Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Proč bulharští novináři protestují proti předvolebnímu chování médií

Politický product placement na bulharský způsob.

Majitelé a manažeři bulharských médií mají nejraději předvolební kampaně. Je to pro ně období hojnosti a vysokých příjmů, v němž dostávají vysílací čas či počet otištěných řádek zcela novou hodnotu. Jak jsem se dočetl v prohlášení, které vydala bulharská novinářská organizace AEBJ, stalo se totiž zvyklostí, že za předvolební zpravodajství ti, jichž se týká, musejí redakcím platit.

Autoři připomínají, že tím zcela mizí právo na rovný přístup do médií. Mě vrtá hlavou ještě něco jiného – kdyby politici neplatili, znamenalo by to, že by se diváci, posluchači či čtenáři o volbách vůbec nedozvěděli? A vadilo by jim to? To samozřejmě není pravděpodobné – spíše by se četnost výskytu těch či oněch tváří a jmen oproti skutečnosti podstatně změnila.

V Bulharsku proběhly v říjnu prezidentské a komunální volby. Pokud někdo z kandidátů chtěl sdělit své představy o budoucnosti země či oblasti, v níž kandidoval, musel on nebo jeho strana sáhnout do peněženky. Dost hluboko.

To není jediný problém – výsledek na obrazovce, v rádiu nebo novinách nebyl navíc označen jako placený obsah. Prostě šlo o zpravodajství nebo publicistiku, kde se někteří kandidáti objevovali častěji než jiní a někteří vůbec ne.

Tuto praxi, která není v Bulharsku nijak nová, svorně dodržují jak komerční subjekty, tak i veřejnoprávní televize a rádio – financované z koncesionářských poplatků. Bulharská televize veřejné služby tak může mít pořádný problém – v jejím případě už nejde jen o praxi, o které zasvěcení vědí, ale tak nějak se s ní počítá a hlavně – všichni zúčastnění mají zájem na tom, aby se nedostala na veřejnost, ale o konkrétní stížnost.

Punkrockový zpěvák Svetljo Vitkov, který kandidoval na prezidenta (nakonec získal 1,8 % hlasů), si stěžuje, že byl pozván veřejnoprávní stanicí BNT 1 do předvolební debaty, když ale za to odmítl předem zaplatit, zavolali mu z televize, že se jeho účast ruší.

Rakouská agentura APA citovala v této souvislosti internetový deník Dnevnik.bg, kterému se podařilo získat ceník za tzv. televizní prezentaci třech největších stanic v zemi.

  • Minuta vysílacího času ve veřejnoprávní televizi stála dopoledne 400 eur, od 13 do 24 hodin 1000 eur.
  • O víkendech stoupla hodnota šedesáti vteřin ve vysílání až na 1200 eur.
  • Zpravodajství o předvolebních akcích – tedy reportáže vysílané v rámci zpravodajských pořadů - bylo oproti tomu levnější – minuta vyšla na 400 – 500 eur.

Samozřejmě, že přitom nešlo o pořady, v nichž by byli diváci upozorněni na to, že jde o placený obsah.

Placená politická reklama není ničím neobvyklým a setkáme se s ní v řadě zemí. Politický product placement sice také není novinkou, ale média se k němu přiznávají jen nerada, mohou jím víc ztratit než získat a navíc jim někde hrozí za takovou praxi i postih. Jsou dokonce země, kde se více než nějaké pokuty obávají negativních reakcí diváků, posluchačů nebo čtenářů.

U nás možná podobná praxe také existuje, ale stěží by se k ní někdo veřejně hlásil. A pak – pokud se u nás potřebuje někdo v předvolebním čase dostat do médií, má mnohem lepší a také levnější možnosti. Stačí pronést nějaký kontroverzní výrok, něco, co bude dostatečně skandální a přitom nepodstatné a první místa ve zpravodajství jsou zaručená.

Ušetřené peníze se vždycky hodí. Zvláště v předvolebním kampaních, které jsou v Česku (alespoň podle politiků) vždycky levnější, než nám laikům připadají.