Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Před 25 lety vyšlo nulté číslo samizdatových Lidových novin

  • ČTK
  • 10. 09. 2012 09:47

V roce 1987 začaly v Československu samizdatově vycházet Lidové noviny [viz archiv Lidovek z let 1987 až 1989]. Tehdejší měsíčník, jehož nulté číslo vyšlo 11. září, měl rozsah zhruba 25 stran formátu A4 a náklad kolem 300, respektive 10 tisíc výtisků, neboť jejich obliba u veřejnosti byla taková, že si lidé jednotlivá čísla kopírovali nebo i přepisovali.

V prosinci 1989 vyslovil někdejší cenzurní Federální úřad pro tisk a informace předběžný souhlas s vydáváním a registrací Lidových novin (LN). Redakce tohoto listu s tradicí sahající do dob Rakouska-Uherska (noviny s tímto názvem byly poprvé vydány v roce 1879), který se stal jedním ze symbolů sametové revoluce, tak mohla po dvou letech chystat první legální číslo. Jako deník vyšly obnovené LN poprvé v dubnu 1990.

Napoprvé se moc nepovedly, repríza ale byla lepší

První strana prvního vydání LN, září 1987. Repro: LN

První strana prvního vydání LN, září 1987. Repro: LN

Zrod myšlenky na vydávání samizdatových Lidových novin je možné najít v lednu roku 1987, kdy se nápad na obnovení slavného listu zrodil v hlavách několika čelných představitelů českého disentu. Už v dubnu, na narozeninovém večírku Jiřího Dienstbiera, začala idea nabírat pevnější obrysy a nulté číslo vyšlo před 25 lety, 11. září 1987. Ani sami tvůrci, mezi které patřili Václav Havel, Jiří Ruml nebo Vladimír Mlynář, ale nebyli s premiérou spokojeni.

„Byl to dokonalý propadák. Porada u Václava Havla ho důkladně proprala. Špatná redakce, mizerný styl, nevalné zpravodajství, disidentský egotismus,“ popsal náladu v samizdatové redakci jeden z pamětníků, publicista Jaroslav Jírů. V prosinci 1987 tak vzniklo ještě druhé, podstatně podařenější nulté číslo a od počátku roku 1988 začaly Lidové noviny vycházet pravidelně každý měsíc. Snahou redakce přitom bylo, aby list vznikal legálně, registrace se jí ale nikdy dosáhnout nepodařilo.

Úvodník Noviny jako škola do prvního čísla napsal Václav Havel a upozornil v něm čtenáře, že Lidové noviny „spíš než setkáním mistrů svobodné žurnalistiky budou jakousi její školou či krystalizačním ohniskem“. Přesto ale měly samizdatové LN, vyráběné víceméně na koleně, všechny základní atributy běžného listu. Přinášely nejen úvodníky, fejetony, literární kritiku nebo glosy, ale i aktuální reportáže či zajímavé materiály, například režimem nevydané paměti Vasila Biľaka.

S komunistickým režimem, který v té době tápal jak se postavit ke Gorbačovově perestrojce a glasnosti, se redakce snažila hrát vcelku otevřenou hru. Krom pravidelných - ale neúspěšných - žádostí o registraci například tím, že v záhlaví byla uvedena jména všech členů redakční rady. Novináři a členové redakční rady se samozřejmě nemohli vyhnout zájmu Státní bezpečnosti (StB), ten se ale přes dva roky navenek omezoval na výslechy a varování, že je vydávání LN ilegální.

Přes všechnu snahu o legalizaci Lidových novin ale zůstávala očím tehdejší moci i většiny přispěvatelů a organizátorů skryta samotná výroba novin. Příprava tisku totiž byla náročná a čím méně lidí o ní vědělo, tím menší bylo riziko prozrazení. Samotný tisk pak organizovali jen dva lidé, mezi nimi pozdější ministr vnitra Jan Ruml. Předtím se články velmi pracně přepisovaly na stroji do novinových sloupců, v ateliéru televizního kresleného filmu se pokoutně připravovaly fotografie.

„Přepsané texty jsme s Honzou Dobrovským společně vozili k malíři Aleši Ogounovi, který z nich ve svém smíchovském ateliéru vyráběl pomocí nůžek a lepidla takzvané špígly,“ vzpomínal před několika lety na výrobu „Lidovek“ Vladimír Mlynář, tehdejší její spoluorganizátor a polistopadový šéfredaktor Respektu. V režii redakce vznikalo několik stovek výtisků od každého čísla, díky rozšíření kopírek se ale nakonec mezi lidi v Československu dostávaly tisíce kopií samizdatových LN.

„Vy říkáte, že toho děláte 300 až 400 kusů, jenom my víme o patnácti tisících. Ono to tak skutečně bylo,“ popsal Jiří Dienstbier jeden ze svých výslechů z konce 80. let. Dva roky tak vycházely noviny pravidelně a prakticky bez zásahu státní moci - pokud se tedy nepočítají pětisetkorunové pokuty, které vyměřoval národní výbor za každé číslo Jiřímu Rumlovi. Zatýkání přišlo až v říjnu 1989. Ruml s Rudolfem Zemanem čelili obviněním že se spolčili „za účelem vydávání nepovoleného měsíčníku“.

Ani zatčení nezastavilo výrobu LN, kterých se ujali ostatní členové redakce. O měsíc později se pak komunistický režim zhroutil. Během sametové revoluce vzniklo několik zvláštních vydání a v prosinci 1989 vyšlo poslední samizdatové číslo. Od ledna 1990 Lidové noviny vycházejí legálně. Zprvu dvakrát týdně a od dubna 1990 jako deník. Noviny, které navazují na tradici listu založeného už roku 1893 Adolfem Stránský, dnes patří spolu s Mladou frontou Dnes pod mediální skupinu Mafra.