Připomeňte si letošní přehlídku agenturních novinek Digiveletrh ve fotografiích a prezentacích.

Pavlačové tahanice o hudební formát Radiožurnálu

Když během diskuse převládají emoce, těžko přinese nějaký výsledek.

Ve čtvrtek 1. prosince se asi sto lidí sešlo v karlínském Studiu A Českého rozhlasu. Měli tam diskutovat o hudebním formátu Radiožurnálu a Dvojky Českého rozhlasu. Ale protože jsme v té krásné zemi pod Řípem, kde diskutovat znamená ukřičet protivníka, a v případě nouze se uchýlit k podpásovkám, připomínalo to podivné odpoledne spíš rozbředlou bramboračku.

Tón kritických vystoupení dobře vystihují úvodní slova jedné z posluchaček, sotva do ruky dostala mikrofon: „Já se jmenuju Eva Zoltánová Cigánková a jsem členkou skupiny Hudební dramaturg Radiožurnálu je idiot,“ oznámila hrdě. Pak si postěžovala, že u nich na vesnici nevznikají žádné kapely, kdežto v Bavorsku hraje pomalu každé dítě, a dodala, že kvůli hudbě na Radiožurnálu už rozmlátila tři rádia.

Předsedkyně Rady Českého rozhlasu Dana Jaklová jí na to opáčila, že by možná měla navštívit psychologa, pokud u ní hudební nabídka zpravodajsko-publicistické stanice Českého rozhlasu vyvolává tak silné reakce.

Publikum se urazilo, ovšem předchozí výpad na adresu hudebního dramaturga Radiožurnálu ho nechal chladným. Útoky na Radka Sedláčka a diskuse ad hominem totiž tvořily podstatnou část odpoledne. Jako by se o playlistu Radiožurnálu nedalo diskutovat jinak, než že se bude shazovat osoba, která je za něj odpovědná.

Chvílemi to vypadalo, že Radiožurnál může udělat cokoliv, ale vždycky to bude podle přítomných špatně. Špatně bylo, že publikum prý doteď netušilo, kdo je hudební dramaturg Radiožurnálu (přitom se stačí podívat na web stanice, kde je roky uvedená celá hudební redakce), špatně ovšem bylo i to, že Sedláček přišel diskutovat a chtěl vysvětlit, jak vypadá jeho práce.

To mu v podstatě nebylo dovoleno. Zkuste se přitom vžít do jeho situace – nejdřív několik měsíců čtete v diskusích, co je to ten záhadný Selector, mrmlání nad tím, že je v něm málo písniček, zmatení nad tím, jakým způsobem a jak často řadí písničky… Pak jste vyzváni k účasti na semináři, dostanete za úkol připravit prezentaci, a když ji uděláte, jste zastaveni moderátorem, který mává vinylem Karla Gotta. Na argumentaci výzkumy reaguje publikum ironickým smíchem a panelisté proti vám hrají přesilovku v poměru 4:2. Alespoň částečně mohla reagovat z publika ředitelka zpravodajských stanic Hana Hikelová.

Absolutní nedůvěra ve výzkumy a v to, že přání většinových posluchačů mohou být jiná, než těch v sále, to byly další charakteristické rysy čtvrtečního semináře. Ve studiu sedělo asi 100 lidí, dalších 850 průběžně sledovalo videopřenos na webu rozhlasové rady. Nejsledovanější byla první hodina, pak zájem opadával a celé 4 a půl hodiny vydrželi jen ti nejotrlejší. Protože průměrná doba strávená na stránce s přenosem byla kolem tří minut, dá se usuzovat, že uživatelé vždycky nakoukli, podívali se, o čem je řeč, a pak stránku zase zavřeli. I kdyby všech těchto 950 lidí sdílelo stejný názor na hudební dramaturgii Radiožurnálu, což nemůžeme vědět, pořád je to asi 0,1 % posluchačů stanice. Většinová stanice se musí řídit vkusem většiny a ten nezjistí jinak, než výzkumem.

Zklamáním pro mě byla vystoupení hudebních publicistů, kteří přišli hlavně sdělit pocity (nezřídka mylné, viz třeba přesvědčení, že Radiožurnál hraje Michala Davida). Mají na ně jistě právo, ale s pocity se v jakékoliv diskusi obecně špatně polemizuje. Emoce stěží dovedou diskusi k nějakému racionálnímu závěru, proto by měly zůstat doménou televizních reality show. Asi jsem zhoubně analytický typ, ale čekal jsem, že panelisté přijdou s podklady, nebo aspoň budou chvíli googlovat základní informace. Místo věcných argumentů jsem slyšel dramatické výzvy, že by Sedláček měl odstoupit, či akademické povzdechy, že hudba přece nemůže být jen výplň. Na hudební stanici ne, na stanici, kde není hudba to hlavní, klidně ano.

Chcete-li se opravdu alespoň trochu seznámit s tím, jak je hudba na Radiožurnálu koncipována, přečtěte si na jeho webu články Co vás pálí na hudbě 1 a Co vás pálí na hudbě 2. Přestože vznikly na jaře roku 2009 a odpovídají tehdejšímu pojetí, i dnes v nich najdete užitečné informace.

Diskutovat se dá i bez označování protihráče za idiota, dokonce i bez škodolibého posměchu. Ale vysvětlujte to těm, kteří přišli hlavně upustit páru frustrace a bohužel tím překryli i rozumné náměty, s nimiž by se dalo pracovat, anebo by se podle nich daly upravit některé parametry. Ostatně, první změny už zástupci rozhlasu ohlásili přímo na semináři – týkají se hraní písniček hudebních hostů, které si Radiožurnál pozve na rozhovor.

Doufejme, že příští debaty podobného typu budou mít jinou úroveň.

Poznámka: Autor je vedoucí internetové redakce Českého rozhlasu.