Potřebujeme nuancovanější výklad sociálních sítí

Sociální sítě známe už dost dlouho na to, abychom o nich nevyprávěli jednostranné příběhy.

Rozlišujme různé sítě. Při kritice i osobním užívání.

Rozlišujme různé sítě. Při kritice i osobním užívání. Photo by George Pagan III on Unsplash

„Něco se strašlivě pokazilo, a to velmi náhle. Jsme zmatení, nedokážeme mluvit stejným jazykem ani rozpoznat stejnou pravdu,“ píše Jonathan Haidt. Sociální psycholog v titulním eseji květnového The Atlantic přednáší rozsáhlou obžalobu sociálních sítí, které podle něho činí společnosti dokonale stupidními. Jsme jako v biblickém Babylonu: nikdo si nerozumí, a můžou za to právě sítě, soudí jeden z nejvlivnějších intelektuálů současnosti, jehož slavná kniha Morálka lidské mysli: Proč lidi rozděluje politika a náboženství vyšla i česky. Jeho aktuální text ale ukazuje, jak nad dopady sítí dokážou i často brilantní myslitelé přemýšlet schematicky. Už s nimi přitom žijeme dost dlouho na to, abychom fázi jednostranného nadšení nebo naopak skepse překročili.

Popis naší situace je notoricky známý: společnosti se polarizují. Důvody ale Haidt hledá příliš snadno. Demokratické společnosti drží pohromadě tři síly, píše. Jde o společenskou důvěru, silné instituce a sdílené příběhy. „Sociální média oslabila všechny tři,“ upozorňuje Haidt a má patrně pravdu. Nedoříká však, že o úpadku všech tří sil mluvíme nejpozději od 80. let, kdy ještě žádný internet nebyl. Někdo tomu říká postmoderna, někdo riziková společnost, někdo tekutá modernita. Všechny pojmy ale označují proces individualizace, kvůli níž se na jedné straně můžeme hůře domluvit, na straně druhé ale taky díky úpadku někdejších struktur snáze nacházet vlastní sebeurčení. Dopady individualizace jsou ambivalentní, což sítě ukazují zřetelně. V jeden moment člověk žasne nad stupidním sporem o mikinu a dress code, o pár otočením kolečka myši níž ale sleduje šťastnou komunitu furries, kteří se konečně nemusí stydět.

Tak se to má se všemi médii. Mechanický knihtisk zintenzivnil hony na čarodějnice, rádio zase dobře sloužilo pro vysílání nacistické propagandy. Knihy ani rozhlas ale nemáme za špatné jako takové, jakkoliv byly nosiči něčeho zlého. Historicky na jejich vliv dokonce zapomínáme: představíme si spíš tehdejší církev nebo antisemitismus. Snad by místo filipik proti sítím dávalo větší smysl ptát se, na jakou organizaci či nenávistnou ideologii se bude jednou myslet v historických knihách o desátých a dvacátých letech.

Uznávám však, že sociální sítě nejsou běžná média. Výrobce televizoru nemohl ovlivnit, co v něm poběží. Provozovatelé sociálních sítí výběr obsahu do velké míry určují, a to obrovskému počtu lidí, nepočínají se přitom mnohdy odpovědně. Po letech s platformami bychom se ale už měli učit také rozlišovat, že neexistuje žádná obecná sociální síť. Facebook, Twitter, Instagram, Reddit, Discord, YouTube, Twitch, TikTok: všechny sítě vybírají a moderují obsah rozdílně, ostatně i protože se na nich objevují naprosto rozdílné věci. A rozlišujme ještě víc: i na konkrétních sítích existují různé proudy. Jak tento týden popisuje v podcastu Médiáře výzkumnice Michaela Slussareff, Instagram může prohlubovat problémy s poruchou příjmu potravy, taky ale nabízet komunitu, která témuž člověku naopak pomůže.

Mnohost sítí nemusíme nahlížet pouze při kritice, hodí se to i pro osobní využití. Existují třeba lidé, co velké sociální sítě používají „pracovně“. Sdílí vlastní práci, ptají se lidí na zpětnou vazbu, dávají si ale pozor na vyhrocené komentáře, protože vědí o síle tamní virality, která miluje kontroverzi. Protože na ni ale mají taky občas chuť, chodí na fóra či menší sítě, kde se chovají docela jinak: drbou, nadávají, píšou věci, které z mnoha důvodů veřejně říkat nemohou. Mám to za dobrý model. Veřejně sobě a svému oboru nekazí reputaci, anonymně a v polosoukromém prostoru uspokojí vnitřního trolla, kterého v sobě má většina z nás.

Anonymní účty v některých případech stojí za odhalení, právo na pseudonym ale obecně představuje podmínku svobody. Člověk občas potřebuje přítmí, aby mohl svobodně experimentovat, v čemž internet zůstává nedostižný. Akorát člověk musí vědět, že existují různé prostory, kde se hodí dělat různé věcí. To ale platí i pro fyzický svět: jeden se jinak chová v kanceláři a jinak v hospodě s přáteli. Měli bychom umět podobně rozlišovat i různá místa na internetu. To znamená: chovat se na nich adekvátně a mít od nich realistická očekávání. Ve čtvrté cenové taky většinou nezasedá akademický panel, jakkoliv to neznamená, že tam podobné setkání nemůžeme uspořádat. Může to být skvělé, taky to ale může opilý blb trochu kazit.

Nechci omlouvat podobu velkých sítí a rozumím, že se někdo může cítit tak trochu jako digitální bezdomovec. Internet se ale pořád nechá různě štelovat. Blokovat lidi, vytvářet seznamy, hledat nové komunity, vytvářet vlastní. To jsou ale individuální řešení, která mají vždy své limity. Naštěstí tady ale máme stát či přímo unie států, po nichž můžeme chtít i něco víc: ať se provozovatelé velkých sítích, které mají největší vliv, aspoň částečně podrobí veřejnému zájmu. Jaký je, těžko říct. Můžeme to zkusit zjistit třeba v online debatě. Akorát pro ni musíme najít ideální prostor. Není totiž nic jako všeobecná sociální síť, která má všeobecný dopad na společnost. Po raném technooptimismu a aktuální skepsi bychom měli postoupit do éry, kdy bude náš společenský náhled i osobní používání sítí o něco nuancovanější.

Vybírám z internetu

Nějakou chvíli jsem nesledoval Johna Olivera, jeho epizoda o devadesátkovém filmu Air Bud, ve kterém hraje hlavní roli zlatý retrívr, je laskavou výukou shitpostingu ve velkém. Výjimečně vtipnou a štiplavou epizodu nedávno nabídlo i Šťastné pondělí, moderuje Tereza Dočkalová.

*

Co bych od České televize nečekal, ale jsem příjemně překvapený: audiovizuální úvod do sexu a tělesnosti Na záchodcích, kterým provází dvojice moderátorek podcastu Vyhonit ďábla, je svižný, poučný, svěží.

*

Radek Kubala napsal pro Deník Referendum citlivé rozloučení s klimatickým aktivistou Wynnem Brucem, který se upálil.

*

Dvě vlakové zprávy: Interrail, celoevropská jízdenka, slaví 50 let a až do 10. května je za polovic. Někoho ale může k výletům vlakem inspirovat spíš Jan Glín, který jezdí po Evropě v těch nákladních. Rozhovor s ním přinesla A2.

*

Blogger Scott Alexander v týdnu publikoval vtipnou esej-povídku, jak vypadá každý večírek v Bay Area, vyhlášené části San Francisca. Taky mně připomněl, proč už ho tolik nečtu: uniformita Substacku není proti někdejšímu blogu tak přitažlivá.

Prospero

Partnerem Nedělní přílohy internetu je Prospero, podcast České spořitelny o budoucnosti Česka, který moderuje novinář David Klimeš a je součástí projektu Index prosperity