Při krocení práce na nás číhají zákeřné nástrahy

Práce má tajemnou moc působit naléhavěji než věci, které jsou nám nejdražší. Často má kupříkladu navrch, když volíme mezi ní a trávením času se svými nejbližšími. O mizení tak důležitého času na lelkování ani nemluvě.

Co dává práci takovou moc? Myslím, že důležité je to, nakolik se na nás přenáší zodpovědnost za její průběh. Kvůli rozšířené možnosti pracovat na dálku si stále více lidí stanovuje, kdy a kde práce proběhne, na co se nejprve zaměřit. A do toho musí být neustále na příjmu.

Tajemná moc práce tak může mít jednoduchou příčinu. Stávat se věčně nervózním člověkem – a opomíjet ostatní složky života – je totiž poměrně racionální reakcí. Získáváme díky ní pocit aspoň základní kontroly. Pokud budeme neustále ve střehu, snad dokážeme odbavit všechny urgentní zadání a možná budeme i cítit, že něco děláme s většími úkoly, které si musíme řídit sami.

Taková strategie funguje – jen nám kvůli ní hrozí zešílení. Je-li stres reakcí na chaos, zdá se rozumné zapracovat na organizovanosti. Mít ve věcech řád.

Právě proto je tak slastný ordnung. Věřím, že lákavost self-help a rozvojových rad netkví v příslibu bohatství nebo slávy, ale v představě, že budeme mít nad věcmi konečně kontrolu.

Sám jsem se do uspořádávání svých záležitostí pustil v programu Roam. Jde o směsku zápisníku, hypertextového archivu, úkolníčku a pracovat s ním je podivně uspokojující. Nastavené v něm mám rozličné filtrování nesplněných úkolů, připomínání pravidelných povinností, ranní rutinu… Stejně by fungoval i pečlivě vedený diář, oproti původnímu chaosu jde každopádně o příjemnou změnu.

Ve snaze o kontrolu si zároveň nemohu nepovšimnout zárodků velkých problémů. Zdá se mi, že se pečlivá snaha o organizovanost snadno začne přelévat i do dalších sfér života. Hodina tenisu se dostává na úroveň pracovní schůzky, z telefonátu mamce se může snadno stát ekvivalent callu na Zoomu.

Ty nejmilejší věci se začnou jevit jako jeden z řady úkolů – což je nesmyslně vysoká daň za zvyšování efektivity. V boji proti rozpliznutí práce se vrací… víc práce.

Nová podoba ekonomiky dopadá na lidi i mnohem hůř: nezaměstnaný člověk nebo kurýr Woltu by se nad popisovanými problémy nejspíš jen ušklíbli. Zmíněné strasti navíc bývají doplněny mnohem příjemnějšími vlastnostmi, kterým jsem se v tomto článku nevěnoval.

Přesto je hledání rovnováhy mezi prací a zbylým životem klíčové. Já odpovědi neznám; v sázce je každopádně to, že svou náturu ztratí všechno neproduktivní, zábavné a rozpustilé!

Vybíráme z internetu

Všichni jsou krásní, nikdo není nadržený. Článek o moderních filmových hrdinech je mnohdy zkratkový, příběh ale dokáže vystavět pořádně svůdný (nejen ze tenhle tip na čtení díky Marii Heřmanové).

*

Zvláštní cenu Mileny Jesenské letos získal projekt Architektura soužití. Za pozornost stojí reportáž z ostravské osady Bedřiška, která v jeho rámci vznikla – jde o nádhernou modlitbu za komunitní život a možnost překonání sváru.

*

V Salonu Práva připomínají pozoruhodný rozhovor se zesnulým Miroslavem Žbirkou. V roce 1999 ho pořídil Jaroslav Rudiš, kterému nedávno vyšel román Winterbergova poslední cesta. Nejlépe ho přiblížil v rozhovoru s Tomášem Poláčkem v říjnovém Reportéru (ten je celý super!).

*

Šéfredaktor časopisu Host napsal komentář, který se odpichuje od protestu studentek a studentů DAMU. Dostane se ale i k analýze roztrpčení nad stavem zdejších vysokých škol nebo generačním střetům a celé je to příjemně drzé.

*

Jamie Rose s Johanou Nejedlovou připravily první díl podcastu Transistorie, ve kterém mapují genderovou pestrost napříč světovými dějinami: namátkou zvládají vyložit, jak to bylo se severskou mytologií, Johankou z Arku, podobami eunuchů nebo indickými hidžrami.

*

Ve Vizitce na Vltavě mluvil o svém debutovém filmu divadelní režisér Miroslav Bambušek a já marně přemýšlím, kdo je v Česku víc strhující řečník. Tady je trailer na jeho Lidi krve, které právě vstupují do kin.

Ondřej Sliš & Jakub Jetmar

Nedělní přílohu internetu podporuje digitální bankovnictví George a jeho podcast