Pro publicisty platí pouze dvě pravidla: musí být divní a vážní

Živit se publicistikou není snadné. Shrnujeme návod, kudy může vést cesta.

Zapomeňte na minimalismus, buďte svébytní, radí americký publicista.

Zapomeňte na minimalismus, buďte svébytní, radí americký publicista. Photo by Mike Tinnion on Unsplash

V tuzemských médií panuje řada zatím nepojmenovaných rozdílů mezi staršími a mladšími novináři. Některé v budoucnu přinesou mnoho legrace, tentokrát ale vyberu jeden z méně třaskavých rozporů: mají různý vztah ke zpravodajství. Nemám na to data, ale soudě podle ševelení ve svém okolí jsem si tím docela jistý. Pro mladší není zpravodajství takový grál jako pro starší.

Dává mně to smysl: domácí dění není tak vzrušující jako v době zakládání demokracie, naopak globalizace světa i mediální krajiny přinesla nová témata, pro která se hodí spíš kulturně-společenská publicistika. Něco takového se tady ale nikdy příliš nepěstovalo. Publicistiku reprezentují víceméně zaměnitelní pánové a jejich komentáře sněmovního dění, kulturní rubriky mívají omezený prostor a rozpočet. Interních pozic by tak člověk napočítal na prstech obou rukou, na volné noze se pro změnu dokáže uživit snad jen Petr Fischer.

Pro ty, co nechtějí do zpravodajství, naštěstí existuje řešení: dělat cokoliv jiného než novinařinu. Určitě to bude méně stresující než nájem lepit z honorářů za články, nad kterými člověk stráví aspoň jeden pracovní den – a dostane za ně patnáct stovek.

I tenhle plán ale má háček: psaní dokáže být zrádně přitažlivé. Pro ty, kteří psát opravdu potřebují, nedávno sepsal americký publicista Freddie deBoer návod na přežití. Platný může být i v tuzemsku. Přispěvatel mnoha médií a autor slušně vydělávající na Substacku ve své zdarma dostupné brožuře If You Absolutely Must nevyjmenovává konkrétní stylistické zásady – ty člověka zbytečně svazují, jediné pravidlo zní: hodně číst –, ale spíš radí, jak prorazit. A tak si i vydělávat psaním komentářů.

Aspirující autor se podle něho má snažit hlavně o jednu věc: být divný. Nikdy v historii nevycházelo tolik textů, které navíc musí soupeřit o pozornost s tolika ne-textovými médií. „Musíte se proto odlišit. Musíte být divní,“ vyzývá. Ukázkově špatný příklad podle něho představují komentátoři stále dokola čechrající kauzu okolo ruského narušování amerických voleb (analogie bychom našli i v Česku). Nejde o kauzu samotnou, ale o to, že se všichni stali podobnými, a to je problém, soudí deBoer. Publicista se má snažit říkat to, nad čím by ostatní ani nenapadlo přemýšlet. Má být těžko zařaditelný, v něčem obtížný, svárlivý. Tematicky i jazykově.

Takové psaní někoho patrně naštve, část lidí bude otravovat, deBoer ale patří mezi ty, kteří přísahají na konflikt jako pohon světa. Neshoda navíc přitahuje pozornost, a tak i nabídky práce či předplatitele. Nejde ale o výzvu k lacinému kontrariánství. Člověk musí kultivovat i své vnitřní rozpory: „Nemilosrdně se ptejte sami sebe, jestli opravdu nějaký postoj zastáváte, nebo zda se jen obáváte následků toho, kdybyste vypadali, že ho nezastáváte.“ To patrně povede k myšlenkám, které zase někoho pobouří, ale říkat pravdu vždy vyžaduje kuráž, připomíná autor.

Zní to až otravně pateticky, to deBoerovi ale nejspíš nevadí. Člověk totiž musí být vážný. To je jeho druhá velká rada, která stojí za pozornost. Brojí proti všudypřítomnému ironickému tónu, proti unavenému sdílení vtípků na aktuální témata, proti skrývání každé vážné myšlenky do uvozovek, aby člověk nepůsobil trapně. „Pokud se chcete odlišit, zkuste být vážní,“ říká a myslí to vážně.

Ani jednu radu nemám za snadno proveditelnou. Internet – obří panoptikum – v lecčem tlačí ke konformitě, současně k často nešťastným pokusům o humory a vytváření cool dojmu. Už vůbec netuším, jestli jejich dodržování může někomu v tuzemsku zaručit obživu. Minimálně by ale autoři a autorky sledující deBoerovy zásady mohli zachytit některé věci, které mnozí z nás tuší, ale nedokážou je vyslovit. Kdo to svede, třeba získá pozornost i zdejších matadorů. Větší pestrost je i v jejich vlastním zájmu. Až příliš redakcí se pod jejich vedením neliší od ostatních, až příliš z nich nejde brát úplně vážně. 

Vybíráme z internetu

Pokud si má člověk něco z výš popsané brožury odnést, píše její autor, je to esej o tom, jak psát jasně a srozumitelně. Napsala ji Francine Pose a stojí za to.

*

Na iVysílání od čtvrtka visí i druhá polovina podařené série RapStory o historii i současnosti zdejšího rapu. A těším si na na další web-only série, která Česká televize představila. Náměty i jejich době-odpovídající zpracování pro mě představují po čase zase něco nadějného na tuzemské scéně. 

*

Pražská FAMU spustila vlastní platformu videa na vyžádání. Skvělý počin, díky kterému se dají zhlédnout absolventské snímky tvůrců, jako jsou Věra Chytilová, Jan Němec, Helena Třeštíková nebo Jan Prušinovský. Víc popisuje Kinobox.

*

Způsoby vidění, slavná dokumentární série BBC od uměleckého kritika Johna Bergera, slaví 50 let od uvedení. Úvod do vizuální kultury zůstává relevantní i půl století, a je k přehrání na YouTube.    

*

Microsoft za historickou částku kupuje herní studio Activision Blizzard. Proč jde o obrovskou věc, dobře přibližuje podcast Stopáž od Seznam Zpráv.

Sdílejte