Už příští pondělí proběhne soutěžní přehlídka mobilních aplikací AppParade. Vyhrajte Apple Watch.

Proč američtí sporťáci uvěřili nechutnému žertu

„Sportovní novináři nejsou vedeni k tomu, aby něco zkoumali a hledali, ale aby psali o kráse a poezii daného sportovního odvětví.“

Příběhy dvou sportovců vzrušily v posledních dnech Spojené státy. Na jedné straně to bylo přiznání Lance Armstronga v talk show Oprah Winfreyové, na straně druhé bizarní láska mladého hráče amerického fotbalu Mantiho Teoa.

Zatímco u Armstronga jde zřejmě o první krok v dlouhém procesu, na jehož konci se možná alespoň částečně dozvíme, jak to vlastně s dopingem slavného cyklisty bylo, druhá kauza prodělala vývoj od tragické romance, která dojímala miliony Američanů, přes tragikomedii, aby se z ní nakonec vyklubal jenom nechutný žert. Jeho obětí se stal nejen známý sportovec, ale téměř všechna americká média, od těch nejrenomovanějších až po ta nejbulvárnější.

Manti Malietau Louis Te’o je zřejmě největší nadějí (z hlediska sportovních výkonů) amerického fotbalu. Působí na postu linebackera v týmu University of Notre Dame. Jednadvacetiletý Te’o, který pochází z havajského ostrova Oahu, na podzim loňského roku prožil dvojitou osobní tragédii. V průběhu několika dnů zemřely jeho babička Annette Santiago a dvaadvacetiletá přítelkyně Lennay Kekua – na leukémii. O její nemoci věděly díky médiím miliony lidí a doufali, že se vše k dobrému obrátí. Nestalo se.

S úderem osudu se hráč vyrovnal po svém – v prestižním duelu s michiganskou univerzitou zařídil téměř sám vítězství 20:3. Předčil výrazně všechny ostatní spoluhráče i soupeře a po zápasu rozeslal do světa twitterovou zprávu: „Vím, že jste se na mě dívaly z nebe. Bylo to pro vás.“ Nebylo média, které by se o tomto příběhu nezmínilo, a podle očitých svědků se už v průběhu zápasu na místech vyhrazených novinářům uronila nejedna slza. Jak často se ostatně odehraje příběh, který připomíná ty největší hollywoodské dojáky?

Škoda, že se dlouho nikdo nezajímal, zda to, co se údajně stalo, odpovídá pravdě. Nakonec se ale začal příběh hlouběji zkoumat web Deadspin.com a ani nemusel provádět příliš nákladné rešerše a investigaci, aby dospěl k šokujícímu zjištění: Lennay Kekua nezemřela. Ani nemohla, protože nikdy neexistovala.

Krátce nato poskytl Te’o dvouapůlhodinový rozhovor sportovní stanici ESPN. Ukázalo se, že, řečeno termínem Václava Klause, člověka ženského rodu jménem Kekua nikdy v životě na vlastní oči neviděl. Kontakty s přítelkyní udržoval jen po telefonu, e-mailu a internetovém chatu. Na otázku, zda netoužil po setkání, odpověděl, že ano, ale Lennay prý byla po autonehodě upoutána na lůžko. „Přesto jsme byli nerozdělitelní,“ řekl pro noviny v Notre Dame. „V šatně jsem předával spoluhráčům mobil, aby jim mohla říci alespoň ahoj.“

„Když jsem se od ní dozvěděl, že jí diagnostikovali rakovinu krve, stmelilo nás to ještě víc,“ tvrdil pro časopis Sports Illustrated. Celé noci si s ní telefonoval, modlil se a doufal. Až do okamžiku její smrti 11. září. Na pohřeb neletěl, protože rodiče dívky byli proti tomu.

Jak to bylo doopravdy, vědělo už od poloviny prosince vedení univerzity. Šestého prosince, tedy téměř tři měsíce po své smrti, se Lennay Kekua Te’ovi opět přihlásila. Po telefonátu, který mladíka zdrtil, se obrátil na pedagogy. Univerzita najala soukromého detektiva. Výsledek? Žádná automobilová nehoda, žádná rakovina, ale hlavně žádná Lennay. Všechno to byl jen gigantický podvod. A vymyslel ho a prováděl (téměř tři roky!) jediný člověk. Ronaiah Tuiasosopo, o rok starší než Te’o.

Motivem byla žárlivost na Te’o vy úspěchy. Odpověď na otázku, jak je možné, že mladý hráč tenhle nechutný žert neprohlédl, nyní hledají především psychologové. Zkoumají i variantu, že Te’ovi došlo poměrně brzy, že žádná Lennay neexistuje, ale hrál hru na smrtelně nemocnou přítelkyni i proto, aby si udržel zájem médií.

Tragikomický příběh vyvolal ve Spojených státech debatu o integritě médií při informování o dění ve sportu. „Je zvláštní, že se nikdo nepokusil tu dívku najít. Je to přece příběh, kterému by nevěřili ani notoričtí diváci mýdlových oper,“ řekl Rem Rieder, šéfredaktor časopisu American Journalism Review, rakouskému deníku Die Presse. Podle něj žádná story nemůže být automaticky považována za pravdivou, jenom proto, že dobře zní a skvěle se prodává.

Sandy Padwe, bývalý sportovní novinář, který učí na renomované Columbia School of Journalism v New Yorku, v témže listu upozornil na zvláštní vztah mezi sportem a médii. Podle něj v USA neberou v redakcích sportovní rubriky příliš vážně. Jejich úkolem je především čtenáře bavit a odvádět je od myšlenek na špatné zprávy, které se dočetli v jiných sekcích listu. Podle něj sportovní novináři nejsou vedeni k tomu, aby něco zkoumali a hledali, ale aby psali o kráse a poezii daného sportovního odvětví. Očekává se od nich, že nebudou příliš kritičtí, nebudou se snažit jít příliš do hloubky, často i proto, aby nepřišli o kontakty se sportovci, kteří by se mohli urazit.

Padwe tvrdí, že ačkoli se po léta tento stav v redakcích jejich vedením toleroval a z části i podporoval, situace se začíná měnit. Kromě Te‘ova a Armstrongova případu zmínil i další velkou sportovní aféru, kterou ve Spojených státech loni zažili. Ukázalo se, že známý a respektovaný trenér amerického fotbalu Jerry Sandusky zneužíval malé chlapce. „Věci se začaly měnit, protože v americkém sportu je mnoho problémů, které už média nemohou ignorovat,“ citoval Padweho deník Die Presse.