Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Kvůli Snowdenovi pracuji za staženými roletami, říká šéf Guardianu Alan Rusbridger

Šéfredaktor britského deníku The Guardian Alan Rusbridger mluvil se Spiegelem o podílu listu na odhalování excesů západních tajných služeb na základě dokumentů od Edwarda Snowdena a o sílícím tlaku britské vlády, která chce úniky informací zastavit

Šéfredaktor deníku The Guardian Alan Rusbridger. Foto: Profimedia.cz, AFP

Šéfredaktor deníku The Guardian Alan Rusbridger. Foto: Profimedia.cz, AFP

Pane Rusbridgere, cítíte se v Británii ohrožen?

Já a ohrožený? Ne. Mám za to, že Spojené království by naopak mělo cítit spíš úlevu, že má The Guardian. Tajné služby Velké Británie a Spojených států ztratily kontrolu nad velkou částí svých materiálů, čelí hrozbě velkých ztrát a chtějí své informace udržet v bezpečí. Mají štěstí, že poslední čtyři a půl měsíce tyto dokumenty filtruje právě The Guardian, a to velmi zodpovědně. Za to by nám měli být vděční.

Britská vláda ale už konstatovala, že The Guardian škodí zájmům národní bezpečnosti.

Ano, je to vůči našim novinám snadný úder v situaci, kdy sami neumějí zmíněné škody jasně definovat. Právě proto se mnoho členů parlamentu omezuje na to, že prý se chováme hloupě a nezodpovědně, aniž by se přitom kdokoli z nich pokusil za námi přijít a přesvědčit se, jak ve skutečnosti pracujeme. Nikdy také neupřesňují, jaké informace jim dělají starosti, nebo o jakých by parlament nebo veřejnost raději vůbec neměly vědět. Celá diskuse by byla mnohem snazší, kdyby rovnou ukázali na informaci tady nebo odstavec támhle. Oni nás ale raději obviňují z nezodpovědnosti.

Předminulý týden vám premiér David Cameron pohrozil „tvrdšími opatřeními“. Jaký nejhorší scénář proti vám může použít?

Nejhorší by byl jakýkoli soudní verdikt, který by nám zabránil ve zveřejňování materiálů. Důležité ale je, že existují i jiné kopie Snowdenových materiálů. Pracovali jsme společně kupříkladu s New York Times, a pokud se tedy vláda rozhodne napochodovat k nám do redakce a zastavit nás, a třeba mě i zatknout, nic tím ve skutečnosti nezastaví.

Koncem července několik vašich kolegů v přítomnosti agentů tajné služby zničilo sadu harddisků. Jak vám bylo, když jste novináře poslal do sklepa s bruskami a vrtačkami?

Bylo to nepříjemné, ale alternativou bylo agentům ty disky předat. Měl jsem pocit, že byla překročena linie, za kterou má být stát ze všeho nejvíc arbitrem, jaká míra diskuse je ještě přípustná. Nemám za to, že je rolí státu, aby vás fyzicky a pod hrozbou zákona nutil ničit zdroje materiálů ve snaze zabránit vám psát. Měl jsem za to, že je to z hlediska vlády velmi retroagresivní. A to ani nemluvím o tom, že nám její postup v dalším psaní beztak nijak nezabránil.

To neexistovala jiná možnost než zničit počítače?

Měli obavy o zabezpečení materiálů v naší budově. Postavili jsme před příslušnou místnost ochranku na 24 hodin denně a uvnitř jsme neměli žádnou elektroniku. Oni ale tvrdili, že to nestačí. Ten argument byl podle mého ale lehce matoucí. Ptal jsem se sám sebe, proč potom pod stejnou záminkou nejedou do New Yorku, do Ria za Glennem Greenwaldem, do Berlína za režisérkou Laurou Poitrasovou?

Podle čeho se rozhodujete, který materiál tisknout a který ne?

Není to zase až tak složité. Do některých materiálů tajných služeb se ani nepodíváme. Například nestudujeme nic, co se týká operativních podrobností. Jsem si sice jistý, že je tam spousta kouzelných příběhů z Afghánistánu a Iráku, ale necháváme je být, protože to nejsou témata, kvůli nimž nám Snowden všechny ty dokumenty předal. Vedle toho jsou tam ale samozřejmě příběhy, které publikujeme kvůli veřejnému zájmu, nebo materiály o nových sledovacích systémech, o nichž se dosud nic nevědělo.

Jak byste popsal pracovní spolupráci vašeho listu se zpravodajskými agenturami?

Američané jsou obecně více přístupní, otevřenější, víc vám toho řeknou na záznam. Na diskuse nad podobnými materiály jsou očividně více zvyklí. Jednotlivým agenturám v USA můžete zavolat, a buď vám nic neřeknou, stane se ale, že pronesou něco ve smyslu „neradi bychom, kdybyste tu a tu informaci tiskli, a tak vám k tomu nabídneme nějaký širší kontext.“ S Britským vládním komunikačním štábem (GCHQ) je to těžší. Všichni britští novináři vědí, že jsou to tajnůstkáři, kteří neradi pomáhají. Výsledkem je, že je snazší mluvit s Američany než s Brity. Zrovna včera jsme jim předložili materiál a oni nám řekli jen to, abychom ho nepublikovali. A my na to řekli, že děkujeme, a jestli k tomu nechtějí ještě něco dodat...

Není svět špionáže podivný? Jsou v něm technologie, které všechny tolik vzrušují, ale přitom je prakticky nelze zkrotit.

Za poslední tři roky se stalo už podruhé, že byl velmi mladý pracovník na nízkém organizačním stupni schopen přečíst data a odejít s nimi. Myslím, že v GCHQ byli v šoku, když zjistili, že jim devětadvacetiletý kluk z Havaje koukal přímo pod prsty. Myslím, že by bylo lepší, kdyby se starali víc o své vlastní zabezpečení než o The Guardian.

Jsou nyní tyto agentury, pokud dojde na informace, chamtivější?

Podle mého je to spíš otázka toho, čeho jsou dnes softwaroví inženýři schopni. I my neustále s takovými lidmi spolupracujeme, a pokud jsou dobří, přicházejí se stále novými nápady. Lze vložit mikročip do mobilu, mikročip do rekordéru, mikročip do pera. Zákony jsou kvůli tomu formulovány stále pružněji. Otázkou ovšem je, jak lze smysluplně dohlížet na vše, co tajné služby dělají. Největší problém je právě v dohledu.

Vaši kritici tvrdí, že byste špionáž měli přenechat špionům.

Mám za to, že se i tato debata začíná měnit. V Americe šéfka senátního výboru pro tajné služby Dianne Feinsteinová už připustila, že o mnoha věcech nevěděla, ministr zahraničí John Kerry zase tvrdí, že zašli příliš daleko. Myslím, že lidé i politici si už začínají uvědomovat, že tu máme co do činění s agenturou, která zašla mnohem dál, než si byl kdokoli schopen představit.

Roste v Británii zájem o celou záležitost?

Před několika dny si šéf britské kontrašpionážní služby, MI5, postěžoval na to, jakým způsobem je o sledování informována veřejnost. V projevu sice The Guardian výslovně nejmenoval, ale v krátkém vystoupení předtím ano. Předpokládám, že se vláda snaží dosáhnout toho, aby se diskuse točila kolem The Guardianu, a nikoli kolem problému jako takového. Nevím, jestli je to z dlouhodobého hlediska moudrá taktika. Lidé nyní diskutují o debatě jako takové, ale mám za to, že je pro Británii nemožné zůstat stranou mohutné vlny rozhořčení v Americe, Německu, Francii, Španělsku nebo Skandinávii.

Proč Edward Snowden jako první ze všech oslovil právě deník The Guardian?

Coby deník je The Guardian outsider. Začal vycházet v Manchesteru a trvalo až do konce 60. let minulého století, než se přestěhoval do Londýna. Další roli sehrála skutečnost, že jsme se před pěti lety rozhodli jít digitální cestou a otevřít se pestré škále lidí, kteří publikují digitálně. Proto jsme najali člověka jako Glenn Greenwald, kterému by, podle mého soudu, nikdo jiný podobnou práci nedal. Snowden chtěl své materiály předat novinářům, kterým může věřit a kteří jsou známí. Proto oslovil právě Greenwalda, Lauru Poitrasovou a The Guardian coby velkou mediální organizaci s mezinárodním dosahem.

Vzrostl vám prodej novin?

Už tuhle práci dělám dost dlouho na to, abych se na různá čísla mohl dívat lehce cynicky. S WikiLeaks nám náklad stoupl a poté zase poklesl. Myslím, že z dlouhodobého hlediska má význam spíš dojem, který deník trvale vytváří, a hodnoty, které zastává.

Změnili jste přístup k technologiím?

Stále většinou používáme Gmail, ale samozřejmě že nikoli pro ty nejcitlivější záležitosti. Na veškeré věci kolem našeho aktuálně hlavního tématu používáme několik metod, které nás naučil Edward Snowden.

Je těžké zůstat v této době při smyslech a nestat se paranoikem?

Můj profil na Facebooku někdo pozměnil. Nevím kdo. Narazili jsme ale na oddělení GCHQ, které se mimo jiné zabývá právě takovými věcmi. Na mém profilu se zničehonic objevilo, že mým nejoblíbenějším filmem je Smrtonosná past.

Normálně pracuji se staženými roletami, protože lidé z GCHQ, kteří přišli k nám do redakce, žertovali, že budou mít své lidi v bytech v domě naproti. Byl to jeden z těch suchých anglických žertíků. Vyprávěli nám toho o svých sledovacích technikách vcelku dost na to, aby mě napadlo, že bych měl asi nejraději pracovat za staženými roletami. A pro citlivé záležitosti nepoužívám e-mail, a když chci řešit něco závažného, nevysedávám v místnostech, kde jsou mobilní telefony. Život se trochu změnil. Vést nedigitální život je ale dnes obecně velmi složité.

Alan Rusbridger (1953)

V The Guardianu s přestávkami působí od roku 1979, v čele deníku pak stojí od roku 1995. O dva roky později dohlížel na spuštění a rozvoj webové stránky The Guardianu. Je členem Guardian Media Group a Scott Trust, které vlastní listy The Guardian a The Observer. V letech 2008/2009 jeho mzda činila 471 tisíc liber ročně, postupně si ji dobrovolně snižoval až na loňských 395 tisíc liber. Jako hostující profesor přednáší na Nuffield College v Oxfordu a na Londýnské univerzitě. Je autorem tří knih pro děti a jedné rozhlasové hry pro BBC. Je nadšený klavírista. V srpnu 2013 deník The Guardian prodával 189 tisíc výtisků, tedy méně než například The Daily Telegraph a The Times, ale více než liberální The Independent. Podle oficiálních údajů pochází 75 procent zisku novin z prodeje výtisků.

Christoph Scheuermann, Der Speigel, přeložila Tereza Spencerová
Převzato z Literárních novin

USA nebudou stíhat novináře, který zveřejnil Snowdenovy dokumenty

Washington 16. listopadu (ČTK) - Americké ministerstvo spravedlnosti nemá v úmyslu soudně stíhat novináře Glenna Greenwalda odpovědného za zveřejnění dokumentů získaných bývalým spolupracovníkem americké Národní agentury pro bezpečnost (NSA) Edwardem Snowdenem. V rozhovoru pro deník Washington Post to řekl americký ministr spravedlnosti Eric Holder.

Američan Greenwald, který žije v Brazílii, napsal několik článků na základě dokumentů, které mu předal jeho krajan Snowden. Snowdenovy dokumenty v létě ukázaly, že americká tajná služba monitorovala elektronickou komunikaci milionů lidí po celém světě. Nedávno se pak provalilo, že mezi sledovanými byli i vrcholní státníci. Aféra poškodila vztahy USA zejména s jejich spojenci.

„Rozhodně nesouhlasím s tím, co Greenwald udělal,“ upozornil nicméně Holder. Podle něj Greenwaldova činnost není ryze „angažovanou žurnalistikou“ a smazává hranice mezi advokacií a novinařinou. Není mu prý ale známo, že by existovaly podklady, na jejichž základě by šlo Greenwalda právně stíhat.

Greenwald, který v minulosti projevoval obavy z toho, že bude stíhán a zatčen v USA, Holderovo prohlášení uvítal.

„Je to pozitivní krok, že ministr spravedlnosti výslovně uznal, že žurnalistika není a neměla by být zločinem ve Spojených státech,“ podotkl Greenwald. Zároveň ale dodal, že vzhledem k špatným zkušenostem s americkou vládou ohledně dodržování svobody tisku hodlá svůj případ raději ještě konzultovat se svým advokátem, zda se na ústní prohlášení představitele USA může spolehnout.

Chystá se prosincové Biblio