Náš newsletter se po letní pauze vrátil na začátku září k běžnému provozu: chodí každý všední den.

Proč je pokřivený mediální obraz sporu vlády a lékařů

Je rozdíl pracovat jako lékař v zemi, kde se nepovažuje za etické, aby si politici brali zdraví lidí jako rukojmí, nebo tam, kde je politikum i velikost „bažantů“.

To co, nacházím v médiích ve spojení s kampaní Děkujeme, odcházíme a s vyjednáváním mezi vládou a lékařskými organizacemi, se mi zdá být podivně pokřivené. V posledních dnech a týdnech se namísto věcných analýz objevují stále častěji materiály, které mají zapůsobit na veřejnost ve prospěch jedné či druhé strany a zamlžují podstatu problému. Tu se dozvídám, že pes je zakopán na ministerstvu zdravotnictví, onde zase, že nemocniční lékaři odvrhli etiku a nechají nás na pospas nemocem a epidemiím.

Že lékaři v nemocnicích jsou už léta finančně podhodnoceni (a stejně tak ostatní zdravotnický personál) není přece žádné tajemství, stejně jako fakt, že v pomyslném pytli, do něhož putují peníze ze zdravotního pojištění, je obrovské množství děr, jimiž se ztrácejí ročně desítky miliard korun. Bylo jen otázkou času, kdy se lékaři z nemocnic rozhodnou, že situace dozrála k radikálnějšímu kroku. To ostatně média konstatovala už na podzim.

Reakce vlády byla ale pozoruhodná a z mediální hlediska velmi úspěšná. Podařilo se jí vštípit veřejnosti hned několik tvrzení, s nimiž velmi obratně pracuje. Možná nejsem sám, komu se zdá, že i s přispěním protestujících lékařů (což lze přičítat jejich mediální nezkušenosti) se podařilo celou záležitost, která především upozorňuje na systémové chyby, prezentovat jako finanční vydírání omezené skupiny lékařů, kteří jsou ve své profesní skupině více méně osamoceni.

V první fázi uklidňovala vláda veřejnost, že „to oni jen tak straší, ale ve skutečnosti si ty výpovědi rozmyslí“. Ve fázi druhé, za podpory řady médií (mimořádnou práci v tomto směru odvedl Blesk) začala veřejnost děsit. Dozvěděli jsme se, co všechno nebude fungovat – včetně porodnických oddělení v některých krajích. Asi vrcholem této fáze je vzájemné vyhrožování si mezi Prahou a Středočeským krajem o odmítání pacientů dovezených záchrannou službou – v Praze prý Středočechy odmítnou a ve středních Čechách zase mají smůlu Pražáci. Dobrý příklad jak to dopadne, když se do debaty začnou míchat politici, jejichž zájem je jediný – získání politických bodů.

Třetí fáze je ještě pozoruhodnější. Dala by se nazvat „tak si jděte“. Najednou se dozvídáme, že vlastně spoustu nemocnic vůbec nepotřebujeme, že lékařů je v zásadě dost, že bude jenom dobře, pokud část z nich odejde do zahraničí nebo si najde jinou práci. Pokud je tom pravda, proč se k podobnému poznání muselo dospět tímto pro veřejnost poněkud stresujícím způsobem? Odpověď jsem se zatím nikde nedočetl.

Mediální kampaň v posledních dnech nabývá na síle – veřejnost má být pobouřena i tím, že si lékaři udělali ples (jakoby tím někdo chtěl naznačit, že zřejmě za peníze z našeho pojištění), různí mudrcové vzpomínají, jak baronka Thatcherová zatočila se stávkujícími horníky (neslyšel jsem, že by lékaři v nemocnicích chtěli stávkovat, že by se někde rvali s policisty či vojáky, že by narušovali chod celé země, ale možná jsem jen nepozorný).

A tak se úspěšně daří zamlžit zcela zjevný a nikterak komplikovaný fakt. Po létech nečinnosti a zpackaných pokusů o jakési reformy se tuzemský systém financování zdravotní péče zdá být u konce s dechem. Odpovědnost nesou svorně všichni ministři zdravotnictví za posledních dvacet let, ale nejen oni – také jejich náměstci a zdravotničtí experti politických stran. Výmluvy typu „já jsem reformu chtěl, ale všichni se postavili proti mně“ jsou směšné. Člověk, který nedokáže svou představu ani vysvětlit, natož o její správnosti přesvědčit ostatní, nemá ve funkci ministra zdravotnictví co dělat.

Až budeme číst další várku zpravodajství na toto téma (a nelze říci, že by se mu například deníky věnovaly jen okrajově), jistě se dozvíme velmi podrobně kdo co řekl, jak na to reagovala protistrana, zda jednání večer zkrachovala, aby se další den ráno začalo jednat znovu. Rád bych se ale dočetl, že už vůbec nejde o nějaký protest v nemocnicích – ten se tak či onak nakonec vyřeší. Média by měla vidět poněkud dál a vedle denní agendy analyzovat i řadu dalších dlouhodobých jevů, které v poslední době zesílily.

Stále více mladých lékařů odchází pracovat do zahraničí, a peníze nejsou vždy tím nejpodstatnějším důvodem. Je totiž rozdíl vstoupit do systému, který ač s mnoha chybami nějak funguje, má svá pravidla hry, anebo zůstat někde, kde se pravidla buď neustále mění, nebo vůbec nefungují. Je rozdíl pracovat jako lékař v zemi, kde se nepovažuje za etické, aby si politici brali zdraví lidí jako rukojmí, nebo tam, kde je politikum i velikost „bažantů“.

Na místě je také otázka, a tu by měla média pokud možno stále opakovat, co vlastně tato vláda chce dělat. Zda bude v oblasti zdravotnictví postupovat tak, že se sem tam, až začne „hořet“, pokusí situaci nějak vyřešit a doufat, že rozsáhlejší požár vznikne až po skončení jejího mandátu a tudíž si s ním bude muset poradit někdo jiný. Nebo zda chce nějak koncepčně postupovat a přistoupit ke skutečným reformám.

A současně se nabízí dotaz pro lékařské odbory: jde vám jenom o peníze nebo chcete něco změnit? Pokud ano, bylo by na místě se o to podělit s veřejností.