Práce médií s úniky ze spisů má chatrné základy. Je čas promyslet, jak dál

Třetí týden června 2022 musel být pro Petra Hlubučka náročný. V úterý 14. června byl ještě respektovaným členem hnutí STAN a náměstkem pražského primátora, ve středu 15. června jej zatkli policisté z Národní centrály proti organizovanému zločinu a už ve čtvrtek 16. června večer si mohli lidé na stránkách různých českých médií přečíst, z čeho přesně ho policisté viní – a hlavně, mohli si přečíst úryvky z odposlechů, které pro něj a pro jeho přátele nebyly vůbec lichotivé. „Slepici zablikají očička, je úplně nevyzpytatelnej,“ psal Deník N už v titulku. Úniky odposlechů a dalších informací z vyšetřování jsou v Česku zvykem minimálně od dob takzvané „fotbalové kauzy“ funkcionářů Ivana Horníka a Milana Brabce, které Jiří Lábus a Petr Čtvrtníček adaptovali do divadelní hry Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? – tentokrát však rychlost zveřejnění brala dech. O úniky se začali zajímat politici i státní zastupitelství a o několik týdnů se toto téma dokonce probíralo na zasedání Bezpečnostní rady státu.

O necelý rok později se debata o vhodnosti publikace uniklých informací znovu otevírá. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek z ODS v písemné odpovědi na interpelaci uvedl, že má „za to, že zde existuje naléhavá potřeba otevřít odbornou diskusi nad otázkou možnosti definování úniků informací z trestních řízení za trestný čin, a to bez ohledu na to kdo se jich dopustil. Trestný čin by platil bez výjimky pro všechny, ať už by se jednalo o orgány činné v trestním řízení, třetí osoby nebo novináře.“ Následoval rozruch – a ministr rychle dodal, že žádná změna zákona se zatím nechystá.

Z různých úniků bývají mediálně nejvděčnější odposlechy známých osob. Ty se v médiích objevily už mnohokrát, kromě už zmíněných fotbalových funkcionářů to byli třeba „Kolibřík a Mazánek“, tedy pražský primátor Pavel Bém a lobbista Roman Janoušek; premiér Petr Nečas a jeho milenka a pozdější manželka Jana Nagyová (dnes Nečasová); hejtman a poslanec David Rath a jeho středočeští kumpáni; lidé z okolí bývalého druhého muže hnutí ANO Jaroslava Faltýnka; soudce pražského vrchního soudu Zdeněk Sovák; skupina údajně kupčící s byty v Brně-střed – a další a další. Často se po publikaci objeví komentáře, sloupky a úvahy o tom, jestli je správně, že si lidé mohou tyto přepisy číst předtím, než dorazí k soudu, kde mají podle zákona být přečteny poprvé. Někdy to vede k mediálně působivým debatám – v roce 2014 třeba ke střetu tehdejšího šéfredaktora MF Dnes Jiřího Kubíka a šéfredaktora Respektu Erika Taberyho, kteří tehdy přišli do DVTV předložit svoje názory na zveřejnění odposlechů Nečase a Nagyové. Všechny tyto diskuse ale v Česku mají jedno společné. Ať už o tématu mluví politici, novináři nebo jiné osobnosti, staví své argumenty hlavně na svých osobních přesvědčeních a názorech. To je ale problém: bez systematického a racionálního rozvažování nikdy nedojdeme k pravidlům, jak by novináři a novinářky měli s uniklými materiály zacházet.

Přesně o takové systematické rozvažování se společně pokusíme v tomto textu. Nebude to jednoduché: budeme si muset upřesnit pojmy, které běžně používáme, když mluvíme o médiích a politice, zkusíme definovat termín, o kterém právníci a právničky tvrdí, že ho nikdo nikdy definovat nemůže, zapleteme se do evropských soudních sporů a zahraničních etických kodexů, a ani po tom všem nebudeme moci říct, že jsme došli k nějaké univerzální, „objektivní“ pravdě. Přes to všechno má tohle velké intelektuální dobrodružství smysl – když na tuto cestu nevykročíme, nemůžeme nikdy dojít do cíle, kterým jsou všeobecně sdílené zásady, jak má česká žurnalistika zacházet s uniklými materiály. Začněme tím, že se podíváme na pojem, jehož význam nám přijde samozřejmý: demokracie.

K čemu je žurnalistika na světě?

Když chceme na média klást určité požadavky a nároky, musíme ze všeho nejdřív říct, jak chápeme jejich roli ve společnosti. Novináři a novinářky napříč zeměmi se liší v tom, jak vnímají svůj vztah k politice, svou společenskou úlohu nebo třeba to, jestli jejich publikum představuje spíš zákazníky, nebo občany. Před tím vším ale stojí otázka, kterou si v běžném životě klademe jen málokdy: co je to vlastně demokracie?

Demokracie je, když lidi volí své zástupce a zástupkyně, kteří pak vládnou, řekne dvanáctiletý školák definici, kterou zná z občanské výchovy, a má samozřejmě pravdu. Potom už se ale věci komplikují. Mají politici a političky svá rozhodnutí průběžně obhajovat před veřejností, nebo si zaslouží čtyřletý klid na práci a lid jim to pak zúčtuje ve volbách? Má se na vládě podílet co nejvíce stran a hnutí, nebo je lepší, když moc drží v jeden okamžik jen jedna strana jako třeba v USA nebo Británii? Mají hrát významnou roli referenda, nebo preferujeme čistě zastupitelský model? To všechno jsou otázky, které nemají jednoznačné „správné“ odpovědi. Vždy totiž záleží na tom, jaké jsou hodnoty těch, kteří na ně odpovídají, a co od demokracie chtějí.

Když přemýšlíme o tom, co je pro novináře a novinářky přípustné a co ne, musíme si vybrat určitý model demokracie, který odpovídá určitým právům a povinnostem žurnalistiky v dané společnosti. Českou demokracii tak, jak ji v současné době chápe většina lidí, bychom mohli podle různých terminologií nazvat jako liberální, administrativní či kompetitivní. Lidé si vládnou skrze své volené zástupce a zástupkyně a mezi volbami hrají spíše okrajovější roli – nemáme u nás žádnou silnou tradici občanské participace, referend ani veřejných deliberací. Svou moc lidé nejsilněji projevují jednou za několik let ve volbách. Pokud se na této představě demokracie shodneme, pak z toho vyplývá, že masová média mají hlavně dohlížet na politiky a političky, kontrolovat jejich výkon funkce a předávat informace o jejich záměrech a slibech, aby se mohli lidé ve volbách kvalifikovaně rozhodnout, komu dají svůj hlas. Tuhle větu si zapamatujme – na samém konci naší cesty pro nás bude velmi důležitá.

Další věc, kterou si musíme vyjasnit, je to, jestli jsou masová média firmy jako každé jiné, nebo jsou něčím trochu jiným a mají ke společnosti zvýšenou odpovědnost. Odborným slovníkem říkáme, že si musíme vybrat mezi libertariánskou tradicí a tradicí společenské odpovědnosti. V Česku se v určitém poměru prosazují obě koncepce, pokud však chceme být ve své argumentaci jednoznační, musíme si vybrat jedno, nebo druhé. Čtenáře či čtenářku nepřekvapí, že se přikloníme k teorii společenské odpovědnosti. Abychom mohli vysvětlit, proč není dobrý nápad zahodit princip odpovědnosti médií ke společnosti, podívejme se na to, jaké povinnosti mají média podle teorie společenské odpovědnosti, a co se může s těmito povinnostmi stát, když médium bez rozmyslu otiskne nějaký uniklý odposlech nebo podobný materiál.

V českém prostředí shrnuje čtyři základní povinnosti médií Václav Moravec ve své knize Proměny novinářské etiky. Jsou to (1) respekt k faktu, že svoboda tisku není tímtéž co libovůlí tisku, (2) zásada neubližovat druhým, (3) čestnost a (4) participace na veřejném blahu. Na první pohled vidíme, že publikací úniku se mohou média své odpovědnosti zpronevěřit. Publikace může narušit soukromí a pověst odposlouchávaných osob a podle některých autorů i jejich právo na spravedlivý proces (což jde proti pravidlu neubližovat). Zveřejněné materiály totiž mohou v publiku navodit představu, že obsah poskytuje závažný důkaz o vině dotyčného/dotyčných a že tito jsou tedy „automaticky“, „samozřejmě“ vinní – z právního hlediska přitom pochopitelně platí presumpce neviny. Dále: je zveřejněn uniklý materiál, jejž by masová média neměla mít správně k dispozici (zpravidla jde o materiál z neveřejného vyšetřovacího spisu) a došlo tedy k nestandardnímu úniku informací iniciovanému médii nebo jejich zdroji (což jde proti zásadě čestného jednání). V neposlední řadě je důvod si myslet, že publikace může narušit důvěru v politiku a demokratický režim (což jde proti zásadě podílet se na veřejném blahu) – a to v případě zproštění viny osob, které v odposlechu vystupovaly. Voliči a voličky by totiž mohli dospět k názoru, že pokud to soud udělal, „i když všichni vidí, že vina je jasná“, je zkorumpovaný. Mimo to může mít negativní efekt na důvěru v politiku samotná politická transparentnost projevující se veřejnou debatou o přečinu veřejně činných osob – dosavadní výzkumy však přinášejí rozporné výsledky o vztahu politické transparentnosti a důvěry v politiku v dané zemi.

To jsou tedy argumenty odpůrců publikace úniků. Argumenty tuzemských zastánců zveřejňování přednedávnem hezky shrnula Sabina Slonková v článku pro web Neovlivní.cz. Problémem je podle ní jen „zbytečné citování z odposlechů v médiích a nekritické přejímání policejní verze případu bez ohledu na presumpci neviny“. Poukazuje na „případy, kdy informace ze spisu ještě před soudním líčením pomohly vyvrátit veřejnou obhajobu politiků, kteří se snažili lidem namluvit, že se stali obětí vymyšleného spiknutí“, jako třeba kauzy Davida Ratha nebo Jany Nagyové/Nečasové. Úniky podle Slonkové můžou fungovat i v druhém směru a rozbít chatrnou policejní verzi, kvůli které hrozí odsouzení nevinného. Jako příklad uvádí stíhání Věry Jourové, kterou policisté před lety zatkli kvůli údajné korupci bez dostatečných důkazů. Řízení proti ní bylo nakonec zastaveno.

Otázkou je i to, zda novináře a novinářky, kteří úniky publikují, motivuje primárně ono veřejné blaho, nebo spíše vidina tvorby zisku. My jsme už řekli, že se hlásíme k teorii společenské odpovědnosti, a předpokládáme tedy, že potenciální újmu, kterou může publikace úniků způsobit, nemůže nikdy ospravedlnit jen mrzký peníz, ale pouze takzvaný veřejný zájem. Ale co to onen veřejný zájem je? S tímto pojmem pracují skoro všichni, kdo o odposleších a jiných únicích mluví, málokdo ale řekne, co pro něj vlastně znamená. Právní věda dokonce trvá na tom, že žádná obecná definice veřejného zájmu existovat nemůže! S tím se ale nemůžeme spokojit, pokud míříme k vytvoření obecně platných zásad pro žurnalistickou praxi. Naše cesta tedy pokračuje: musíme se vydat do říše právních a filozofických textů, které nám pomůžou nepolapitelnou definici veřejného zájmu chytit do pevného sevření.

Zlí a hodní

Jako první se pokusíme prosekat temnými hvozdy platných zákonů a existujících soudních a správních rozhodnutí. Musíme si ale dávat pozor na to, že nejsme právníci a nesnažíme se rozhodovat, co je správné a nesprávné podle práva. Právo ale chápeme jako minimum morálky a rozsáhlá literatura a judikáty nám mohou pomoct vytříbit si argumenty, za jakých podmínek je publikace úniků přípustná, a kdy ne. Pohled do zákonů nám také dá potřebný kontext k tomu, abychom chápali, jak vlastně v Česku trestní a soudní řízení vypadá a jak se s odposlechy a jinými vyšetřovacími materiály zachází.

Nejdůležitějším právním předpisem pro naše pátrání je trestní řád. Hned na jeho začátku nacházíme paragrafy 8a–d: zlí a hodní policajti zacházení s vyšetřovacími materiály. Zůstaňme konkrétně u odposlechů, které jsou pro média mnohdy nejatraktivnější. Paragraf 8c hraje onu roli zlého policajta. Říká, že odposlechy a jejich přepisy nesmí zveřejnit nikdo, „umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem“. Následující paragraf 8d však toto přísné znění zmírňuje několika výjimkami; mimo jiné takové informace „lze (…) zveřejnit, odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby“. (Ha, zase ten veřejný zájem!) Když zůstaneme konkrétně u odposlechů, jejich pořizování se v závislosti na druhu odposlechu řídí paragrafy 88 a 88a nebo paragrafem 158d. Odposlechy může nařídit jedině soudce (nebo předseda senátu, pokud už skončilo přípravné řízení) nejdéle na čtyři měsíce; sledovaná osoba se o odposlechu dozví nejpozději při zahájení trestního řízení, kdy získá přístup do vyšetřovacího spisu, nebo je informována v případě, že shromážděný materiál nakonec policie a/nebo státní zástupce předložit u soudu nechce. I když se může zdát, že popis těchto podmínek nám neposlouží vyhledání nejvhodnějších argumentů na otázku, kdy je publikace uniklých odposlechů přípustná, považujeme za vhodné zakotvit, že odposlechy vždy probíhají se soudním svolením a že jsou o nich dotčení lidé vždy nakonec informováni.

Neoprávněné zveřejnění se posuzuje jako únik osobních údajů podle zákona o zpracování osobních údajů. Příslušným správním orgánem, který by vedl správní řízení, je Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). Při splnění určitých podmínek můžou soudy na únik nahlížet i jako na trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji, Katarína Tejnská a Lukáš Jindra však před časem v časopise Státní zastupitelství upozornili, že v praxi je spíše nepravděpodobné, že by v souvislosti se zveřejněním uniklého odposlechu došlo k zahájení trestního stíhání, a to kvůli široké použitelnosti a aplikační nejasnosti paragrafu 8d. Schůdnější je za současné právní úpravy to, že by se nahrané osoby soudily s danou redakcí podle zásad občanského práva. Konkrétně by mohly tvrdit, že publikací došlo k narušení jejich práva na ochranu osobnosti. Nedá se tedy říct, že by neexistovaly žádné prostředky, kterými by se mohli vyšetřovaní lidé bránit proti hypotetickému „mediálnímu lynči“.

Než se dostaneme do další části našeho putování, udělejme si malou odbočku. Pro většinu materiálů, které unikají do médií, stačí k pochopení jejich právního postavení souhrn, který přinesly předchozí odstavce. Může se stát ale i to, že uniknou takzvané zpravodajské odposlechy, které pořizují Bezpečnostní informační služba (BIS) a Vojenské zpravodajství (VZ). Nejznámějším takovým případem jsou odposlechy „kolibříka“ Béma a „mazánka“ Janouška. Zákony o BIS a VZ uvádějí, že příslušné agentury mají povinnost ochránit materiály před vyzrazením. Člověk, který utajovanou informaci úmyslně vyzradí nepovolané osobě, se dopouští trestného činu ohrožení utajované informace; trestného činu by se dopustil i novinář, který by odposlech zveřejnil, pokud by bylo možno dokázat, že věděl, že jde o utajovanou informaci. Narozdíl od trestních odposlechů neexistuje žádné ustanovení, které by za výjimečných okolností publikaci povolovalo (třeba skrze ospravedlnění veřejným zájmem), s ohledem na stávající evropskou i českou praxi však můžeme předpokládat, že úřady by se soustředily hlavně na potrestání toho, kdo dané informace vynesl ven, ne na novináře.

Právní honba za veřejným zájmem

Před očima nám stále poletují dráždivé barvy veřejného zájmu. Je nám už jasné, že odposlechy či jiné vyšetřovací materiály zveřejnit teoreticky můžeme, ale musí nám to ospravedlnit právě veřejný zájem. Je čas vzít síťku na motýly a konečně se jej pokusit chytit. Upozorňuji však netrpělivého čtenáře či čtenářku, že hon nekončí, naopak teprve začíná. Řekneme si, jaké lovecké nástroje nám poskytuje právo, nakonec však zjistíme, že potřebujeme komplexnější (mediálně-etické) vybavení. Má však smysl začít rešerši právě zde, protože právní texty se „veřejným zájmem“ zabývají často a pomůžou nám silně začít.

Co se vlastně podle právního vnímání stane, když někdo publikuje něčí odposlechy? Jde prý o konflikt různých práv různých aktérů. Na jedné misce vah je právo dotčených osob na soukromí a zachování presumpce jejich neviny (od kterého můžeme odvodit i jejich právo na spravedlivý proces), na druhé straně jsou práva veřejnosti na informace a práva novinářů a novinářek na svobodu projevu. Všechna tato práva se nám v různých formulacích objevují v lidskoprávních předpisech jako jsou česká Listina základních práv a svobod nebo Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která je známější pod názvem Evropská úmluva o lidských právech.

Prostředkem, který dokáže vychýlit váhy ve prospěch práva na informace, je veřejný zájem. Jeho definici bychom však v zákonech hledali marně. Veřejný zájem totiž patří mezi takzvané neurčité právní pojmy, které právní předpisy cíleně neupřesňují, aby mohl správní orgán nebo soud v každém jednotlivém případě rozhodnout způsobem, který co nejlépe odpovídá situaci. Náplň pojmu „veřejný zájem“ je tedy v každém jednotlivém případě jiná.

Nejsme však ztracení. Zaprvé se o obecný výklad veřejného zájmu snaží takzvané velké komentáře k trestnímu řádu – mnohasetstránkové bichle, ve kterých se kolektivy autorů a autorek vyjadřují k tomu, jak by se měly obecně psané paragrafy konkrétně vykládat. Třeba kolektiv kolem Antonína Draštíka a Jaroslava Fenyka v roce 2017 uvedl, že veřejnost má „právo na informování o probíhajících trestních řízeních, zejména jedná-li se o trestní řízení celospolečenského významu (například proti vrcholným politikům, pro ekonomickou trestnou činnost enormního rozsahu apod.)“. Podle těchto autorů má tisk dokonce povinnost takové informace poskytovat! Ovšem – to, jestli veřejný zájem v daném případě opravdu převážil, může až dodatečně posoudit správní orgán. Žádné principy, podle kterých by to novinář či novinářka mohli posoudit předem, v komentáři nenalézáme.

Mimochodem, jak to vlastně zpětně určují ty úřady a soudy? Používají na to různé formy takzvaného testu proporcionality. Úřad pro ochranu osobních údajů má tříbodový test, Evropský soud pro lidská práva šestibodový, český Ústavní soud dokonce desetibodový. Konkrétní kritéria jdou lehce dohledat na internetu, mimo jiné v bakalářské práci, ze které tento text vychází. Kvůli stručnosti je tedy nyní vynecháme – na konci naší cesty si stejně vytvoříme svoje vlastní novinářská vodítka a nemá smysl se zdržovat u pravidel, která se hodí spíš pro úřední posuzování.

Druhý zdroj, kde můžeme v právu hledat obecnější pravidla určující veřejný zájem, jsou dřívější soudní a správní rozhodnutí. Ani tentokrát se nebudeme zabírat detaily různých případů, zvídavý čtenář či čtenářka si je může přečíst ve zdrojové bakalářské práci. Shrneme si však, co z rešerše rozsudků a rozhodnutí vyplývá. Tak tedy: novináři a novinářky nejsou trestně odpovědní za zveřejnění odposlechů, které se k nim nějakým způsobem dostanou, pokud je sami nepořídili nezákonným způsobem. Trestné není samo o sobě ani narušení něčího soukromí, ovšem pouze v případě, že existuje legitimní zájem veřejnosti obsah odposlechu znát. Tento zájem je vymezen například tím, že pomáhá lidem utvářet si politické názory, činit politická rozhodnutí nebo hodnotit činnost státních institucí a osob, které v nich pracují (menší míru soukromí musí snášet zejména ty osoby, které jsou politickými činiteli a nominanty). Zvláštní pozornost si zaslouží správní řízení v „kauze Nagyová“, které vedl Úřad pro ochranu osobních údajů proti vydavatelství Mafra. Prvotní (pravomocné!) rozhodnutí ÚOOÚ de facto tvrdilo, že zveřejnění odposlechů v daném případě bylo nelegitimní jako celek; z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS) 2 As 304/2017-42 můžeme vyvodit nejen to, že správní orgány musí pečlivě posoudit, které části publikovaných materiálů porušily něčí soukromí a jak konkrétně, ale také to, že totéž by měli dělat i novináři a novinářky. NSS totiž ve svém rozhodnutí naznačil, že při určité editoriální úpravě by publikace přepisů v „kauze Nagyová“ byla zcela legitimní, a celou věc tehdy vrátil ÚOOÚ. A závěrem: případ jistého portugalského novináře Dâmasa ukazuje, že podle publikace uniklých materiálů z probíhajícího trestního řízení nemusí automaticky narušovat právo na spravedlivý proces dotčených osob, jak tvrdí absolutní odpůrci publikace – záleží na kontextu.

Tolik tedy k právní rešerši. Začínají se před námi objevovat kontury toho, jaké vlastnosti asi veřejný zájem má. Právo však sveřepě trvá na tom, že rozhodovat o přípustnosti publikace uniklých materiálů můžou jen úřady a soudy, a navíc až ex post. Pro své vlastní účely mají samozřejmě pravdu, nikomu jinému výklad práva nepřísluší. Novináři a novinářky ale přece musejí mít určitá měřítka, jak posoudit veřejný zájem už v situaci, kdy jim na stole leží nějaké dokumenty či nahrávky a přemýšlejí, co s nimi. V takovém okamžiku se stávají morálními aktéry – a právě tehdy na naší společné cestě potkáváme impozantní zámek profesní žurnalistické etiky.

Morálka úniků

V soudním nebo správním procesu je zpravidla posuzován primárně mediální obsah sám o sobě. Soud nebo správní orgán poměřuje, jestli publikovaný obsah poškodil něčí práva, a snaží se posoudit, zda případné narušení práv může být dostatečně ospravedlněno veřejným zájmem. Při přípravě mediálního výstupu obsahujícího uniklé odposlechy by však novináři a novinářky měli mít na paměti nejen to, že jejich materiál by měl obstát před případným správním nebo soudním řízením, nýbrž i to, že jejich vlastní jednání musí obstát před profesními etickými normami a před jejich vlastním svědomím. A navíc: i okolnosti vydání mediálního obsahu, který vyhoví všem právním testům, můžou být eticky sporné, a naopak může být etické porušit zákon, ospravedlňuje-li to nějaká vyšší hodnota.

Tento rozpor si přibližme na dvou extrémních hypotetických situacích. V prvním příkladu novinář(ka) publikuje text využívající uniklé odposlechy známého politika; text později obstojí před soudem a je shledáno, že veřejný zájem (tak, jak jej chápe právo) ospravedlnil něčí narušení soukromí; primárním cílem novináře či novinářky však bylo maximalizovat zisk svého vydavatele vydáním šokujícího, bulvárního obsahu, a otázka, zda jeho publikace opravdu naplňuje veřejný zájem, pro něj či ni byla až druhotná. Zadruhé si můžeme představit situaci, v níž se k novináři dostane uniklý zpravodajský odposlech, který dokládá zcela bezprecedentní a nemorální jednání vládního politika (dejme tomu, že si tento politik najmul něčí vraždu). Přestože tento hypotetický novinář ví, že se jedná o utajovanou informaci, jejíž zveřejnění je trestné (jak jsme nastínili v části věnované právu), udělá to, protože se domnívá, že je jeho profesní povinností dohlížet na mocné a že je právem občanů být informován o prohřešcích mocných proti tomu, co je obecně vnímáno jako morální.

V první hypotetické situaci jsme popsali jednání, které je právně vyhovující, avšak nemorální – hned na začátku jsme uvedli, že odmítáme publikaci odposlechů, je-li primární motivací maximalizace peněžního zisku. Druhá hypotetická situace zachycuje jednání protiprávní, ovšem potenciálně eticky vyhovující. Opět se tedy ukazuje, že právo je jen minimem morálky a nenalézáme absolutní překryv mezi jednáním právně vyhovujícím a jednáním vyhovujícím zásadám profesní žurnalistické etiky.

Etika, to je jen jiné slovo pro filozofii morálky. Výsledky této vědy nám pomáhají při morálním rozhodování, které chápeme jako „systematický přístup ke konání etických rozhodnutí“ – to považuje etika za vhodnější než konání etických rozhodnutí na základě intuitivních dojmů nebo názorů nepodložených logickými argumenty. Výsledek morálního rozhodnutí považujeme za relevantní, lze-li jej racionálně odůvodnit; není však vyloučeno, že dva různí morální aktéři svým logickým postupem dojdou k rozdílným závěrům, které jsou oba dobře vyargumentované a relevantní. Jak píše Louis Day ve své učebnici mediální etiky, „krásu morálního rozhodování nalézáme v cestě, nikoli v cíli“. Oblíbeným názorným příkladem k vysvětlení tohoto tvrzení je hypotetická situace, při které za druhé světové války přechováváme ve svém domě židovské uprchlíky, navštíví nás gestapo a položí nám přímý dotaz, zda se v našem domě tito uprchlíci nacházejí. Je v takovém případě správné zalhat a zachránit život sobě i uprchlíkům, nebo je vždy absolutně nutné dodržovat morální zásadu, která káže, že lhát se nesmí? Zásadový utilitarista, který tvrdí, že morální je takové jednání, které zvětší celkový užitek, a ortodoxní deontolog, který zastává názor, že morálně správné jednání je takové, které odpovídá mravním zákonům, na tuto otázku mohou odpovědět radikálně odlišně. Odpovědi obou morálních aktérů však mohou být stejně validní, stojí-li na korektní argumentaci.

Vidíme tedy, že k obecně platným pravidlům pro práci s odposlechy a jinými úniky se nedostaneme ani na konci naší společné cesty. Můžeme však tříbit své argumenty, kdy je publikace přípustná a proč, a pokusíme se najít kritéria, která sice nebudou nutně relevantní úplně ve všech podmínkách, ale přesto budou robustním systémem pro posuzování takových situací.

Tak jako jsme v předchozí části hledali argumenty v zákonech a právních rozhodnutích, hledáme i nyní zajímavé postřehy ve dvou druzích textů: v etických kodexech různých mediálních organizací a profesních svazů a v obecných filozoficko-etických textech. Začneme rešerší 23 českých i zahraničních kodexů (konkrétní seznam je ve zdrojové bakalářské práci). Položíme si jednu hlavní otázku: co užitečného nám mohou říci k tomu, jak se má novinář či novinářka zachovat při práci s úniky?

Jaké to překvapení: i kodexy silně pracují s pojmem „veřejný zájem“. Většina z těch, které jsme zkoumali, se shoduje na třech relevantních zásadách: (1) nenarušovat soukromí osob, pokud nepřeváží veřejný zájem; (2) za každých okolností dodržovat presumpci neviny a (3) nepoužívat takzvané mimořádné prostředky (mezi něž můžeme v širším chápání považovat i uniklé odposlechy), pokud na tom není veřejný zájem. Některé podněty se objevují jen v jednotlivých kodexech, nedá se tedy mluvit o mezinárodní shodě, přesto jsou pro nás velmi zajímavé. Tak třeba Švýcarská tisková rada doporučuje svým členům a členkám, aby publikovali materiál založený na únicích z veřejné sféry za podmínek, že znají zdroj informace, že je publikace ve veřejném zájmu, že nenarušuje důležitá práva a soukromí, že neexistuje důvod, proč publikaci odložit na později, a že informaci médiu někdo poskytl záměrně a vědomě.

Kodex norského Tiskového profesního výboru zase vyzývá k tomu, aby novináři či novinářky byli otevření ohledně všech okolností, které mohou být relevantní pro to, jak veřejnost daný materiál vnímá. Toto doporučení lze dát do souvislosti s radou britské organizace IPSO, aby v materiálech, které se odvolávají na veřejný zájem, bylo vysvětleno, proč si médium myslí, že publikace ve veřejném zájmu je, a vysvětlit, jak k tomuto názoru došlo.

Veřejný zájem jako filozofický pojem

Blíží se velké finále, předtím nám však zbývá ještě jeden důležitý krok. Jak se s obsahem pojmu „veřejný zájem“ vypořádává filozofická literatura? Na tuto otázku se pokusíme odpovědět spolu s nizozemským politickým filosofem Ericem Bootem, který ve svých textech přesvědčivě rozčlenil jednotlivé představy toho, jak různí myslitelé a myslitelky v historii naplňovali prázdnou nádobu, která se skrývá za oněmi dvěma tajemnými slovy.

Boot jako první mluví o agregativní koncepci veřejného zájmu, která vychází z utilitaristického vnímání světa: je-li nějaký čin v soukromém zájmu většiny jednotlivců, je ve veřejném zájmu. Toto chápání ovšem naráží na různé problémy. Zaprvé neumožňuje rozlišovat mezi veřejným zájmem a převažujícím soukromým zájmem, v podstatě tvrdí, že veřejný zájem neexistuje jako něco odděleného od zájmů soukromých. Zadruhé jsou zájmy menšiny vnímány jako podřízené většině a irelevantní, to však vůbec nemusí být pravda. Zatřetí Boot připomíná takzvaný Arrowův teorém, který dokazuje, že může být nemožné spočítat, který zájem ve společnosti vlastně převažuje.

Druhou koncepci veřejného zájmu označuje Boot jako procedurální. Ta má za to, že veřejný zájem odpovídá výsledku veřejné debaty. Podobně jako u agregativní koncepce tedy veřejný zájem vychází ze zájmů soukromých, nevzniká však prostou „kalkulací“, nýbrž jako výsledek habermasovského procesu deliberace. Ta začíná tak, že všichni předloží k debatě své soukromé zájmy, a skrze debatu veřejnost dojde k nejlepšímu řešení pro všechny. Opět se však vynořuje potíž, že veřejný zájem v tomto chápání vychází ze zájmů soukromých a výsledek tedy nemusí být vpravdě veřejný; nic nezaručuje, že výsledek deliberace opravdu povede k tomu nejlepšímu výsledku; a konečně, veřejný zájem podle této definice existuje mimo deliberaci, která má úkol ho nalézt, ale zároveň pouze jako výsledek této deliberace (tato koncepce je proto mimo jiné nepříliš užitečná pro naše potřeby).

Zatřetí Boot popisuje unitární koncepci, která tvrdí, že nejvyšším dobrem je to dobro, které sleduje stát, a cíl, který stát stanoví, by měl být cílem pro všechny jednotlivce; jednotlivé soukromé zájmy tedy nemohou být v konfliktu – pokud se vzpírají veřejnému zájmu danému státem, jsou jednoduše pomýlené. Pro soudobé liberální vnímání světa je tato koncepce očividně paternalistická. Stručně Boot píše o teorii společného zájmu, která tvrdí, že ve veřejném zájmu je to, na čem mají zájem všichni členové společnosti – té pochopitelně můžeme vytknout, že je náročné až nemožné najít takový zájem, proti kterému nikdo nenamítne ani slovo.

Boot z uvedených důvodů preferuje občanskou koncepci veřejného zájmu, jejíž základy vidí v textech britského filozofa Briana Barryho. Tato koncepce obchází problém teorie společného zájmu tím, že podotýká, že veřejný zájem by neměl vznikat na základě zájmů všech jednotlivců jako jednotlivých celků, to znamená na základě všech jejich rolí, nýbrž pouze na základě těch jejich rolí, které jsou všem jednotlivcům společné. Takovou rolí je pouze role občana. Veřejný zájem je tedy takový, který je společný všem jakožto členům veřejnosti.

Jde o elegantní řešení, které je však na první pohled matoucí. Co Barry a Boot myslí oněmi „rolemi“? Zkusme si to vysvětlit na následujícím příkladu. V obytné čtvrti se plánuje snížení maximální povolené rychlosti pro automobily. Osoba A, řidička, má svůj osobní zájem na tom, aby se povolená rychlost neměnila, zatímco osobě B, chodci, by naopak změna vyhovovala. Ve veřejném zájmu je podle občanské koncepce to, co je zájmem osob A i B jako občanů. Mohli bychom argumentovat, že tímto zájmem je například zájem na bezpečnosti ulic nebo na čistém vzduchu – proto by bylo možné říct, že je ve veřejném zájmu rychlost omezit, i když to jde proti zájmu osoby A v její roli řidičky.

Nevýhodou Barryho definice je, že neříká nic o tom, co jsou ony zájmy, které máme všichni jako členové společnosti společné. Podle Boota to je primárně zájem na tom, aby ve společnosti panovaly podmínky, které všem jednotlivcům umožní naplnit svůj životní plán, sekundárně například zájem na politické odpovědnosti nebo dodržování pravidel právního státu. Co je ale zajímavé: pokud dojde ke střetu dvou dimenzí veřejného zájmu, je nutno zvážit, která možnost (například zveřejnit, nebo nezveřejnit nějaký článek v médiích) je více ve veřejném zájmu – Boot argumentuje, že veřejným zájmem lze podložit i nepublikaci nějakého textu.

Těchto několik myšlenek má pro naše hledání daleké důsledky. Zaprvé: pro naše účely je konec právnické představě, že proti sobě jdou práva jedněch (vyšetřovaných) proti právům druhých (médií a veřejnosti). Pokud má být něco ve veřejném zájmu, musí to být v zájmu všech – konkrétně všech jakožto občanů a občanek. Najít takové zdůvodnění na první pohled není jednoduché, už se k němu však blížíme. Zadruhé si povšimněme toho, že veřejný zájem podle Barryho a Boota není něco jednolitého, naopak, je potřeba rozeznat různé aspekty veřejného zájmu a ty mezi sebou poměřit.

Dobrali jsme se k lepší metodice toho, jak veřejný zájem jako žurnalisté a žurnalistiky posuzovat. Nastal čas dát dohromady všechny postřehy, které jsme na cestě nasbírali – čas představit vodící linky pro české novináře a novinářky, které jim můžou pomoct při práci s úniky.

Publikace odposlechů a jiných úniků jako etické dilema

Do tohoto okamžiku jsme kreslili čáry pomyslného hřiště, na němž by se měli pohybovat novináři a novinářky, kteří mají k dispozici uniklý vyšetřovací materiál a zvažují, zda a případně v jaké formě jej publikovat. Stále však nebyla vyplněna mezera v našem vědění, která nás motivovala na začátku naší cesty. Zmínili jsme mnohá implicitní doporučení, kterými by se mohli novináři a novinářky řídit při zvažování publikace odposlechů, stále však není k dispozici sada měřítek či pomocných otázek, které by se vztahovaly explicitně k dilematu publikace odposlechů (nebo jiných úniků – nejvíce se však zajímáme právě o odposlechy) a byly by použitelné jako doporučení či rady pro mediální praxi.

S přihlédnutím ke zjištěným poznatkům a za použití vlastního logického morálního uvažování nyní stanovíme tři kroky práce s úniky – tři fáze, kterými by podle nás měli novináři a novinářky projít, aby posoudili, zda je publikace odposlechu vhodná, a pokud ano, pak zda je výsledný žurnalistický materiál vhodně formálně zpracovaný. Jako první stanovíme principy, jejichž naplnění považujeme za nezbytně nutnou podmínku k tomu, aby vůbec bylo možné posléze uznat rozhodnutí publikovat odposlechy za eticky vyhovující. Následně navrhneme obsahovou náplň pojmu „veřejný zájem“ pro účely žurnalistické praxe v souvislosti s úniky a sadu otázek, skrze něž můžou novináři a novinářky posoudit, zda by publikace uniklého materiálu sloužila veřejnému zájmu v tom smyslu, jak jej zakotvíme. Nakonec uvedeme, jaké další obsahové a formální náležitosti by měl podle nás měl výsledný žurnalistický materiál splňovat, aby odpovídal zásadám etické žurnalistické praxe.

Ještě předtím připomeňme dvě věci. Následující text má pomoci novinářům a novinářkám při morálním rozvažování – právní analýza přípustnosti publikace odposlechů není naším cílem. Zadruhé musíme uvést, že navržená doporučení nemohou být brána jako něco definitivního a univerzálního – jde pouze o pokus o syntézu dobrých praktik získaných rešerší. Řečeno s Georgem Orwellem, který brojil proti mizerné jazykové úrovni dobové žurnalistiky a politické komunikace a reagoval vytvořením vlastní sady doporučení, jak s jazykem zacházet: „Porušte raději kterékoli z těchto pravidel, než byste se dopustili něčeho vysloveně barbarského.“

Základní principy

Začneme dvěma podmínkami sine qua non – to znamená podmínkami, kterými by se měli novináři a novinářky při práci s úniky řídit úplně vždy. Teprve když je jisté, že jsou tyto podmínky naplněny, je možné přejít k fázi morálního rozvažování, při které novinář či novinářka vezme v potaz aspekty veřejného zájmu relevantní pro konkrétní situaci a posoudí, zda je publikace odposlechu vhodná.

První nepřekročitelnou hranici práce s úniky z vyšetřování spatřujeme v principu veřejného zájmu. Nedodržení tohoto pravidla samozřejmě novináře a novinářky vystavuje možnosti právního postihu, lze jej však vnímat i jako morální zásadu. Už dříve jsme jasně vyloučili publikaci uniklých odposlechů za účelem vytvoření zisku, je však možné si představit i další motivace – třeba snahu motivovanou nikoli ziskem, nýbrž jakýmsi nekonkrétním sebevnímáním novináře jako „hlídacího psa“, kterou bychom mohli charakterizovat jako snahu „neutrálně“ informovat o všem, co politici dělají, aby občané měli co nejvíce informací. Nelze však soudit, že jen proto, že má novinář k dispozici materiál týkající se veřejné osoby, pak má i právo tento materiál automaticky zveřejnit jako jakousi „službu otevřenosti“.

Druhou sine qua non podmínku spatřujeme v tom, že publikovaný žurnalistický materiál má vyhovovat všem ostatním relevantním pravidlům žurnalistické etiky. Tento text se zabývá úzkou výsečí profesní etiky – tou, která se týká práce s uniklými materiály. Je však samozřejmé, že novináři a novinářky musí mít na paměti i všechny ostatní etické zásady, ke kterým přihlížejí v běžné praxi. Za důležité považujeme zejména snahu ověřit pravdivost získaných informací, práci s formou žurnalistického materiálu, která vylučuje zkreslení faktů, či přísné dodržování presumpce neviny. Novináři a novinářky se musejí snažit vyvarovat toho, aby publikovali žurnalistický materiál obsahující nepravdy či třeba informace, které někdo zmanipuloval v něčí neprospěch předtím, než je žurnalistům poskytl.

Veřejný zájem při práci s odposlechy a jinými uniklými vyšetřovacími materiály

Pokud novinář dojde k názoru, že jeho zacházení s uniklými materiály vyhovuje podmínkách z předchozí části textu, může přejít k další fázi morálního rozhodování. V té vezme v potaz jednotlivé aspekty veřejného zájmu relevantní pro danou situaci a určí, zda je publikace materiálů skutečně ve veřejném zájmu.

Už jsme se bavili o Barryho občanské koncepci veřejného zájmu, podle níž je veřejným zájmem takový zájem, který mají všichni lidé v dané politické entitě společný v roli občana. Z jeho textů ovšem nevyplývá, jaké zájmy jsou těmi, které máme všichni společné jakožto občané. Pro naše potřeby je užitečné zaměřit se pouze na otázku, na jaké aspekty veřejného zájmu se mohou odvolávat novináři a novinářky konkrétně při práci s uniklými odposlechy a podobnými materiály. Snahu o komprehenzivní identifikaci náplně pojmu „veřejný zájem“, která by byla použitelná pro žurnalistiku ve veškeré její šíři (od každodenního zpravodajství až po komplikovanou investigativní práci), s klidem přenecháme jiným.

Aby bylo možno tuto otázku zodpovědět, je nutno vzít v potaz, jaké osoby se zpravidla objevují v odposleších, které unikají do médií. V zásadě lze předpokládat, že se média zaměřují na odposlechy, v nichž figurují veřejně činné osoby. Jako „veřejně činnou osobou“ přitom chápeme kohokoli, kdo oplývá politickou, ekonomickou či jinou mocí ve vztahu k veřejnosti, a u koho existuje legitimní požadavek veřejnosti na to, aby tato osoba svou moc nezneužívala. Do tohoto vymezení tedy spadají nejen politici, úředníci či jiní státní zaměstnanci, ale například i lobbisté či představitelé významných soukromých organizací. V souvislosti s požadavky na média v českém modelu demokracie, které jsme shrnuli na začátku textu, předpokládáme, že mezi hlavní úkoly médií patří dohled na korektnost vztahu mezi veřejně činnými osobami a veřejností: voličstvo jednou za určitý čas vybere své vrcholné zástupce (kteří poté vybírají i ty veřejně činné osoby, které jsou postaveny níže – od předsedů státních úřadů až po úředníky na obecním úřadě) a těm důvěřuje, že budou svou funkci vykonávat ve prospěch veřejnosti.

Z rešerše zmíněných 23 domácích i zahraničních kodexů lze upřesnit, jaká očekávání mají média a veřejnost na chování veřejně činných osob. Většina kodexů se shoduje na tom, že ve veřejném zájmu je odhalování zločinů a závažných provinění veřejných osob, ochrana bezpečnosti a zdraví veřejnosti (do tohoto bodu lze zahrnout i ochranu veřejných statků jako je životní prostředí či kultura) a ochrana veřejnosti před tím, aby ji někdo cíleně uváděl v omyl. Veřejně činné osoby by tedy logicky neměly by porušovat platné zákony, jejich práce by neměla vést k závažným pochybením, měly by zachovávat veřejné statky, bezpečnost a zdraví veřejnosti a neměly by veřejnosti lhát. V roli občana mají lidé (veřejný) zájem na tom, aby jednání veřejně činných osob odpovídalo těmto normativním kritériím. Tento požadavek lze shrnout do tvrzení, že existuje veřejný zájem na tom, aby veřejně činné osoby řádně vykonávaly veřejnou službu; tento zájem nazvěme zájmem [A].

Občané mají dále veřejný zájem na politické odpovědnosti [B] – veřejně činná osoba, která se zpronevěří zájmu [A] (respektive prokáže-li se nebo existuje-li dostatečně závažné podezření, že se zájmu [A] zpronevěřila), by měla v každém případě přestat jednat proti zájmu [A], a pokud bylo její jednání zásadním zpronevěřením se proti zájmu [A], pak by se měla vzdát své funkce, aby mohla její post zaujmout jiná osoba, která důvěru veřejnosti nezklamala.

Aby mohl být naplněn zájem [B], jehož existence podporuje reálné naplňování zájmu [A], je nutno definovat veřejný zájem na informovanosti [C]. V modelu demokracie, ke kterému jsme se pro potřeby tohoto textu přiklonili, je na naplňování veřejného zájmu [A] dohlíženo občany a médii. Občané potřebují dostatek informací k tomu, aby se mohli rozhodovat ve volbách a informovaně vyvodit důsledky z toho, jak v jejich očích veřejně činné osoby naplňují či nenaplňují zájem [A]. Bez relevantních informací o jednání veřejně činných osob – které přinášejí média – je pro občany složité zájem [B] naplnit, čímž je ohroženo i naplňování zájmu [A].

Aspekt veřejného zájmu [C] je tedy ve vztahu s aspekty [A] a [B]: pokud média odhalí porušení zájmu [A], rozhodnou se pro publikaci materiálu odůvodněnou zájmem [C] a tento materiál slouží veřejnosti, aby mohla naplnit zájem [B]. Eticky spornou publikaci lze tedy odůvodnit tak, že slouží veřejným zájmům [A] a [B] skrze naplnění veřejného zájmu [C].

Boot a Barry připomínají, že při našem rozhodování mohou vstoupit do konfliktu různé aspekty veřejného zájmu. V takovém případě je nutné rozhodnout, které z možných rozhodnutí je v souhrnu více ve veřejném zájmu. Mohou tedy existovat i aspekty veřejného zájmu, jejichž existence může vyvážit důležitost veřejného zájmu [C], což povede novinářky a novináře k rozhodnutí nepublikovat uniklý odposlech. Jaké to jsou?

Můžeme usuzovat na existenci veřejného zájmu na zachování lidského soukromí [D]: občané mají zájem na tom, aby sféra soukromí byla narušována pouze v nezbytně nutném rozsahu, který je nutný k naplnění ostatních aspektů veřejného zájmu – opak by zakládal nebezpečný precedent, na jehož základě by bylo možné narušit číkoli soukromí. Obdobné vlastnosti má veřejný zájem na řádném fungování justice a výkonu spravedlnosti [E]: pokud by naplnění ostatních aspektů veřejného zájmu narušilo korektní průběh např. policejního vyšetřování či soudních procesů, byla by tím do budoucna ohrožena spravedlnost pro všechny.

Tuto záplavu hranatých závorek a pojmů psaných kurzívou jde zjednodušit do schématu, které vypadá takto:

Sebereflexe skrze otázky

Toto jsou tedy aspekty veřejného zájmu, které je podle nás relevantní brát v potaz při rozvažování nad publikací uniklých odposlechů. Novináři a novinářky, kteří chtějí odposlechy publikovat, však nemohou publikaci odůvodnit pouze samotnou existencí těchto zájmů, nýbrž musejí sami před sebou (a ideálně i před svým publikem, jak ještě zmíníme) odů­vodnit, jak konkrétně publikace daného materiálu veřejnému zájmu poslouží. Ke tvorbě legitim­ních argumentů můžou novináři a novinářky použít otázky, skrze které mohou posoudit, zda má větší důležitost naplnění zájmu [C] (informovanost), který je podporo­ván zájmy [A] (řádná veřejná služba) a [B] (odpovědnost), nebo převáží suma zájmů [D] (soukromí) a [E] (řádné fungování justice a výkon spravedlnosti). Možné otázky představí následu­jící část textu.

Chceme podotknout, že spolu s otázkami nepředložíme doporučení k tomu, jaké možné odpovědi na navržené otázky jsou „správné“, to je ukazují na legitimnost publikace odpo­slechů, a jaké odpovědi jsou „špatné“. Mediální profesionálové a profesionálky, kteří by chtěli tyto otázky využít, však mohou při zodpovídání vzít v potaz relevantní informace z celého textu.

Jako první si představíme otázky týkající se veřejného zájmu na řádném výkonu veřejné služby veřejně činnými osobami (aspekt [A]). Tyto otázky by měly novinářům a novinářkám pomoci ujistit se, že se odposlechy týkají osoby, jejíž řádné jednání je ve veřejném zájmu, a že odposlechy představují relevantní důkazy o tom, že zaznamenaná osoba (či osoby) jednala proti smyslu veřejného zájmu [A]. Stejně jako u dalších sad otázek nejsou nutně pro danou konkrétní situaci relevantní všechny předložené otázky – snažíme se spíše obsáhnout široký výběr mož­ných situací.

• Kdo je zaznamenán na uniklých odposleších? Jaké postavení má nahraná osoba (či osoby)? Lze ji považovat za veřejně činnou osobu? Proč?
• Jaká je povaha zapojení nahrané osoby do veřejného života (například volená či jmenovaná čini­telka nebo uchazečka o takovou funkci, lobbistka, představitelka soukromé sféry…)? Konkrétní podoba a míra zapojení dané osoby do veřejného života může být relevantní pro posouzení, zda je publikace odposlechů této konkrétní osoby vhodná, a pokud ano, tak v jaké formě.
• V čem spočívá její prohřešek proti řádnému výkonu veřejné služby?
• Jak je tento prohřešek závažný? Jaký dopad má na veřejnost?
• Ukazuje zaznamenané jednání na systémové selhání nebo selhání jiných veřejně činných osob? Má selhání zaznamenané osoby implikace z hlediska hodnocení jiných veřejně čin­ných osob? Jaké jsou naše důvody si to myslet? (V tomto konkrétním případě chceme poukázat na to, že selhání zaznamenaných osob může být zasazeno do širšího kontextu fungování veřejné správy a publikace odposlechu může být významná primárně jako poukázání na toto širší selhání, nikoli na konkrétní jednání zaznamenaných osob. Tato otázka může být relevantní také v případě, že zaznamenané osoby už nejsou veřejně činné, ale jejich činnost může vrhat podezření na stále veřejně činné osoby, že řádně nenaplňují veřejný zájem [A].)
• Má jednání veřejně činné osoby či osob, které je zaznamenané v odposleších, vztah k jejich funkci, respektive k (ne)naplňování zájmu [A]? Jak?
• Ukazují odposlechy na to, že zaznamenané veřejně činné osoby postrádají předpoklady pro řádný výkon své funkce, a tím i pro naplňování veřejného zájmu [A], to je ukazují například jejich morální, charakterové či jiné nedostatky? Pokud ano, proč je důležité, aby o nich ve­řejnost věděla?

Nyní popíšeme otázky relevantní pro posouzení veřejného zájmu na politické odpovědnosti a veřejného zájmu na informovanosti. Otázky na tyto dva aspekty veřejného zájmu seskupujeme proto, že existence zájmu na informovanosti je přímo podmíněna normativní funkcí médií v li­berální demokracii tak, jak jsme o ní psali na začátku – média informují o politice zejména proto, aby lidé mohli posuzovat činy veřejně činných osob a hnát je k odpovědnosti.

• Existuje oprávněný důvod, že publikace odposlechu naplní veřejný zájem na politické od­po­vědnosti [B]? Proč? Jak?
• Co se změní, pokud budou odposlechy publikovány nyní, v daném kontextu veřejné debaty? Jak publikace veřejnou debatu ovlivní?
• Existuje možnost, že v případě nepublikace odposlechu se daná veřejně činná osoba vyhne své politické odpovědnosti, nebo že veřejnost nebude mít dostatek informací pro to, aby se mohla informovaně rozhodnout ve volbách?
• Pokud můžeme oprávněně předpokládat, že odposlechy, které máme jako novináři a novi­nářky k dispozici, nakonec stejně budou přehrány u soudu, jak prospěje veřejnému zájmu to, když je publikujeme nyní?
• Můžeme předpokládat, že pokud uniklé materiály nepublikujeme, pak bude případ „ututlán“ a bude znemožněno naplnění zájmů na politické odpovědnosti [B] a na informovanosti [C]?

Zatřetí se naše pozornost obrátí na otázky, které by měly novinářům a novinářkám pomoci zvážit, zda je míra zájmu na informovanosti [C] dostatečně velká na to, aby ospravedlnila publi­kaci odposlechu, nebo zda je pro společnost vhodnější nepublikace ospravedlněná sumou zájmů na zachování lidského soukromí [D] a na řádném fungování justice a výkonu spravedlnosti [E].

• Je porušení zájmu na řádném výkonu veřejné služby veřejně činnými osobami [A] natolik závažné, že ospravedlňuje upozadění veřejných zájmů na zachování lidského soukromí [D] a na řádném fungování justice a výkonu spravedlnosti [E]?
• Je soukromí osob zachycených v odposleších narušeno v adekvátním, nezbytně nutném roz­sahu? Poměření práva médií informovat a práva osob na soukromí ostatně vyžaduje i čistě právní pohled na otázku publikace uniklých odposlechů.
• Pokud jsme se už rozhodli odposlech publikovat a ten obsahuje projevy intimní povahy, je nutné používat přímé citace, nebo stačí využít parafráze, případně jen popsat, jakého ne­vhodného jednání se veřejně činné osoby dopouštěly? (Je možno argumentovat, že použití přímých citací narušuje intimní sféru osob více než parafráze.)
• Jak moc jsme si jisti, že informace, které o případu máme, jsou kompletní a pravdivé? Jaký je základ této naší jistoty? (Pokud se v budoucnosti ukáže, že informace nepodávaly věrný obraz reality, můžeme jejich publikací vyšetřovaným osobám uškodit a navíc narušit důvěru veřejnosti v média.)
• Jaký dopad publikace materiálu na probíhající vyšetřování či soudní proces lze očekávat? Může publikace materiálu nějak ovlivnit výpovědi nahraných osob či svědků či argumentaci právních zástupců či státních zástupců?

Formální doporučení pro vzniklé články

To, jak bude výsledný žurnalistický materiál posuzován veřejností, správními orgány a ostatně i osobami, které jsou zaznamenány v uniklých odposleších, je do určité míry určeno nejen samotnou publi­kací materiálu a tím, co přesně je z uniklého odposlechu publikováno, ale také dalšími informa­cemi obsaženými v žurnalistickém materiálu a okolnostmi jeho publikace. Tato sekce navrhne několik doporučení v tomto směru.

Na základě rešerše vybraných kodexů se domníváme, že je vhodné, aby výsledný žurnalistický materiál obsahoval explicitní vysvětlení autorů materiálu či vedoucího redakce, že se redakce domnívá, že publikace slouží veřejnému zájmu, jak konkrétně mu slouží (to je proč veřejný zájem na publikaci převa­žuje aspekty veřejného zájmu na zachování lidského soukromí [D] a na řádném fungování justice a výkonu spravedlnosti [E]) a jakým způsobem k tomuto rozhodnutí redakce dospěla. Vzhledem k tomu, že publikace uniklého materiálu může být vnímána jako eticky sporná, je dobré uvést argumenty, proč si za ní redakce stojí. Stejně tak je podle nás dobré explicitně v článku uvést, že se redakce domnívá, že jsou publikované informace pravdivé a úplné, a od čeho svou jistotu odvozuje (vzhledem k nutnosti ochrany zdrojů se nedomníváme, že je nutno být zcela konkrétní), případně varovat, že informace nemusejí být kompletní.

Explicitní zmínku si podle nás zasluhuje i respekt redakce k principu presumpce neviny. Ta bývá nyní ve článcích zpravidla vyjádřena jen implicitně tím, že se redakce odvolávají na to, že informace pocházejí z odposlechů – jde o fráze jako „policisté viní XXX z YYY“ či „XXX se měl dopustit YYY“. Výslovná zmínka o presumpci neviny zakotvuje vědomí novinářů i čtenářů, že novináři netvrdí, že zaznamenané jednání je nutně trestné, nýbrž pouze to, že jsou přesvědčeni o tom, že narušuje veřejný zájem [A].

Chceme podotknout, že pokud dojde v době po publikaci uniklého odposlechu k soudnímu řízení, ve kterém jsou zaznamenané osoby osvobozeny, neznamená to nutně, že publikace odpo­slechu byla nesprávná. Novináři a novinářky nerozhodují o vině a trestu podle práva – upozor­ňují jen na nutnost politické odpovědnosti veřejně činných osob dodržovat veřejný zájem [A], jak jsme jej definovali v předchozí části.

Domníváme se také, že publikace odposlechu nemusí nutně narušit právo vyšetřovaných osob na spravedlivý soudní proces (pokud k procesu dojde). Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva v případu Dâmaso proti Portugalsku, soudci z povolání by měli být natolik profesionální, že nebudou při svém rozhodování přihlížet k dění v médiích, ať už by obžalovaným prospívalo, nebo ško­dilo. (Hovoříme pochopitelně o ideálním stavu – i profesionální soudci jsou jen lidé. Odpovědnost za jejich případná pochybení však nelze klást na bedra médií.) Redakce by však měla brát v potaz, že publikace materiálu může ovlivnit případné svědky (buď nejen negativně, například že by na základě mediálních sdělení podvědomě či cíleně zkreslili svou výpověď – ale třeba i naopak, materiál jim třeba dodá kuráž ozvat se k věci, ke které do té doby mlčeli).

Autoři žurnalistického materiálu by také měli respektovat praxi dát osobám zachyceným na odposleších prostor vyjádřit se – například švédský Svaz novinářů v situaci publikace materiálu založeného na skrytém mikrofonu či kameře doporučuje předem informovat zachycené osoby.

Závěrem

Třetí týden června 2022 musel být náročný nejen pro Petra Hlubučka, ale také pro podnikatele Michala Redla. Už ve čtvrtek 16. června večer si mohli lidé přečíst úryvky z odposlechů, které na Hlubučka, Redla a další už několik let předem nasadili policisté. Vzhledem k naší cestě za pravidly, jak zacházet s uniklými odposlechy a jinými materiály, byl pozoruhodný hlavně text, který publikoval server PrahaIN.cz. Ten se rozhodl v textu doslovně citovat pasáže policejního usnesení, které popisovaly, kterak si někteří obvinění najmuli prostitutky a užívali kokain. V článku se citovalo jméno (či přezdívka) dané ženy, text naopak nezmínil jména těch, kdo s kokainem na večírek přišli, a hlavně citoval vulgární slova, kterými přítomní muži přesvědčovali ženu, aby si do různých tělesných otvorů kokain vetřela.

Domníváme se, že publikace takového materiálu nemohla být v žádném případě ospravedlněná veřejným zájmem. I když je možné pohlížet na najímání prostitutek či používání tvrdých drog jako na nemorální, nemělo informování veřejnosti o tomto jednání žádný smysl pro naplnění jakéhokoli aspektu veřejného zájmu – text byl vydán v situaci, kdy náměstek Hlubuček rezignoval na všechny politické posty, obvinění byli vzati do vazby a už byly publikovány články dokládající údajnou kriminální činnost skupiny. Nenalézáme jakékoli vysvětlení, které by poukazovalo na to, že autor chtěl publikací materiálu nějak posloužit veřejnému životu v České republice, a ne pouze šokujícím materiálem přitáhnout pozornost. Považovala-li redakce zmíněné informace za podstatné, mohla zvolit jinou formu – zprávu o tom, že odposlechy obsahují záznamy z večírků, na kterých se objevily drogy a prostituce, přinesl i web Neovlivní.cz, avšak v podstatně mírněnější formě.

Práce s informacemi je ve světle toho, co všechno jsme si řekli o práci s odposlechy, mizerná. Zcenzurována byla jména obviněných, takže ani při maximální dobré vůli nemůžeme předpokládat, že publikace měla pomoct lidem ohodnotit morální charakter veřejně činných osob (z textu ani nevíme, kdo údajnou činnost inicioval a kdo byl na místě přítomen). Snaha o „ochranu“ dotyčných navíc vyšla naprázdno, z jiných mediálních textů týkajících se kauzy totiž lze dovodit, že mužem, který na večírek podle policie přinesl kokain, byl Redl. Naopak v textu bylo ponecháno jméno ženy, která s korupční kauzou nemá nic společného kromě toho, že byla přítomna na jednom večírku, a navíc byla podle vyznění textu ve zranitelném postavení vzhledem k ostatním lidem na večírku. Flagrantní etické pochybení zřejmě měla přikrýt věta o tom, že server „nemá zájem bulvarizovat dané téma“ – avšak publikovaný článek nelze klasifikovat nijak jinak než jako bulvární, konstruktivně nepřispívající k veřejné debatě nad takzvanou kauzou Dozimetr a zbytečně narušující soukromí zaznamenaných osob.

Na samotném závěru tohoto textu ještě jednou shrňme, jaká vodítka mohou použít novináři a novinářky při své práci s úniky z vyšetřovacích spisů. V prvním kroku jsme uvedli dvě podmínky sine qua non: jsou jimi publikace materiálů jedině ve veřejném zájmu a dodržování etických zásad. Zadruhé jsme určili pět aspektů veřejného zájmu relevantních pro žurnalistickou práci s uniklými materiály: zájem na řádné veřejné službě veřejně činných osob, zájem na politické odpovědnosti, zájem na informovanosti, zájem na zachování lidského soukromí a zájem na řádném fungování justice a výkonu spravedlnosti. Nastínili jsme, že novináři a novinářky by si měli klást otázky, kterými se ujistí, že publikace uniklých materiálů opravdu pomůže výše uvedeným aspektům veřejného zájmu, to znamená musejí zvážit primárně důsledky publikace. Navrhli jsme sadu takových otázek, která by měla být použitelná v žurnalistické praxi. Zatřetí jsme uvedli několik dalších doporučení, která napomáhají tomu, aby forma publikace uniklých materiálů byla vhodně vyvážená ve vztahu k různým aspektům veřejného zájmu; zejména sem patří doporučení explicitně vysvětlit, proč se redakce domnívá, že je publikace ve veřejném zájmu.

Doporučení obsažená v tomto textu by neměla být vnímána jako absolutní či finální. V žurnalistické praxi bude vždy záležet na okolnostech situace, v níž se budou morální aktéři rozhodovat pro nebo proti publikaci úniků. Text vnímejme raději jako návrh zakotvený v určitém normativním rámci, který nemusí být zcela časově a prostorově přenositelný. Je spíše příslovečnou první vlaštovkou, která snad otevře širší a hlavně hlubší debatu o tom, jak česká média s úniky pracují. Pokud chce ministr Blažek hledat v jiných zemích radu, jak zařídit, aby média nepublikovala uniklé materiály necitlivě, pak jen těžko může dospět k tomu, že je potřeba novináře a novinářky trestně stíhat. Řešením není hrozba vězení, ale důslednější přijetí seberegulace v české žurnalistické komunitě.

Autor studuje mediální výzkum a analytiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Text vychází z jeho bakalářské práce Zveřejňování uniklých odposlechů v médiích jako etické dilema