Přehodnoťme, kdy jsou média mělká a hluboká

K pečlivému zvážení je zprostředkovaná zábava i nová podoba práce.

Navzdory obrázku tvrdím, že hloubka nepředpokládá klidné, analogové prostředí

Navzdory obrázku tvrdím, že hloubka nepředpokládá klidné, analogové prostředí

Médiím jsem postupem času přikládal vinu za rozličné způsoby, jakými mě svádí do mělčin. Už kdysi jsem se nemohl zbavit dojmu, že se virtuálním světem her ochuzuji o obohacující zážitky: ať už z obyčejného světa, nebo aspoň z ušlechtilejších knížek.

V dospělosti se mi vracely výčitky z toho, že příliš kloužu po povrchu dění kvůli sociálním sítím. Třeba při vzdělání: víc pozornosti jsem měl při studiu ekonomie věnovat učebnicím než ekonomům na Twitteru.

Poslední v této řadě jsou úvahy o tom, zda medializace práce při pandemii vede k jejímu rozpliznutí do všech oblastí mého života. Požírají schůzky na Google Meets upřímné radosti mého života?

Ve všech případech proti sobě stojí těkavost, zprostředkovanost, a na druhé straně hluboce procítěný život.

Ke svojí paměti je ovšem potřeba pěstovat zdravou skepsi, a proto se vyplatí zamyšlení, zda nejde o falešné dělení. Při pátrání, kde se mustr rozdílu mezi mělkými a hlubokými zážitky vzal, jsem brzy narazil na možného viníka. Nechci ukazovat na všudypřítomná varování před škodlivostí nových médií – ještě důležitější se mi totiž zdá být motiv, na který jsem znovu a znovu narážel v populárně naučných knížkách o psychologii.

Jde o téma, které se věnuje fungování buď v režimu rychlých reakcí, nebo naopak racionálního, pomalého uvažování. Jejich rozlišení může ukázat jednoduchý příklad: když máme vypočítat dva krát dva, nemusíme se vůbec zamyslet. Dvanáct krát sedmnáct nás naopak zastaví, potřebujeme chvíli usilovného přemýšlení.

Psychologové Kahneman s Tverským, kteří toto rozdělení zpopularizovali, přitom onu rychlejší variantu nepojímají jako horší. Je fantasticky úsporné, že se dokážeme pohybovat světem, jako by byly všude kolem nás podněty typu dva krát dva – při neustálém násobení dvanáctky sedmnáctkou by se náš mozek uvařil. To je ale spíš výjimečný přístup: obvykle se rychlé uvažování pojímá za zdroj biasů, předsudků a povrchnosti.

Právě tak jsem uvažoval i já. Hraní her, surfování po sítí nebo práci v online prostředí bych měl tendenci přiřadit k onomu rychlému myšlení. A to i s jeho negativy: nemám v něm čas něco procítit nebo se pořádně soustředit.

Takový narativ se nyní začíná rozpadat. Ukazuje se například, že nelze (zdánlivě logicky) spojovat rychlé myšlení s afektem a pomalé s chladným rozvažováním. Nemusíme tu zabíhat do podrobností o tom, že i přemýšlení o matematice je nabité emocemi. Důležitější je vzít si ono zpochybnění a znovu probrat nařčení z úvodu: že jsou hry, sociální sítě a současná práce povrchní – a navíc mi hatily hodnotnější prožitky.

Nejprve k oné hloubce: tam jsem se mýlil naprosto. Všechny zmíněné virtuální světy jsou ve skutečnosti pohlcující. Možná jde o skok od tweetu ke tweetu, ze Slacku do mailu, ale tahle jednoduchá násobilka je v součtu transem. Toto hluboké prožívání je potom stejně podnětné jako knížky; práce se v tomto prostředí blíží flow a sociální sítě (přinejmenším poté, co jsem objevil možnost ukládání článků) umí nesmírně obohatit.

Pak je tu ovšem mnohem problematičtější otázka, jak je těmito světy ovlivněn zbylý život. O závislostech na hrách i na sociálních sítích se mluví často – mám ale pocit, že jsou v posledku od „reality“ dobře oddělitelné a navzájem se doplňující. Na Twitteru jsem vždy narážel na zajímavé knížky, o hrách se zase vzrušeně bavil s kamarády ve škole.

U práce si tak jistý nejsem. Prostupuje mnohem intenzivněji celým dnem a potřeba otevřít si nějaký newsfeed nebo vzít do ruky gamepad bledne před přitažlivou silou pracovních e-mailů. Je pro mě záhadné, proč tomu tak je. Proč kolem tohoto tématu navíc nevzniká podobná morální panika, jakou si odbyly hry a sociální sítě? Nebezpečí, že online práce požere čas na poflakování se v přírodě, rozhovory s přáteli, čtení knížky nebo hraní her, je přece obrovské.

Telegraficky

Snad nejvysmívanějším žánrem vůbec je formát podcastu, kde si povídají dva chlapíci bez scénáře a jakékoliv struktury. Při programu na tenhle žánr se mi ozvěte – ještě předtím ale odkážu na jednu ze senza výjimek: tlachání dvou komiků na téma lži je případovou studií lehounké vtipnosti, jaké nebudu v životě schopen.

*

Vinohradská 12 slaví druhé narozeniny a připravila krásnou oslavu. Lenka Kabrhelová mluví se sound designérem podcastu Martinem Hůlou, který vysvětluje, co to ten sound design vlastně je a jak se s ním pracuje třeba ve veřejném prostoru. Velmi poučné a pro pravidelné posluchače až dojemné!

*

Reddit dokáže být fenomenální místo, člověk se v něm ale musí trochu zorientovat. Tahle mapa nabízí šikovný vhled, nad čím vším lidé tráví své online hodiny. Nad ní samotnou se dá ostatně strávit mnoho času.

*

Drobná webová stránka, co mně udělala kdovíproč radost: kavárna, kde hrají různé lo-fi hudební stanice. To je celé – a mně to stačí.

*

Covid urychlil nastávající proměnu ekonomických doktrín, popisují dva delší články: Noah Smith píše o „bidenomice“ nahrazující „reaganomiku“, historik Adam Tooze o posledním úkolu pro technokraty v čele vlády Itálie a amerického ministerstva financí.

*

Na podobné téma je text politologa Pavla Barši, který v Salonu Práva vysvětluje, proč je metafora nové studené války Spojených států a Číny velmi neodpovídající.

*

Na článek o životě a filozofii nejznámějšího vědce napoleonské éry si vyhraďte zhruba hodinku času. Alexander von Humboldt a jeho snoubení rozumu a emocí – pro dnešní Přílohu důležité téma – si to ale zaslouží!

*

Na závěr připomínáme, že život je ten nejskvělejší scenárista: příběh o svérázné psychoterapeutce a hledání vlastní filozofie vypráví Jonathan Goldstein.

Ondřej Sliš & Jakub Jetmar

George podcast

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast