Médiím jsem postupem času přikládal vinu za rozličné způsoby, jakými mě svádí do mělčin. Už kdysi jsem se nemohl zbavit dojmu, že se virtuálním světem her ochuzuji o obohacující zážitky: ať už z obyčejného světa, nebo aspoň z ušlechtilejších knížek.
V dospělosti se mi vracely výčitky z toho, že příliš kloužu po povrchu dění kvůli sociálním sítím. Třeba při vzdělání: víc pozornosti jsem měl při studiu ekonomie věnovat učebnicím než ekonomům na Twitteru.
Poslední v této řadě jsou úvahy o tom, zda medializace práce při pandemii vede k jejímu rozpliznutí do všech oblastí mého života. Požírají schůzky na Google Meets upřímné radosti mého života?
Ve všech případech proti sobě stojí těkavost, zprostředkovanost, a na druhé straně hluboce procítěný život.
Ke svojí paměti je ovšem potřeba pěstovat zdravou skepsi, a proto se vyplatí zamyšlení, zda nejde o falešné dělení. Při pátrání, kde se mustr rozdílu mezi mělkými a hlubokými zážitky vzal, jsem brzy narazil na možného viníka. Nechci ukazovat na všudypřítomná varování před škodlivostí nových médií – ještě důležitější se mi totiž zdá být motiv, na který jsem znovu a znovu narážel v populárně naučných knížkách o psychologii.
Jde o téma, které se věnuje fungování buď v režimu rychlých reakcí, nebo naopak racionálního, pomalého uvažování. Jejich rozlišení může ukázat jednoduchý příklad: když máme vypočítat dva krát dva, nemusíme se vůbec zamyslet. Dvanáct krát sedmnáct nás naopak zastaví, potřebujeme chvíli usilovného přemýšlení.
Psychologové Kahneman s Tverským, kteří toto rozdělení zpopularizovali, přitom onu rychlejší variantu nepojímají jako horší. Je fantasticky úsporné, že se dokážeme pohybovat světem, jako by byly všude kolem nás podněty typu dva krát dva – při neustálém násobení dvanáctky sedmnáctkou by se náš mozek uvařil. To je ale spíš výjimečný přístup: obvykle se rychlé uvažování pojímá za zdroj biasů, předsudků a povrchnosti.
Právě tak jsem uvažoval i já. Hraní her, surfování po sítí nebo práci v online prostředí bych měl tendenci přiřadit k onomu rychlému myšlení. A to i s jeho negativy: nemám v něm čas něco procítit nebo se pořádně soustředit.
Takový narativ se nyní začíná rozpadat. Ukazuje se například, že nelze (zdánlivě logicky) spojovat rychlé myšlení s afektem a pomalé s chladným rozvažováním. Nemusíme tu zabíhat do podrobností o tom, že i přemýšlení o matematice je nabité emocemi. Důležitější je vzít si ono zpochybnění a znovu probrat nařčení z úvodu: že jsou hry, sociální sítě a současná práce povrchní – a navíc mi hatily hodnotnější prožitky.
Nejprve k oné hloubce: tam jsem se mýlil naprosto. Všechny zmíněné virtuální světy jsou ve skutečnosti pohlcující. Možná jde o skok od tweetu ke tweetu, ze Slacku do mailu, ale tahle jednoduchá násobilka je v součtu transem. Toto hluboké prožívání je potom stejně podnětné jako knížky; práce se v tomto prostředí blíží flow a sociální sítě (přinejmenším poté, co jsem objevil možnost ukládání článků) umí nesmírně obohatit.
Pak je tu ovšem mnohem problematičtější otázka, jak je těmito světy ovlivněn zbylý život. O závislostech na hrách i na sociálních sítích se mluví často – mám ale pocit, že jsou v posledku od „reality“ dobře oddělitelné a navzájem se doplňující. Na Twitteru jsem vždy narážel na zajímavé knížky, o hrách se zase vzrušeně bavil s kamarády ve škole.
U práce si tak jistý nejsem. Prostupuje mnohem intenzivněji celým dnem a potřeba otevřít si nějaký newsfeed nebo vzít do ruky gamepad bledne před přitažlivou silou pracovních e-mailů. Je pro mě záhadné, proč tomu tak je. Proč kolem tohoto tématu navíc nevzniká podobná morální panika, jakou si odbyly hry a sociální sítě? Nebezpečí, že online práce požere čas na poflakování se v přírodě, rozhovory s přáteli, čtení knížky nebo hraní her, je přece obrovské.
Telegraficky
Snad nejvysmívanějším žánrem vůbec je formát podcastu, kde si povídají dva chlapíci bez scénáře a jakékoliv struktury. Při programu na tenhle žánr se mi ozvěte – ještě předtím ale odkážu na jednu ze senza výjimek: tlachání dvou komiků na téma lži je případovou studií lehounké vtipnosti, jaké nebudu v životě schopen.
*
Vinohradská 12 slaví druhé narozeniny a připravila krásnou oslavu. Lenka Kabrhelová mluví se sound designérem podcastu Martinem Hůlou, který vysvětluje, co to ten sound design vlastně je a jak se s ním pracuje třeba ve veřejném prostoru. Velmi poučné a pro pravidelné posluchače až dojemné!
*
Reddit dokáže být fenomenální místo, člověk se v něm ale musí trochu zorientovat. Tahle mapa nabízí šikovný vhled, nad čím vším lidé tráví své online hodiny. Nad ní samotnou se dá ostatně strávit mnoho času.
*
Drobná webová stránka, co mně udělala kdovíproč radost: kavárna, kde hrají různé lo-fi hudební stanice. To je celé – a mně to stačí.
*
Covid urychlil nastávající proměnu ekonomických doktrín, popisují dva delší články: Noah Smith píše o „bidenomice“ nahrazující „reaganomiku“, historik Adam Tooze o posledním úkolu pro technokraty v čele vlády Itálie a amerického ministerstva financí.
*
Na podobné téma je text politologa Pavla Barši, který v Salonu Práva vysvětluje, proč je metafora nové studené války Spojených států a Číny velmi neodpovídající.
*
Na článek o životě a filozofii nejznámějšího vědce napoleonské éry si vyhraďte zhruba hodinku času. Alexander von Humboldt a jeho snoubení rozumu a emocí – pro dnešní Přílohu důležité téma – si to ale zaslouží!
*
Na závěr připomínáme, že život je ten nejskvělejší scenárista: příběh o svérázné psychoterapeutce a hledání vlastní filozofie vypráví Jonathan Goldstein.
Ondřej Sliš & Jakub Jetmar