Je to už taková tradice – před každou volbou generálního ředitele veřejnoprávní televize se vzedme vlna vášní a hlavně diskuse, v níž se ozývají výrazy jako znepokojení, rozhořčení, nebezpečí, manipulace, ale také zodpovědnost, povinnost, perspektiva, budoucnost, případně i: omyl, nesmyslnost, nekompetentnost.
Mnozí se cítí povolanými k vyjádření zásadního stanoviska – tedy proč by ten či onen měl nebo neměl být zvolen a jaké nebezpečí ČT hrozí do budoucna, nebude-li vybrán ten správný člověk.
Sledoval jsem v tomto roce volbu nového intendanta německé ZDF (stal se jím Thomas Bellut, dosavadní programový ředitel) a rakouské ORF (pro mnohé kontroverzní Alexander Wrabetz byl v této funkci potvrzen, dokonce více hlasy než v roce 2006). Srovnání s naší situací je v mnohém zajímavé.
Ani v Německu ani v Rakousku se nevedla debata o těch, kteří nové šéfy veřejnoprávních institucí volili (tedy například o jejich případné podjatosti), ale především o nejsilnějších kandidátech na tuto funkci (což byli oba zmínění pánové) a o tom, co je čeká, například na jaké změny na trzích budou muset reagovat.
Pro Rakušany a Němce zřejmě není nejpodstatnější otázka: Kdo to bude?, ale: Jak si poradí? Rozebíraly se podrobně plány obou pánů na strategický rozvoj, představy o pozici veřejnoprávních médií na trhu, jakou roli by měla hrát v éře nástupu nových médií, jaké cílové skupiny jsou pro ně prioritní a jak si představují vztahy s ostatními subjekty.
Stěží by byl brán vážně novinář nebo dokonce někdo z branže, kdo by předem tvrdil, že některý z pánů je nekompetentní či dokonce pro hladký chod veřejnoprávní instituce nebezpečný. To je ale dáno i tím, že se do konečného výběru prostě takoví lidé nemohou dostat – rady se nejprve shodnou na nejvhodnějším kandidátovi (v Rakousku například zvažovali vedle dosavadního generálního ředitele i možnost oslovit jednoho z nejzkušenějších televizních manažerů v německy mluvících zemích, někdejšího ředitele RTL Helmuta Thomu), ten je osloven a potom vystaven volbě. Nevolí se tedy z několika kandidátů, ale posuzuje se pouze jeden.
Není to tak, že by byl automaticky zvolen. Pokud neprojde, je hledán kandidát nový. Instituce se nezastaví, nehrozí chaos, protože její chod je nastaven tak, aby fungovala dobře i bez ředitele či intendanta.
Hledání vhodného člověka je úkolem rad, čímž není řečeno, že nejsou ovlivňovány kupříkladu politickými stranami (například rada ZDF je z devadesáti procent obsazena podle politického klíče, v ORF je z 35 členů 6 přímo dosazených politickými stranami zastoupenými v parlamentu, dalších devět nominuje spolková vláda) nebo zájmovými skupinami, nicméně konečná odpovědnost je na radních, kteří nejsou jen převodními pákami stranických centrál. Nenalezl jsem jediný článek, který by výběr kritizoval – přinejmenším proto, že je slušnost poskytnout nově zvoleným oněch příslovečných 100 dnů hájení.
Proč se ale v tuzemsku učit od cizáků, když dokážeme sami vytvořit takový systém, v němž se každý úkon stává dramatem, zaměstnávajícím nejméně několik týdnů média, politiky i odbornou veřejnost. Náš způsob volby generálních ředitelů dává totiž obrovský prostor pro nátlak na členy rad, zákulisní dohody, prosazování politických i ekonomických zájmů. Kdo by se toho chtěl dobrovolně vzdát?
Ať už Rada České televize zvolí 21. září kohokoli, stejně bude kritizována, neboť odborníků na veřejnoprávní televizi je u nás jen o něco méně, než těch, kdo se vyznají ve fotbale. Už nyní se objevují různé petice a dopisy radě a vsadím se, že opět přijde na řadu tradiční debata o způsobu volby jejích členů. Ta vychází z naivní víry, že existuje nějaký zázračný recept, jímž se podaří obsadit radu na nikom nezávislými odborníky, kteří se budou řídit jen a pouze svým svědomím (a samozřejmě starostí o spokojenost koncesionářů).
V zemi, kde je politikum i výběr lidí do správní rady čističky odpadních vod, je to věru zvláštní představa. Stejně divná, jako očekávání, že nový generální ředitel okamžitě po zvolení mávne nějakým čarovným proutkem a všechny problémy ČT vyřeší – aniž by se někdo cítil nespokojený. V Česku je to prostě tak.