porovnávali se snímky ve službách Google Earth a Google Street View nebo s fotkami připojených k recenzím podniků. „Desítky lidí začaly spolupracovat, to je na tom krásné. Dokázali jsme zasadit zrnko pravdy do celého příběhu, který byl celkově zmatečný,“ popisuje reportér. Dokázal tak, že Babiš mladší na Krymu skutečně byl, a to v období, o němž mluvil i tehdejší premiér. 

Zájem tu mají spíš studenti než redaktoři

Josef Šlerka. Foto: Vojta Herout

Josef Šlerka na konferenci před sedmi lety. Foto: Vojta Herout

Práci s otevřenými zdroji se v Česku věnuje i Josef Šlerka, bývalý ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, teď datový publicista z týmu Investigace.cz, který metody práce s daty vyučuje i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „OSINT stejně jako třeba datová žurnalistika není žánr, ale spíš sada dovedností, po kterých člověk sahá ad hoc. Novináři můžou vzít obrovské množství otevřených zdrojů a používat je jako podporu ke své práci. Často ale nemají představivost, co všechno je možné,“ říká.

Absence povědomí představuje jeden limit. Druhým omezením jsou zdroje. Jako každá investigativa, i ta digitální vyžaduje hodně času a peněz. „Neočekávejme, že by se čeští novináři podíleli na geolokaci pohybu ruských jednotek, kapacity na to tady prostě nejsou,“ říká Jaroslav Valůch, vedoucí organizace Transitions, jež se věnuje mediálnímu vzdělávání. Investigativní týmy, v nichž vedle analytiků působí také kreativci, kteří připravují vizuálně poutavé příběhy, tady patrně ještě dlouho vznikat nebudou. Valůch ale soudí, že to ani není nutné: „Není potřeba být vyškolený na úroveň top analytika Bellingcat, většinou si člověk vystačí se základními nástroji. Určité dovednosti ale měly být součástí redakce.“

Jaroslav Valůch

Jaroslav Valůch

Lidé pracující s informacemi by si podle Valůcha měli umět nastavit základní monitoring sítí, aby věděli, co a jak moc se šíří, umět pracovat s různými parametry ve vyhledávání, naučit se základní využití geolokačních nástrojů. „To učíme učitele, knihovníky, seniory, ale nemyslím, že by to nutně byla samozřejmá výbava českých novinářů,“ soudí Valůch. Sám vede mezinárodní kurzy pod hlavičkou organizace Free Press Eastern Europe, která ve spolupráci s Digital Forensics Research Lab, organizací specializující se právě na OSINT, pořádá pro novinářky a novinářky praktická školení. Nejbližší na konci května bude věnované zejména analýze medicínských dezinformací.

Co vyučuje organizace Transitions

  • základy lokální investigativní žurnalistiky
  • vyšetřování za využití otevřených zdrojů (OSINT)
  • investigace uvnitř messengerových aplikací a skupin
  • přeshraniční spolupráce na investigacích 
  • odhalování obchodníků s dezinformacemi
  • zapojení čtenářů a podporovatelů do práce redakcí

V Česku, shrnuje Valůch své zkušenosti, není v novinářské obci o školení nových postupů tak velký zájem jako v okolních zemích. „Zčásti proto, že jsou tu redakční a žurnalistické procesy silně zakořeněny, a taky proto, že část novinářské veřejnosti je poměrně konzervativní. Dále tu není takový tlak na média, aby hledala alternativní modely fungování a reportování, narozdíl třeba od ostatních zemí Visegrádské čtyřky,“ říká s tím, že z kurzů pro novináře se tady stávají spíš kurzy pro studenty žurnalistiky. 

Šlerka situaci vidí pozitivněji: mnozí žurnalisté podle něho solidně ovládají práci s rejstříky nebo katastry, i když to v samotném článku není na první pohled zřejmé. Lídry v tomto ohledu tak jsou zejména ekonomičtí novináři a novinářky, co se věnují například propojení byznysu a organizovaného zločinu. V případě článků, které stojí na analýzách map nebo sociálních sítí, ale tady zatím bylo podle něho relativně málo velkých kauz, což vede k už zmíněné absenci představivosti. Potenciál práce s otevřenými zdroji podle Šlerky v poslední době ukazují články identifikující lidi v kampani Za Babiše bylo líp, kteří se dají snadno dohledat díky nástrojům jako PimEyes. Ten dokáže rozpoznávat obličeje na fotografiích napříč internetem.

Jaké nástroje se můžou novinářům hodit

Mezi novinařinou a fact-checkingem

Jana Magdoňová

Jana Magdoňová je jednou z autorek Ověřovny Českého rozhlasu

Nástroje vyhledávající předchozí využití fotografie jsou běžnou součástí výbavy týmů, které se zaměřují na ověřování informací, takzvaný fact-checking. Dezinformace se zpravidla opakují, služby jako TinEye ukazují, kde všude se fotka šíří a jestli se má smysl vyvracení fámy věnovat, protože už se stala virální. Média se podobným tématům spíš nevěnují, výjimku představuje rubrika Deníku.cz a v poslední době také Ověřovna! na webu Českého rozhlasu, která se snaží „vysvětlovat a ověřovat nepravdivé informace, polopravdy nebo překroucená fakta“.

Ověřovna vznikla před podzimními volbami, každý všední den reportéři uváděli na pravou míru informace, které šířil někdo z politiků nebo se někoho z nich týkaly. Výjimkou byl pátek, kdy novináři rozkrývali případy, které jim poslali čtenáři a posluchači do e-mailové schránky. Redakce Českého rozhlasu se k Ověřovně vrátila kvůli válce na Ukrajině, popisuje Jana Magdoňová, reportérka Radiožurnálu zaměřená na bezpečnostní témata a jedna z autorek seriálu. Má za to, že ověřování zavádějících či lživých zpráv vyžaduje jiný přístup než běžnou novinařinu. „Díváme se na věci, které nejsou nové, šíří se často stále dokola. To popírá běžné fungování redakce. Museli jsme vytvořit zvláštní projekt, aby se to nezaměňovalo s aktuálními zprávami. Proto dáváme nejdřív do titulku slovo Ověřovna,“ popisuje reportérka.

Specifičnost vidí také v samotných námětech, mezi nimiž se objevují třeba videa z TikToku. „Klasický novinář by téma nechal být, protože rovnou vidí, že jde o nesmysl,“ říká Magdoňová. Redakce je přesto ověřuje, aby o „kauzách“ zůstal záznam, který bude už vždy dohledatelný. „Odborníci se někdy chytají za hlavu, o jaké jde nesmysly. Někdy jsem se styděla, že se na to ptám. Na druhou stranu, třeba v případě koronaviru nejsem jako ne-lékařka schopná fundovaně vysvětlit, proč je to nesmysl.“

Valůch podobné projekty považuje za důležité i pro proměnu časovosti spojené se zpravodajstvím: v něčem už tolik nezáleží na aktuálnosti, ale na tom, že článek nabídne při zadání klíčových slov vyhledávač. „Nejde o to, že článek v danou chvíli vyvrátí dezinformaci. Časově se k němu lidé dostanou skrze vyhledávač třeba až za měsíc, za rok, za dva, vyskočí jim přitom odkaz na důvěryhodné médium. Nechci tím podceňovat práci Demagogu nebo Faktického infa, když nám ale na předních příčkách vyhledávání vyskočí informace ověřená velkou redakcí, je to hodně užitečné,“ soudí Jaroslav Valůch.

Magdoňová vidí ještě jeden rozdíl v práci novinářů a fact-checkerů z neziskových organizací. První z nich mohou vzít telefon a zavolat na místo, kde se mělo něco údajně stát. „Lidi často sdílí konkrétní příběhy, jak v jejich městě vyhodili někoho z práce v supermarketu. Klasický fact-checker se snaží ověřit informaci od stolu, my se můžeme zeptat přímo institucí, kterých se to týká,“ uvádí rozhlasová reportérka.

Práce nadšených jedinců 

Články, které celé stojí na práci s otevřenými zdroji, se ale liší i od běžné novinařiny. „Novinář většinou nepopisuje vlastní postup. U OSINT, kde je zásadní hodnotou otevřenost, by měl ale krok za krokem popsat, jak se každý může dostat ke stejným výsledkům. Bellingcat vydává v podstatě manuály, podle nichž můžou všichni případ po vlastní ose zrekonstruovat,“ vysvětluje Žabka.

Práce s otevřenými zdroji vyžaduje trpělivost, shodují se oslovení. Procházení hashtagů nebo létání nad Google Earth snadno zabere hodiny, výsledek zůstává přesto nejistý. „Někdy děláte měsíce na něčem, z čeho nakonec nic není. Nebo je to tak složitý problém, že je čtenost nakonec malá,“ popisuje Magdoňová. Práci se zdroji téměř nevyučují místní katedry žurnalistiky, zkušení reportéři ji často neovládají, místní práce s otevřenými zdroji tak zpravidla stojí na nadšení jedinců-samouků, kteří strhnou i pár dalších. „Česko má co dohánět,“ uzavírá reportérka, která se k různým metodám dostala skrze svůj zájem o bezpečnostní témata.

Poměr cena:výkon může u online investigativ vypadat jako nevýhodný, Žabka ale jako hlavní přidanou hodnotu vyzdvihuje důvěryhodnost sdělení. To popisuje Fredrik Bjerknes z univerzity v norském Bergenu. Digitální rekonstrukce různých případů podle něho dodávají zprávám a médiím obecně důvěryhodnost. A to žurnalistika potřebuje zásadně.

Sdílejte