Světová i česká média už pár měsíců věští krizi svého byznysu. Inflace a hrozba globální recese vede k propouštění a obavám, co všechno přijde. Většina zavedených redakcí se nikdy nedokázala zahojit do předkrizové kondice a najít své bezpečné místo v digitální krajině, stále víc lidí vyhlíží novou éru individuálních tvůrců a malých projektů. Peníze budou v předplatném, slyšíme. Možná. Spíš to ale vypadá, že se nacházíme v situaci hluboké nejistoty, kdy nezbývá než model pokus–omyl.
Víra v předplatitelské modely má i v Česku své opodstatnění. Výrazné mediální projekty posledních let, jako jsou internetová televize DVTV nebo podcast Kecy a politika, stojí právě na abonmá, díky němuž postupně přetrhaly vazby s mediálními domy. Úspěch se, zdá se, může dostavit docela snadno. Čestmír Strakatý z Reflexu si na podzim založil svůj placený podcast, v polovině ledna mu pět eur posílá na 2.700 lidí. Tři sta tisíc měsíčně není špatný vedlejší příjem.
Jednoduchá cesta k pozornosti a penězům je ale pochopitelně klam, a to ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé všechny zmíněné projekty stojí na už dobře známých tvářích. Zadruhé pro jejich úspěch nevidíme, kolika lidem se něco podobného nepovedlo. Pod vodou zůstává naprostá většina ledovce zvaného creator economy. Platforem a modelů pro podporu menších projektů existuje nespočet, nikdo ale ještě nepřišel na to, jak v nich vytvořit aspoň trochu stabilní střední třídu. Pár velkých projektů může být skutečně masivně podporovaných, zbytek má hlavně časově náročný koníček.
I předplatitelské platformy a programy pro tvůrce přitom vstupují do střídmějších časů. Naráží na nezájem investorů, umenšují své pobídky pro tvůrce. Stále víc článků proto upozorňuje, že celkový předplatitelský koláč nebude minimálně v nejbližší budoucnosti tak velký, jak jsme si v posledních letech představovali. Pomalu také sledujeme aspoň částečné návraty do institucionalizovaných redakcí.
Roztleskávání předplatných bude pokračovat. Stejně tak budou vznikat skvělé věci a lidé si budou drbat hlavy, komu ze svých oblíbených tvůrců poslat peníze. Příběhy o novodobé volné noze ale už nebudou tak svůdné a jednoznačné. Nadchází spíš chvíle uznat, že nikdo nedokáže říct, jaká bude mediální a informační budoucnost. Co a pro koho může fungovat. Vyhlížení nové „velké věci“ končí, ani megaplatformy nedokázaly růst věčně. Konec jejich éry – a jejich zájmu o novinařinu – nejistotu jen posiluje.
Nezbývá než nekonečné zkoušení. Zakládání. Rušení. Postávání na několika nohách zároveň. Symptomatické může být působení filmového kritika Kamila Fily, který od pozice v zavedené redakci Respektu došel přes zpoplatněný blog až do oborového Kinoboxu, vedle toho píše pro Seznam Médium, které také slibuje peníze pro jednotlivce. Po celou dobu Fila vystupuje i jako veřejný intelektuál a působí jako podnikatel se suplementy pro sportovce, který si tolik důležitou pozornost zajistil i dokumentem o svém pochybném chování k partnerkám.
Jak bude ubývat stabilních míst, budou autoři a autorky reagovat vytvářením mnoha různých vazeb, které však není těžké odhodit. Předplatné, práce pro instituci a kdoví co dalšího. Nemusí sice po podobné roztříštěnosti toužit, jedná se však o jednu z mála adekvátně vyhlížejících strategií pro pohyb v mediální krajině, o jejíž budoucnosti nemá vesměs nikdo ponětí.
Vybírám z internetu
Český internetem probublala pravidelná debata o hranicích humoru, nejlepší kontext k ní dodává pořad na Vltavě, ve kterém čtveřice historiků a literárních komparatistů stopuje podoby středověkého humoru.
*
Vzácná reflexe vlastní práce. Pavlína Louženská se ohlíží za svými předpověďmi a porovnává je se situací, v jaké se skutečně nacházíme.
*
V New Yorkeru vyšel velký text o budoucnosti Netflixu a jeho místu na světě.
*
Inkluzivní jazyk neznamená buď, anebo. Lingvista Martin Konvička na Radiu Wave popisuje jeho historii a dodává kontext často divokým debatám.
*
Adam Tooze o politické ekonomii lyžování.