Petr Dvořák: Tři hlavní problémy ČT jsou restrukturalizace, méně peněz na tvorbu a PR

Přepis živého rozhovoru s Petrem Dvořákem z pátku 17. června, v rámci setkání Media Brunch.

Máte skutečně zájem šéfovat České televizi?

Dnes už je situace jiná, než na začátku roku, kdy za mnou řada lidí chodila s týmž dotazem. Dnes už víme, že Jiří Janeček oznámil, že hodlá rezignovat. Pokud svoje prohlášení dodrží, pak se otevírá prostor, aby Rada České televize vypsala tendr na nového ředitele – otázka samozřejmě je, jestli nyní, nebo až reálně rezignaci položí. Pokud by tendr byl vypsán v nejbližší době a pokud jeho podmínky budou jenom trochu standardní, pak říkám, že budu mít zájem se ho zúčastnit.

Existuje možnost, že byste si kandidaturu rozmyslel?

Půlrok, který jsem byl na volné noze a už jsem nebyl na Nově, jsem se snažil uspořádat si osobní věci, ale rozhlížel jsem se taky, jak trh vypadá. Pokud se něco zásadního v té instituci nezmění a pokud nedojde k zásadním zákonným kotrmelcům teď při schvalování zákona o České televizi, nevidím důvod, proč bych se do tendru neměl přihlásit.

Diskutoval jsem v uplynulých týdnech s řadou lidí, zvláště poté, co Jiří Janeček oznámil rezignaci, jestli jste přílišnou otevřeností  sebeprezentaci zpočátku nepřepálil. Nebojíte se, že se proti vaší kandidatuře zvedne vlna protestů, uvnitř nebo vně televize, či třeba mezi politiky, protože o vás média mluví jako o vážném kandidátovi?

To je složité. Pokud někdo v branži nějakou dobu je, mluví se o něm a získává respekt, a pokud se jako teď stane, že je označován za jednoho z vážných kandidátů, je to v rámci České republiky problematické. Standardní principy tu fungují jinak a sebevědomí je bráno skoro jako špatná vlastnost. Je riziko, že to dopadne jako občas ve finále SuperStar, jeden zpívá úžasně a druhý strašně, ale je sympatický, všichni si pak řeknou „pošlu to tomu druhému, protože pro prvního budou hlasovat všichni“. A nakonec to druhý vyhraje. To riziko tu je. Ale na druhou stranu, jestli tendr bude jen trochu standardní a ti, kdo ho budou vyhodnocovat, k tomu přistoupí poctivě, pak myslím, že významnou šanci mám.

Čili nerad byste byl ve finále Gabrielou Gunčíkovou, nakonec druhou. Kdo z ostatních kandidátů by mohl být Lukášem Adamcem, překvapivým vítězem? Nebo jinak: koho považujete za nejsilnějšího soupeře?

Nejmenoval bych, kandidáti, kteří o to budou mít zájem, se ve správnou chvíli určitě přihlásí.

Jak moc podle vašeho názoru Rada České televize poslouchá politiky? Kdyby si kandidát jako vy vyjednal mezi politiky podporu, nakolik se může spolehnout, že rada udělá, co by se dopředu domluvilo?

Rada je podle mého názoru poměrně samostatné těleso, které se rozhoduje – aspoň doufám – na základě vlastní úvahy. To, že [do rady] vznikají politické nominace, že někteří radní mají blíž k určité části politického spektra, je jasné. Myslím, že vliv politiků není tak významný, jak se často prezentuje. Ukázalo se to na minulé volbě, kdy byl Jiří Janeček nepreferovaným kandidátem, a přesto volbu zvládl.

Vy už neformální diskuse s radními také zahajujete. Mluvíte obecně o tom, jak si představují, co by mělo být v projektu, kam televizi směřovat?

O žádných neformálních kontaktech nevím. Pokud se mnou někdo chce mluvit, protože mě chce poznat, schůzce se nebráním, ale zaručený návod na kandidátský projekt bych od něj ani nechtěl. Pokud mám do volby jít, čelem, musím tam prezentovat svoje myšlenky, své principy. Pokud je potom prosadím a volba dopadne pro mě, nemůžu najednou otočit o 180 stupňů. Pokud bych měl prezentovat projekt, bude můj. Že si vyslechnu tisíc různých názorů, že se z nich pokusím poučit a některý z dobrých bodů dokážu do projektu implementovat, to ano, ale že bych si nechal od někoho diktovat, jak projekt nejlépe napsat, to je nesmysl.

Na projektu už jste začal pracovat?

Projekt není to nejzásadnější. Projekt se dá napsat během dvou dnů. Pokud to bude vyhlášeno jako před dvěma lety, tedy že to nebude žádná diplomová práce o padesáti stránkách, ale stručná, několikastránková koncepce, jde ji napsat za večer, máte-li to dobře rozmyšlené.

Na projektech více kandidátů se v minulé volbě podílel zkušený František Lambert, bývalý vrchní ředitel ČT. Vy někoho takového budete také mít? Chcete projekt psát sám, nebo mít radu moudrých?

Když jsem měl něco zásadního v minulosti prezentovat, věnoval jsem se tomu vždycky osobně. Jasnou strukturu, definici, tok informací, odkud začínám a kde chci dávat akcent a kde skončit, to jsem si vždycky dělal sám.

Koho byste si eventuálně přivedl s sebou? Váš blízký spolupracovník na Nově byl například výkonný ředitel Milan Cimirot, který už tam také nepůsobí. Byl by v týmu?

Nepředjímal bych. První krok je dát dohromady dobrý projekt, pokud bude vyhlášen tendr. Druhý krok je projekt obhájit. Třetí krok je být potvrzen v rámci volby. Pak se dá přemýšlet o dalších krocích. Bylo by velkou chybou vstupovat do instituce s předsudky nebo s tím, že rovnou člověk ví, že přichází, aby nějaké lidi nahradil. Nejlepší je přijít, rozhlédnout se a zjistit, jak instituce funguje – to nejde jinak, než že tam nějakou dobu sedíte –, zjistit silné a slabé stránky managementu a pak teprve se rozhodovat, koho případně nahrazovat.

Pokud byste místo získal, co pro vás bude nejtěžší jako pro příchozího zvenčí a ještě z komerčního sektoru?

Uvědomuju si zásadní rozdíl. V komerční televizi je hlavním kritériem ziskovost, efektivita, k tomu směřuje všechno vaše konání. U České televize je to jiné, kritérium není jedno, je jich několik a ta důležitá se proměňují v čase i pro různé typy pořadů, které instituce vytváří, a pro to, jak se také sama vyvíjí. V komerční televizi jsme sledovali hlavně rating [počet diváků v poměru k celkové populaci země – pozn. red.]. To má pro veřejnoprávní televizi význam jen do určité míry a jen pro určité pořady. Programováním v komerční televizi jsme se vždy snažili zasáhnout co nejefektivněji cílovou skupinu, na kterou jsme prodávali reklamu, tedy lidi ve věku 15 až 54 let. U veřejnoprávní televize, která programuje pro nejrůznější cílové skupiny, bude špatné hodnotit jen podle sledovanosti ve skupině diváků starších 15 let. Vždy když budu nasazovat program na obrazovku, musím si definovat, pro jakou cílovou skupinu ho vytvářím, a v ní hledat úspěšnost.

Otázku jsem mířil tam, zda nebude pro vás nejtěžší dovnitř i navenek odkomunikovat, že jako člověk z komerční sféry nepřicházíte televizi veřejné služby „zprivatizovat“.

Už když jsem byl na Nově, hledali jsme díry na trhu a vyplňovali je formáty ne zcela typickými pro komerční stanici. Ať už to byla publicistika, dramatická tvorba typu Soukromých pastí, koprodukce některých spíše uměleckých filmů. Kupovali jsme dokumenty, třeba Občan Havel. A dělali jsme to jenom proto, že jsme viděli, že Česká televize spí a v tomto není dostatečně rychlá, flexibilní. Bylo poznat, že po tom byl hlad, diváci to chtěli a v rámci komerčního schématu Novy to dobře fungovalo. V případě, že by Česká televize bývala byla rychlejší, flexibilnější, byla víc napřed, tu šanci by nám nedala – a nedokázali bychom využít hladu diváků po takových produktech.

Privatizace a vůbec snížení významu České televize, to je v době digitalizace protimluv. To mohlo fungovat v době, kdy byly k dispozici pouze analogové kmitočty a kdy nešlo zřídit si další nový celoplošný televizní kanál. Dnes v době prázdných pozic v některých multiplexech [digitálních vysílacích sítích – pozn. red.] si je nejjednodušší postavit televizi na zelené louce. Mnohem jednodušší, než převzít to, co dosud fungovalo jinak, než jako komerční televize. Privatizace je to poslední, co by kohokoli mohlo napadnout.

Nakolik ve vyjednávání vaší budoucí pozice hraje roli váš někdejší zaměstnavatel, skupina PPF?

To slyším pořád. Obecně používaná floskule, která se dobře říká u kávy na Malostranském náměstí a okolo, je, že Dvořák jako velvyslanec pana Kellnera přichází do České televize, aby ji celou pro něj zprivatizoval.

Musím říct, že profesní minulost, kterou jsem s PPF měl, je jedno z nejlepších období, které jsem prožil, profesně mi hodně dalo. Jako se nikdy nepřestanu hlásit k tomu, že jsem z Budějic, nikdy se nepřestanu hlásit k tomu, že jsem v PPF mezi roky 1999 až 2005 fungoval na nejvyšší úrovni a spoustu věcí jsem se naučil. Na druhou stranu, to, že jsem přijal nabídku CME zůstat na Nově, bylo proto, že jsem se chtěl posunout dál, z nadnárodně působící, ale z Česka řízené firmy do společnosti kotované na americké burze a že jsem chtěl vidět, jak funguje jiný, investorský svět. Že jsem na Nově strávil osm let, z toho pět let v barvách CME, mi též hodně dalo a od PPF hodně odpoutalo. Ale nezastírám, že když garnitura, se kterou jsem tam začínal, je všechna jeden ročník narození, mám tam dodnes spoustu kamarádů, se kterými se průběžně potkávám. A že se s nimi potkávám a že mi říkají, jaká rvačka v rámci té instituce je, mě utvrzuje v tom, že je dobře být od nich kousek dál.

Petr Kaňka, předseda Rady ARAS: Co zajímá nás autory a tvůrce: máme pocit, že se restrukturalizace České televize nedaří, že nedává jasný výstup, jak by se měla tato významná instituce vyvíjet dál. Jak počítáte s oživením autorské tvorby, na kterou z našeho pohledu není dost prostředku z koláče šesti miliard?

Česká televize trpí třemi základními problémy.

První jste zmínil – restrukturalizace, která byla na začátku letošního roku zahájena, vůbec neplní cíl, na základě něhož byla definována, a způsobila určitý zmatek. Řada lidí v rámci organizační struktury pořádně neví, kdo je nadřízený, kdo podřízený, jaká je jeho kompetence a zodpovědnost. Je potřeba roli a vůbec strukturu redefinovat a nastavit potom i vztahy mezi jednotlivými čtyřmi kanály, kam budou směřovat, jak se k sobě budou chovat a vzájemně podporovat. Dnes je problém, že kanály fungují separátním způsobem a místo aby si pomáhaly, si drží to své vlastní, co si dokázaly v rámci instituce vydobýt, a nechtějí komunikovat mezi sebou. Ad absurdum, tak, jak fungují ředitelé kanálů tady v Praze, by měli vzniknout programoví ředitelé v Brně a v Ostravě, což by byl totální – s odpuštěním – chaos, v němž se nikdo nevyzná.

Druhý významný problém je obecná rétorika, kterou Česká televize používá ve směru k nákladům a k šetření. Veřejnoprávní televize má za hlavní cíl podporu vlastní tvorby. Jestliže z 6,8 miliardy peněz, o nichž mluvíte, přibližně 2,5 miliardy jde na vlastní tvorbu, kupeckými počty docházím k více než 4 miliardám, které platím za režie, budovy a další věci. A zase když prostou úvahou si řeknu, že bych ze čtyř, čtyř a půl miliard dokázal v příštích letech ušetřit 5 procent, je to 225 milionů, kterými by se dala původní tvorba podpořit. Je také třeba otevřít se ven, proaktivně přistupovat k trhu, oslovovat autory, tvůrčí profese, hledat témata, aby se nemuselo čekat, co přijde, ale najít cesty a systémy, jak oslovit autory, kteří dnes píší knížky, co se prodávají, a říkat jim „pište pro televizi“. Chtěl bych hledat mezi filmovými tvůrci talenty, kteří jsou schopni uspokojovat nejen potřeby filmového průmyslu, ale kteří jsou schopni psát i televizní scénáře. Chtěl bych chodit do škol a hledat mezi mladými tvůrci, dávat jim možnost – ne třeba hned na ČT1, ale zprvu na ČT2 – prezentovat se.

Nemyslím si, že v té instituci je všechno špatně, vůbec ne. Je tam spousta dobrých lidí, profesionálů, kteří přesně vědí, co mají dělat. Ale třetí hlavní problém je, že se neumí vůbec prodat, nedostačuje jak vnější, tak vnitřní PR. Aby se lidi dokázali za věci, které se jim podaří, pochválit. Spíš o tom mlčí a přijde mi, že se za to až stydí. Kdyby Vyprávěj bylo na Nově a vyhrálo cenu v Monte Carlu, udělám velkou selfovou kampaň, která na to bude poukazovat, a možná některé z dílů v okrajových časech zopakuji. Jen proto, abych divákům připomněl, ukázal, že kvalita, co jim dávám, má i mezinárodní ohlas.

Aleš Borovan, E15: Když jste byl na Nově, vehementně jste prosazoval, že reklama na Českou televizi nepatří. Platí to pořád?

Na Nově jsem samozřejmě kopal za komerční televizi a argumentace byla zcela jasná. Situace s reklamou je nyní složitá, protože se dělají radikální změny ve velmi krátkých časových prodlevách, kdy instituce nebude mít čas na ně zareagovat.

Ve čtvrtek 16. června se na volebním výboru odhlasovala varianta, která na nátlak komerčních televizí změnila kompromisní návrh. Ten zněl, že na ČT1 se sníží limit pro reklamu z 0,75 % na 0,5 % jako je na ostatních programech, mělo se snížit procento času pro teleshopping, úplně zakázat reklamní aktivity na internetu, a to všechno mělo trvat po dobu dalších dvou let, aby se plnil fond kinematografie, zbytek by pak šel dál na digitalizaci archivu ČT.

Výsledek je, že reklama by se měla od konce letoška objevovat jen na ČT2 a ČT4, a to ve spojení s kulturními nebo sportovními akcemi. Neznám konkrétní text návrhu, problém ale je, že pokud tato varianta projde a nebude dostatečně domyšlená, stane se, že se s vaničkou vylije i dítě. Pokud do reklamy bude počítán i sponzoring a sponzorské vzkazy, z ČT1 budou muset odejít všechny typy programů, například zahájení karlovarského festivalu, Pražského jara, Český lev, v těch všech chtějí být sponzoři vidět. Takové pořady by se musely přesunout na ČT2 a tehdy může dojít k tomu, že obě stanice bude nutné přeformátovat, z ČT2 paradoxně vyroste nová, bohužel slabší Jednička a z ČT1 vznikne bezzubý kanál, na kterém vlastně nebude moc co vysílat. Pokud vím, Česká televize za nic příliš nebojuje a je jí to ve finále jedno. Její management zřejmě ví, co dělá.

Aleš Borovan, E15: Utekl jste mi z otázky, sám jste přitom mluvil o variantě na dva roky, potom byste zase musel za reklamu nebo proti ní bojovat. Neodpověděl jste mi, jestli reklama na Českou televizi patří.

Dnes by se mělo říct, co bude za dva roky, a dát té instituci čas se na to připravit. Modelů fungování veřejnoprávních médií je po Evropě x, od těch naprosto bez reklamy, částečně s reklamou, po televize, které se chovají čistě komerčně. Reklama na České televizi není potřeba, ale je nutné zvažovat, aby momentální radikální řešení, nad kterým nebyla všeobecná dlouhá diskuse, instituci nezasáhne. Ne proto, že by přišla o výnosy z reklamy – v celkovém objemu, který generuje z poplatků, bez ní může přežít, koneckonců dnes funguje jako průtokový ohřívač peněz z reklamy –, ale protože by to nemělo ovlivnit programovou skladbu. V tom vidím dnešní problém.

Trochu se pozapomnělo na původní model, že ČT se reklamy zcela vzdá výměnou za postupné zvýšení poplatků až na 135 Kč. Poplatky se zvýšily, ale reklama zůstala. A teď mluvíte o dalších dvou letech, co se má vysílat.

Česká televize bez reklamy může žít. Pokud omezení reklamy neovlivní program vlajkové lodi ČT1, s jejím odstraněním nemám problém.

Udělat z ČT2 takřka přes noc ČT1, to by to její obchodní oddělení dokázalo velmi svižně – poté, co třeba v čase pro teleshopping začalo vysílat klasické reklamní spoty –, toho se třeba Prima bojí tak, že proti tomu chce do zákona vpravit pojistku. Vy byste byl pro maximalizaci zisku na ČT2 podobným čarováním, když by z ČT1 reklama musela zmizet?

Česká televize jde v řadě případů za hranu toho, co se smí. Jestliže začnu vysílat dříve jeden pořad 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem najednou jako tři samostatné pořady a mezi každou část dám reklamní přestávku, to už je za hranou, to by dělat neměla. Stejně tak objem teleshoppingu je příliš velký. I to nahrává pocitu, že reklamy v ČT je hodně, přitom ze zákona má jen několik minut denně. To diváky irituje, protože nerozlišují reklamu a teleshopping.

Jak si představujete dlouhodobě financování kinematografie v Česku?

Konečně by měl být schválen návrh státní koncepce, jak bude kinematografie fungovat. Koncepce byla předkládána několikrát, dokonce zákon už byl na stole, nakonec spadl pod stůl. Pokud vím, existuje finální verze koncepce, kterou by mělo předložit ministerstvo kultury do vlády letos na podzim. Pokud projde vládou, zákonný proces je takový, že dřív než za rok vlastní zákon vzniknout nemůže. Proto se bavíme o dalším přechodném období, byť diskusí už byla spousta.

Opět ovšem říkám, že pokud se vše řádně nepropočítá i v souvislosti se zákonem o reklamě v ČT, stane se například, že některé kabelové kanály na hranici profitability budou trpět daní, se kterou nikdo dopředu nepočítal – s tím, že stejně jako Nova a Prima budou muset přispívat dvěma procenty svých příjmů na kinematografii, jak se navrhuje. To hrozí, když se novela ušije během jednoho dvou týdnů. Myslel jsem si, že přechodná doba udržení snížené reklamy na České televizi má sloužit i k tomu, aby se vyjasnil systém dotací do fondu kinematografie. To zřejmě nebude.

Ještě se vrátím: připadá vám z pohledu diváků férové, že na ČT2 a ČT4 má reklama zůstat, byť měla s koncem digitalizace letos z celé České televize úplně zmizet? Ve světle toho, že koncesionářský poplatek se skoro zdvojnásobil.

Zase vzniká kočkopes, ani černý, ani bílý. Místo aby se rozhodlo, že tam reklama má být, a pokud ne, ať zmizí úplně, vytvoří se opět mezifáze, a za chvíli začneme zase diskutovat, že by se s tím mělo něco dělat. Nevím, jestli je správné v každé situaci dělat kompromis, někdy je třeba umět se rozhodnout.

V souvislosti s blížící se výměnou šéfa České televize se často opakuje vágní teze, že ČT1 příliš soupeří s komerčními kanály a že je to nežádoucí. Lze vůbec vymezit, co by měla vysílat, aby ji už nikdo nepovažoval za kanál komerční?

To je především na debatu, jestli má dál existovat duální systém. Jednoznačně ano. Pak jde o vymezení rolí na trhu. Jak to funguje v zahraničí, veřejnoprávní televize by měla být v nějakém oboru vždy zárukou kvality.

Ve zpravodajství, kde může být alternativou, jak získat informace v jiné struktuře i formě, do větší hloubky. V oblasti hrané tvorby, kde není tolik limitována ziskovostí a může si dovolit točit velké projekty, hrané dokumenty na historická témata, televizní zpracování literárních děl, nové formáty jako docusoap, kombinace reality a zábavy; zkrátka to, co by se komerčním televizím nemuselo vyplatit. V řadě případů veřejnoprávní televize slouží jako laboratoř, komerční televize pak úspěšné formáty přebírají. To by měla být role České televize i u nás. Zatím to tak nebylo.

Co se týče definování kanálů, multikanálové platformy fungují tak, že jeden hlavní velký kanál slouží jako vlajková loď a kolem něj je několik malých tematických kanálů pro přesně definované užší skupiny. Hlavní kanál by měl přinášet ne to, co je atraktivní, ale co je důležité.

Podle jakých kritérií se to bude posuzovat? Dnes si Česká televize měří sledovanost a takzvanou spokojenost.

Může to být spokojenost, přínos kultuře, vzdělání, sledovanost, zásah definovaných cílových skupin. Můžeme se opět inspirovat v zahraničí.

Hodnocení přínosu je subjektivní. Kdy naposledy ČT1 zafungovala jako laboratoř, kdy přinesla něco, co byste nazval veřejnou službou?

Třeba Česká soda byl pořad nový, odvážný. Na jeho základě se Nova rozhodla zkusit Tele Tele.

Teď už je to pořad velmi starý. Máte příklad z pár minulých let, ne desetiletí?

... Moc ne.

Nejsledovanější relací v zemi jsou dlouhodobě Televizní noviny Novy. Události naopak klesly na 5% zásah populace. Je to uspokojivé pro zpravodajství veřejné služby?

To, že je Česká televize na dvou třetinách výkonu Primy, je strašná porážka. A škoda. Je to dáno jen tím, že hlavní zpravodajská relace ČT není jiná než komerční, že se jim snaží připodobnit. Místo aby měla jasně definovanou strukturu a snažila se vytvářet alternativu. Konkrétní příklad zase: když se na veřejnoprávní televizi objeví před stávkou vstup reportérky, že místo autem se máte do Prahy dostat lodí nebo letadlem, ten, kdo za to zodpovídá, by měl vyletět sám, nebo vyhodit tu reportérku.

Taky chybí provázanost mezi zpravodajskou relací Události na ČT1 a zpravodajským kanálem ČT24, který sám o sobě funguje dobře.

Má mít Česká televize volně vysílající sportovní kanál?

Jednoznačně ano. Velké události, které jsou na trhu – ať už olympijské hry nebo mistrovství světa ve fotbale – jsou tak velké, že komerční televize na ně nikdy mít nebudou. Prima si to jednou zkusila s fotbalovým Eurem a shořela na tom, myslím, že už to opakovat nebude. Je povinnost veřejnoprávní instituce divákům takové události přinášet. Jiná otázka je, za kolik peněz – ale to záleží jen na tom, jak umíte vyjednávat podmínky.

Má se na sportovní ČT4 vysílat fotbalová Liga mistrů?

Pokud je to vyjednané za dobrou cenu, proč ne. Znám to, protože jsem to vyjednával: jestliže z celkové ceny Česká televize za první volbu zápasu zaplatí 90 % ceny a Nova Sport za všechny ostatní utkání zbytek, je to špatně. Poměr by měl být opačně.

Tedy jste pro společný nákup vysílacích práv na sport?

Nejde to řešit obecně, ale ad hoc. Ne každý prodejce na to navíc přistoupí. Další možnost je nechat komerční televize, ať se vybouří – buď se o práva poperou a koupí je, protože se přebijí cenově, anebo je nekoupí a pak je prodejce pod tlakem. Je ale zbytečné, aby speciálně v případě práv na Ligu mistrů Česká televize chodila do přímého cenového souboje s komerčními stanicemi.

Jak byste z pozice šéfa České televize obhajoval, že za práva na vysílání sportu můžete dávat násobně víc, než komerční kanály? Je to veřejná služba, když fotbal komentuje Jaromír Bosák, ne třeba Václav Tittelbach?

Myslím, že Václav se zlepšil... Není možné, aby Česká televize platila díky zdrojům z koncesionářských poplatků za něco třikrát víc, než komerční konkurence, existuje míra únosnosti. Když si půjdu koupit monitor k počítači a vím, že stojí šest tisíc, nedám za něj osmnáct. Totéž platí u nákupu práv. Musí to dělat lidi, kteří tomu rozumí, znají ceny na trhu a umějí vyjednávat.

Nakolik pro televizi veřejné služby považujete za důležité služby pro mobilní komunikátory – mobily či tablety –, v poměru ke klasickému televiznímu vysílání?

 

Ohledně služeb na internetu si rozumím s Milanem Fridrichem [výkonným ředitelem divize Nová média ČT – pozn. red.], s kterým jsme na toto téma teď prošli dvěma třemi konferencemi. Česká televize by vždy měla vycházet z toho, co se odehrává na její obrazovce, a to jen „promítat“ do internetu, jako dalšího distribučního kanálu, byť v upravené formě. A bez jeho komerčního využití se klidně obejde.

Mluvíme o schopnosti televize produkovat obsah i pro nové platformy. Jak byste zahýbal s nastavením výroby ČT, aby dokázala fungovat flexibilně?

Nechci tu kreslit organizační strukturu, ale obecně vzato, v televizi každý člověk, od ředitele po vrátného, musí vědět, jaká je jeho zodpovědnost, jakou má pravomoc a aby se v rámci toho dokázal rozhodovat. Aby věděl, že když v rámci své pravomoci bude dělat práci dobře, bude za to odměněn, ale zároveň, pokud práci nebude odvádět na sto, sto deset procent, může se mu stát, že po pár upozorněních bude vystřídán někým, kdo to bude chtít dělat líp. To je základní pravidlo. Česká televize se musí chovat jako velká soukromá firma – znát svůj dlouhodobý strategický cíl a rozdělit kompetence, aby všichni věděli, kudy se ubírat. Je hodně důležité komunikovat změny dovnitř, aby lidé věděli, že se změny nedělají pro změny, ale protože mají smysl, že vedou k lepšímu fungování.

Nepozdává se vám, že každý ze čtyř kanálů České televize má svého ředitele a nad nimi, pod generálním ředitelem je ještě jejich koordinátor. Stačí tedy jeden programový ředitel?

Mám pocit, že při definici restrukturalizace vyšla ČT z toho, jakou strukturu jsme zavedli na Nově. Taky jsme ustavili šéfy jednotlivých kanálů, kteří měli na starosti výběr a skladbu programů. My jsme ale zcela jasně chápali, že hlavní kanály Novy je vlajková loď, čili její šéf byl zároveň nadřízeným šéfů všech ostatních kanálů, měl na starosti, aby se vzájemně propagovaly, doplňovaly, nepřekrývaly a v daném čase vždy dohromady obhospodařovaly co možná všechny cílové skupiny. Vyčleňovat manažera ještě „nahoru“ nad toto je nešťastné, najednou ztrácí dotek s reálným životem. Nechci to ovšem hodnotit do detailů, neznám organizační řád ČT.

Je ta instituce přezaměstnaná?

Těžko říct, je třeba to zanalyzovat. Možná ano, možná ne. Když jsme na Nově v letech 2009 a 2010 dělali restrukturalizaci, část lidí jsme pro nadbytečnost propustili, ale nebylo jich moc. Spíš jsme se snažili zefektivnit fungování a lidi přemístit v organizaci, aby dělali, co umí, nebo měli možnost profesně růst.

Má smysl uvažovat o spojení České televize s Českým rozhlasem?

Že se na něčem ušetří, když se to sloučí, to je myšlenková zkratka. Jak Česká televize, tak rozhlas jsou v mnohem lepším stavu, než tytéž instituce na Slovensku. A já bych si počkal, jak bude proces na Slovensku probíhat a jestli se prokáže, že stojí za to je spojit. Že by stálo za to stěhovat rozhlas z Vinohradské a televizi z Kavčích hor někam za Prahu do jedné velké budovy, kde se všichni společně obejmeme a budeme vytvářet dvě média najednou.

Věřím v operativní spolupráci. To může fungovat, společnou prací lze ušetřit. Stálo by za to zamyslet se, jestli po vzoru BBC by měla vzniknout jedna velká mediální rada, která bude řídit všechna státní média – ČTK, rozhlas, televizi – a bude jim definovat strategii a tím je nutit hledat formy spolupráce. Ale operativnímu sloučení nevěřím, na účetních a vrátných neušetřím, proces by to byl bolestivý, složitý a nákladný a návratnost rozhodně nebude rychlá.

Už letos zřejmě přijde liberalizace televizního trhu, tedy přelomový termín, odkdy už nebude nutné žádat o vysílací licence radu, ale bude moci začít vysílat prakticky každý, kdo se pro to rozhodne. Co očekáváte, že uvolnění trhu přinese komerčním televizím? Zaplaví nás vlna nových stanic?

Nic zásadního se nestane, jinak by už tady velcí hráči byli. Problém České republiky z pohledu zahraničních skupin je, že trh je limitovaný, má přesně definovaný objem a vstupní investice je pro kohokoli, kdo sem přijde – RTL, Sky či kdokoli další – stejně veliká. Nelze tu totiž příliš využít synergií ze zahraničí. Nejvýš tak know-how a pár lidí, které sem posadí. Stejně ale nakoupí technologie a stejně musí nakoupit práva. A ta jsou dnes rozdána mezi hlavními hráči, na dobu tří pěti let. Že by se tu tedy objevil neočekávaný velký hráč, nemyslím. Pokud se podaří zrekultivovat reklamní trh a ten poroste, jako před rokem 2008, velké televize spustí každá jeden dva kanály a možná se objeví pár specializovaných kanálů, spíše jako placené na satelitu či kabelu, než volně v pozemních sítích. Ostatně, postupem digitalizace posílil podíl právě satelitní platformy. Šíření signálu, za které je nutné platit provozovateli pozemních vysílačů, tedy Českým Radiokomunikacím, je i ve srovnání s evropskými státy poměrně drahé.

A tipl byste si, že brzo změní majitele televize Nova? Dokoupí ji Týme Warner, který už třetinu vlastní?

Z veřejných zdrojů je známo, jak vypadá struktura transakce CME s Time Warner. Time Warner má právo v roce 2013 získat kontrolní balík akcií CME. Nemyslím, že by měnila majitele čistě jen televize Nova, pořád je tahounem ziskovosti celé skupiny CME.

Kdybych byl Time Warner a CME pořád mělo kompetitivní výhodu, že na šesti evropských trzích, kde působí, bude mít vedoucí stanice, pak bych dokoupil zbytek akcií, provedl veřejný výkup a stáhnul bych firmu z trhu. Tím pádem bych eliminoval řadu nákladů, které firma musí nést proto, že je kotovaná na pražské i newyorské burze. A to bych využil jako zázemí pro vytváření obsahu, který bych definoval jako evropský, tím pádem bych ho mohl zahrnovat do evropských kvót a prodávat ho v balících, jako Time Warner prodává svou americkou produkci.