Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Proč by neměli novináři slepě věřit policii

Takovou otázku si položil před čtrnácti dny redaktor německého týdeníku Der Spiegel Hans-Ulrich Stoldt. Odpověď na ní hledal při analýze mediálního pokrytí série devíti vražd, ke kterým došlo v letech 2000 až 2007. Oběťmi byli převážně drobní obchodníci tureckého původu (ale také jeden muž s kořeny v Řecku). Jak se později ukázalo, pachateli byli pravicoví extrémisté, členové takzvané Cvikovské teroristické buňky, kteří se označovali za Národně sociální podzemní hnutí (NSU).

Policie poměrně dlouho neměla sebemenší tušení, kdo je vrahem (při všech zločinech byla použita stejná zbraň – česká pistole CZ 83) a pracovala s množstvím vyšetřovacích verzí. Aby kriminalisté (lépe řečeno jejich nadřízení na policejních prezídiích) uspokojili novináře, předkládali jim nejen tyto verze, ale připojovali k nim i své domněnky, které ovšem nebyly podloženy žádnými důkazy. A tak se média dopustila fatální chyby a ve spolupráci s policí udělala postupně z obětí pachatele.

Jedna z verzí totiž předpokládala, že všechny oběti spojovalo i něco jiného než původ. Aniž by tomu cokoli nasvědčovalo, byli zavraždění spojeni do zločineckého gangu, v němž se začaly vyřizovat účty. „Policie nevylučuje, že pachateli jsou profesionální vrazi, kteří Turky likvidovali na zakázku jejich neznámých šéfů,“ napsal list Die Welt v listopadu 2001 a přidal spekulaci, že oběti byli součástí gangu pašeráků drog, který sídlil v Holandsku.

Wolfgang Geier, šéf zvláštního vyšetřovacího týmu Bosporus o 160 lidech, založeného v roce 2005, sdělil deníku Bild, ačkoli pro to neměl jediný důkaz, že nelze vyloučit, že oběti byli aktivní na drogové scéně. Jiný policista tvrdil médiím, že všechny oběti měly kontakt na jistou exportní společnost v Turecku. „Byl jim přislíben 15% podíl, pokud se zapojí do ilegálního ochodu se zbraněmi a lidmi.“ Když mělo dojít na placení, šéfové se podle něj rozhodli pěšáky zlikvidovat.

Novináři obecně příliš často spěchají se zveřejněním informací, které jim dodají vyšetřovatelé, a nezřídka své vlastní rešerše omezují pouze na potvrzení domněnek, které od nich vyslechli.

To se samozřejmě netýká jen Německa. Přijmout za platnou teorii, že existuje skupina lidí, která se nemýlí a má tedy jakýsi patent na pravdu, je velmi nebezpečné. Pro každého. V případě médií ale navíc hrozí, že se na základě této teorie budou jejich prostřednictvím šířit spekulace a domněnky, vydávané za nezvratná fakta.

Samo o sobě je dost sporné, nakolik je vhodné, aby média v průběhu vyšetřování nějakého trestného činu měla přístup k neúplným informacím a dílčím výsledkům. V mnoha případech to práci policistů spíše komplikuje, nehledě na to, že tímto způsobem mohou být varování pachatelé či jejich komplici. Vyšetřovatelé, nikoli jejich nadřízení, kteří nezřídka přemýšlejí víc o své kariéře a dobrých vztazích s médii, by sami měli mít kontrolu nad tím, co se dozví veřejnost a nikoli jen pasivně čekat, co z jejich zjištění se večer objeví ve zprávách a druhý den na stránkách novin.

Stále ale platí, že každý novinář je povinen získanou informaci kriticky zhodnotit. Pokud se dozví, že policie něco nevylučuje, domnívá se nebo pracuje s nějakou verzí, měla by mu v hlavě zablikat výstražná kontrolka. Ve skutečnosti to totiž většinou znamená, že jde o spekulace, k nimž chybí to nejpodstatnější - důkazy. Je obvyklé, že policisté pracují s několika vyšetřovacími verzemi – zveřejnit tedy jen jednu, jenom proto, že je nejspekulativnější nebo možná nejpravděpodobnější, je další riziko a novináři by se mu měli také vyhýbat.

Fakt, že nekritický přístup k informacím získaným od policie, může vést k matení veřejnosti, je jedním závažným důsledkem. Zlé je, když média udělají z obětí zločince. Ostatně důsledky pochybení německých médií i úřadů jsou pro příbuzné zavražděných natolik závažné, že spolková vláda ustavila pro tuto kauzu speciálního ombudsmana.