Píšeme příliš. Uspokojivé to není

Já, jak nerušeně píšu dopis, kolorováno. Photo by Kenny Eliason on Unsplash

Je škoda, že si víc nepíšeme e-maily. Nemyslím pracovní sdělení. Mluvím o dopisech. Aspoň trochu promyšlené zprávy přátelům či lidem, se kterými se vlastně neznáme, ale zkrátka si dopisujeme. Možná chovám nostalgii po něčem, co jsem nikdy nezažil, přesto mám pocit, že se nejedná o úplnou hloupost. Když jsem si náhodou s někým opravdu poslal pár e-mailů, vždy jsem cítil mnohem větší uspokojení, než jaké zažívám během neustálého vyměňování zpráv přes různé messengery. Odměna se ostatně dostavuje u každého trochu poctivého psaní.

Někdo si teď nepochybně řekne: tak to dělej, ty vořechu. Má pravdu, nic mně nebrání. Podmínky nicméně nejsou ideální. Když někdo pracuje od počítače, večerní kutání emailů se stává podobně lákavé, jako bývá pro profesionální kuchaře domácí kuchtění po návratu ze šichty. Kuchaři mají dokonce i označení pro stav, kdy pro neustálou přítomnost výparů a ochutnávání nemají na jídlo ani chuť: jsou načichaní. Člověk od počítače bývá přetextovaný.

Většina pracovní komunikace se přesunula právě do textové podoby. V kancelářích, pokud do nich vůbec někdo dochází, se už téměř nemluví. I lidé, co sedí hned vedle sebe, komunikují přes Slack. Dává to smysl: jejich komunikace zůstává uložená a mají k ní přístup i ti, kteří zrovna pracují z domova. Zároveň to vyžaduje strašného psaní. Porci si navíc člověk nakládá i sám, protože si celé dny posílá memy s přáteli, reaguje na něčí stories, pindá na Twitteru.

Všechno to trvá pár vteřin a tváří se to akutně, takže to nevyžaduje takové odhodlání jako skutečný dopis, na nějž naproti tomu nikdo netlačí. Proto tolik osobnějších sdělení začíná slovy „konečně se ozývám“ a „chystám se ti napsat už tak dlouho“. Je to škoda. Promyšlenější zprávy či dopisy přináší skvělé věci: k adresátům mohou být skutečně důvěrné, autorům zase projasňují myšlenky.

V románu Kdepak jsi, krásný světe (česky vyjde v říjnu) si dvě nejlepší kamarádky posílají dlouhé emaily. Někteří to Sally Rooney, patrně nejslavnější mladé spisovatelce současnosti, vyčítají. Mladí lidé takhle přece nekomunikují, říkají. Možná. Kdyby si ale hlavní hrdinky neustále vyměňovaly zprávy na WhatsAppu, stěží z nich kdy vzejde tak jímavé čtení. Dobrý epistolární román složený z DMs ještě nikdo, co vím, nenapsal, a nejspíš to má i svůj důvod.  

Poučení se zdá jasné: aspoň občas vytrhnout zástrčku routeru a vyměnit instantní komunikaci za něco pomalejšího a hutnějšího (a na systémové úrovni samozřejmě směřovat ke kratší pracovní době).

Neberme to na lehkou váhu. Když psavý člověk nepíše něco aspoň trochu pořádného, zabíjí to ducha. Platí to i pro ty, co se přímo psaním živí. Novinařina též trpí nadprodukcí vyprázdněných drobností a mnohé autory to frustruje.

Ve svém okolí mám minimálně dva lidi, kteří sekli s každodenním psaním do médií i kvůli tomu, že nebyli spokojeni se svými texty. Přestože práci věnovali většinu času, na svá – na zdejší poměry spíš ambicióznější – témata zkrátka neměli v současném mediálním rytmu tolik prostoru, kolik si mysleli, že by si články zasloužily. To je dlouhodobě trápilo, a tak šli raději dělat něco trochu jiného. Nepíšou teď sice tolik, mohou si ale víc vybírat, čemu a jak dlouho se budou věnovat.

Pro novinařinu jejich odchod znamená ztrátu. A platí to i pro obecnější absenci něčeho, co vzniká spíš pomalu. Právě takové reportáže a eseje se zpravidla zapisují do paměti čtenářů i historie oboru. Pochopitelně ale zbývá vyřešit otázku, jak tomu přizpůsobit ekonomický model. To zatím nikdo příliš nerozlouskl. Můžeme si o tom mezitím aspoň psát emaily.

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který je součástí projektu Index prosperity