Přebírači zpráv vítězí, na síti X jsou „novou elitou“

Lidé už nestojí o agregátory zpráv? Kdeže. Nikdy se jim nedařilo lépe. Bohužel.

Zdroj: Midjourney

Zdroj: Midjourney

Digitální služby přicházejí a mizí, po málokteré však lidé truchlí ještě deset let po jejím konci. Jednoduchou čtečku zpráv Google Reader nic nahradit nedokázalo. Od roku 2013 samozřejmě vznikl nespočet různých RSS aplikací, agregátorů zpráv či služeb, které ukládají články na pozdější čtení, nic ale pořádnou díru do světa neudělalo. V Česku nezájem naznačil i krach ambiciózního agregátoru FlashNews, s nímž přišel český Livesport. To celé neznamená, že by souhrny zpráv definitivně zemřely. Úspěšné projekty však musíme hledat na sítích. Novinařině přitom nedělají dobrou službu.

První tři dny od útoku Hamásu na Izrael ovládl na síti X (bývalém Twitteru) účet s českou vlajkou v popisku. Tweety o válce od účtu Visegrád 24 zaznamenaly přes 370 milionů zhlédnutí. Příspěvky od šesti největších mediálních účtů – od CNN přes BBC po New York Times – oproti tomu nasbíraly za tutéž dobu dohromady jen 112 milionů zhlédnutí. Nepoměr těžko dost zdůraznit. Jeden anonymní agregátor, který se původně soustředil na anglicky psané zprávy o čtyřech středoevropských zemích, měl během začátku extrémně sledovaného konfliktu víc než třikrát větší pozornost než světově nejvlivnější média. Analýzu přinesli výzkumníci z Center for an Informed Public při University of Washington.

Visegrád 24 nemá vlastní web, průhlednou vlastnickou strukturu, pracuje anonymně. Říká o sobě pouze, že agreguje a vybírá zprávy. A lidé to očividně milují. Není na tom však nic radostného. Projekt založený v prosinci 2020 není ničím než propagandou. Má finanční vazby na odcházející konzervativní vládu Polska, která se nikdy neostýchala využívat média bytostně politicky, a personální propojení s krajně pravicovými postavami. Tomu odpovídá i stávající produkce.

Účet v duchu středoevropských kulturních válek vypráví příběh o úpadkovém Západě a visegrádské výspě zdravého rozumu, kde je svět i díky nacionalismu ještě v pořádku. To by patrně samo o sobě tolik pozornosti nepřineslo. Maďarský pokus o podobnou propagandu v angličtině selhal. Prominentním se Visegrád 24 stává až s válkou na Ukrajině, kterou vykládá polskou, nikoliv maďarskou optikou, a tak si postupně získal i pozornost twitterových liberálů. Teď pokračuje vyhraněným informováním o dění v Izraeli, Gaze a na západních kampusech.

Agregátoru se nedá věřit, a to nejen kvůli politickým motivacím. Jednoduše za ním nejsou žádné redakční procesy. Pouze přebírá – někdo by patrně řekl krade, zdroj se objevuje přinejlepším v druhém tweetu, který má řádově méně pozornosti – cizí články, fotky a videa. Vytváří z nich jeden bombastický příspěvek za druhým, za jejichž fakticitu nikdo nenese odpovědnost. V emočně silně zabarvených příspěvcích navíc není prostor na analýzu, slovy washingtonských výzkumníků tak vzniká „neustálý proud dekontextualizovaného hněvu a násilí“.

Všichni by se měli mít před tweety, instagramovými i facebookovými posty politického vehiklu na pozoru. Avšak obeznámenost s podobnou praxí zatím patrně chybí. Překvapilo mě, když jsem v jedné z válečných zpráv od ČT24 viděl uvedený jako zdroj videa právě Visegrád 24. To je z podstaty nesmysl, neboť agregátor žádné původní materiály nevytváří. Nešlo přitom o výjimku.

Visegrád 24 není zdaleka jediný. Washingtonští výzkumníci mluví o „nové elitě“ na síti X, kterou spojuje podobný styl práce. Sedm z největších agregátorů, ať už spojených s konkrétními lidmi či pseudoinstitucemi, zaznamenalo během prvních tří dnů války přes 1,6 miliardy zhlédnutí. To je víc než desetkrát víc, než mělo šest největších médií. Za boomem agregátorů stojí Muskova nenávist k tradičním redakcím a odpovídající proměna sítě, fenomén účtů shromažďujících cizí obsah tady zároveň byl dávno před stávajícím majitelem.

Už od poloviny minulé dekády nabírají masové publikum účty jako Pop CravePop Base. Původně sdílely pouze drby o zámořských celebritách, které přebíraly z tradičních bulvárů i sociálních sítí, později se zapojily i do politiky. Úspěšně. Zatímco velké redakce ještě ověřují a později píšou sdělení s kondicionály, agregátory pálí rovnou a ostrými. Často minou. To ale málokoho zajímá. Účtům se tak podařilo ukrást několik zásadních breaking news. To jim nakonec přineslo i pozornost Bílého domu, který je začal využívat ve svých kampaních.

Narážíme stále na totéž. Nízké standardy zpravodajských rutin, absenci kontextu a obohacování se na cizím obsahu. Čeští vydavatelé to znají ze své zkušenosti s newsfeedem Seznamu, který zrodil – a pak naštěstí i zkrotil – celou enklávu zlodějíčků.

Globálně nelze řešení příliš čekat. Lidé o alternativní zdroje očividně stojí, ať už proto, že se jejich obsah snadno konzumuje nebo že k tradičním médiím nechovají důvěru. Problém je, že odbyt mají hlavně účty, které nikterak nenaplňují někdejší sny o občanské žurnalistice, ale jednoduše přebírají, co se jim hodí do krámu. To je na hony vzdálené někdejšímu principu Google Readeru a čteček RSS vůbec. Zavedené redakce a novináři i tak mohou něco dělat. Nesdílet obsah účtů, jako je Visegrád 24, ba naopak upozorňovat na jeho zlé praktiky.

Vybírám z internetu

Jeden z nejvlivnějších investorů ze Silicon Valley Marc Andreessen napsal dlouhatánský Manifest technoptimismu. Reakce se mu dostávají spíš skeptické. Jednu výživnou napsal Dave Karpf, výzkumník, který se zaměřuje na ideologie spojené s moderní technikou.

*

Na Radiu Wave začala vycházet další série interview s intelektuály Otevřené hlavy. Ondřej Trhoň ji otevírá rozhovorem s mým nejmilejším publicistou Maxem Readem.

*

Vanity Fair zrekonstruoval slackovou debatu uvnitř New York Times ohledně psaní o stále nevyjasněném výbuchu nemocnice v Gaze. Víc o redakční ne-omluvě píše oborový Nieman Lab.

Sdílejte