Pokrytecké platební společnosti problémy s pornem samy nevyřeší

Porno má jediného regulátora, a ani tomu nejde o samotnou věc. Photo by Samuel Regan-Asante on Unsplash

Na konci roku 2020 smazal Pornhub, světově nejnavštěvovanější videoportál s pornografií, na devět z tehdy 14 milionů dostupných videí. Šlo patrně o jednu z největších digitálních čistek v historii, po které zůstaly veřejně dostupné pouze snímky od takzvaně ověřených účtů. Provozovatel webu, společnost MindGeek, k radikálnímu kroku nepřistoupil dobrovolně. Reagoval na zablokování platebních bran, které mu skrze prémiové členství přinášely polovinu příjmů. Platební duopol Visa a Mastercard skončil s Pornhubem spolupráci kvůli článku New York Times, podle něhož se na portálu objevují záznamy nezletilých osob, znásilnění či snímky nahrané proti vůli aktérů. Ukázalo se tak, kdo jediný dokáže regulovat kontroverzní svět pornografie: platební společnosti a banky.

To je na jedné straně dobře: aspoň někdo má na neodpovědné provozovatele páku. Na straně druhé ale rozhodně nejde o ideální model. Platební společnosti samotné se už nikomu dalšímu nezodpovídají a jak sami jejich provozovatelé uznávají, v citlivé oblasti porna sledují pouze svou vlastní reputaci. Vyplývá to z nové podcastové série Hot Money od britských Financial Times, která přibližuje kauzu Pornhubu a vůbec ekonomiku soudobé pornografie.

Na první pohled může jít o až zábavný bizár. Na pornostránkách, které spolupracují s platebními obry, nenajdete třeba snímky zachycující sex s mimozemšťany. Ufounům – a co zatím víme o jejich přítomnosti za Zemi, tak spíš lidem za ně převlečeným – se totiž dostává stejné ochrany jako zvířatům, s jejichž sexualizací mají peněžní domy problém. Zákaz smilnění se zvířaty ale má i svá zákoutí. V pořádku jsou videa takzvaných furries, komunity lidí, co se převlékají za více či méně roztomilá zvířata. Chlupáč se ale musí sbližovat právě zase s chlupáčem, zatímco setkání chlupáče a člověka by už spadalo do zapovězené kategorie bestiality, tedy obcování s němou tváří.

Tak hovoří pravidla od společností Visa a Mastercard. Jejich výtažek můžeme pochopit i z krátkého upozornění na jednom z obřích webů, XNXX, který ve své zpoplatněné sekci Gold píše: „Členství na této stránce neposkytuje přístup k videím zobrazujícím: Znásilnění / Brutalitu, Incest, Pedofilie, Bestialita, Necrofilie, Zdrogované / Neschopné sexu, Krve / mrzačení.“

V praxi je určování toho, co už není v pořádku, mnohem složitější. Pornostránky si proto podle Financial Times platí zprostředkovatele, jako je společnost MobiusPay, která pomáhá vykládat pravidla a nastavovat moderování webů. „Existují konference, semináře, interpretační sdělení. Jde o vysoce regulovaný trh bez jakýchkoliv vládních regulátorů,“ píšou britské noviny ve shrnujícím článku.

To ale taky znamená, že regulace není vůbec průhledná a odpovědná. První příklad: platební společnosti nadále spolupracují se zmíněným portálem XNXX, který nepřistoupil ke zdaleka tak rozsáhlým opatřením jako Pornhub, jenž dnes vyžaduje ověření účtu i skrze občanský průkaz (přesto nabízí pouze platbu převodem či méně známé služby jako Cosmo či Paxum). Druhý příklad: Visa a Mastercard sice s Pornhubem ukončily a už neobnovily spolupráci, šlo ovšem pouze o její viditelnou část: placení za prémiové účty. Nedávná investigativa New Yorkeru ukazuje, že se obě platební společnosti nadále podílely na reklamním byznysu Pornhubu. Ten přitom porno-impériu přináší druhou polovinu příjmů. Takhle vypadá regulace, ve které jde regulátorovi pouze o svůj vlastní obraz.

Byl by stát v regulaci lepší? Chraňbůh. Když se o regulaci online pornografie pokusil v nedávných letech Nepál či Velká Británie, nedopadlo to vůbec dobře. Jak popisuje oxfordská filozofka Amia Srinivasan, v klatbě tehdy typicky končí různé menšinové produkce, které sice nikoho nevykořisťují, státu se ale tak nějak nelíbí. Regulace tak zpravidla dopadají na ty nejzranitelnější. To se ostatně ukázalo i v případě konce velkých platebních bran na Pornhubu, který v posledku nejvíc zasáhl jednotlivé tvůrce a tvůrkyně, kteří přišli o možnost vybírat poplatky. Nezáleží proto na tom, co zákony říkají o dostupnosti a podobě porna, píše Srinivasan ve své knize The Right to Sex, ale na tom, co zákony dělají pro lidi, kteří v něm pracují. To pracovní podmínky sexuálních pracovníků a pracovnic jsou klíčové. 

A pak tady jsou ještě dvě mediální oblasti, které stojí za zlepšení: jedna osobní a jedna systémová. První z nich představují etičtější konzumní volby. Mají sice omezené možnosti, pokud ale skutečně spadla roční návštěvnost Pornhubu po jeho skandálu o 40 %, jak píše New Yorker, není to nezanedbatelná věc. Druhou oblastí je lepší moderace obsahu. Různé články – třeba i ty od českého Deníku N – popisují absolutní neodpovědnost platforem, kterým mnohdy nezletilé ženy nahlašují videa, co proti jejich vůli někdo nahrál – platformy se ale k jejich odstranění stále nemají nebo požadují další a další důkazy. Musí jít o vrcholně frustrující a ponižující zážitek, který by neměl nikdo zažívat. Porno tady bude vždy – i to nezákonně nahrané –, musí proto existovat efektivní možnost, jak se dožadovat jeho trvalého smazání. Toto právo, které představuje neskonale lepší cestu než návrhy na plošné šmírování internetu, musí zajistit stát či raději přímo celé společenství států. Není důvod spoléhat na pokrytecký finanční duopol. 

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který je součástí projektu Index prosperity