Pozor: newsletter, o který si tolik píšete, budeme v červenci a v srpnu posílat pouze v pondělí, ve 12.

Proč média podléhají dezinformacím

V situaci, kdy skutečných zpráv je pomálu, je rozšíření jakékoli dezinformace velmi jednoduché.

Jednou věcí si buďme jistí – vždycky je to výsledek nějakého profesionálního selhání, chyby, která by se nemusela stát, kdyby se dodržovala všechna „pravidla hry“.

Jeden příklad z poslední doby. Povstání v Libyi je z hlediska mediálního pokrytí velmi komplikovanou záležitostí. Každý se snaží získat informace jak se dá, velkou část z nich ale nelze ověřit, dokonce ani vlastní očité svědectví nemusí být průkazné – nikdy nevíte, co se děje byť jen o půl kilometru dál od místa, kde se nacházíte. Nejtěžší to mají ti, kteří pracují pro televize a onlinová média – diváci si žádají obrázky a pokud možno co nejčastěji nějaké breaking news. A pak je tady ještě jeden podstatný prvek – všechny strany jakéhokoli konfliktu používají dezinformace jako součást boje.

Co má v takové situaci novinář dělat? Zkušenosti z války v bývalé Jugoslávii, Iráku nebo Afghánistánu jsou jednoznačné – když nelze ověřit informaci ze dvou na sobě nezávislých zdrojů, lze ji přesto zveřejnit, ale přesně s tímto dovětkem. A onen zdroj pak nějak ohodnotit. Například jako médium, které je pod kontrolou státu nebo určité politické skupiny.

Některá média, včetně českých, zveřejnila tento týden zprávu, že bývalý izraelský generál dodává Kaddáfímu zahraniční žoldnéře z Afriky. Deník Právo ji měl například na titulní stránce. Potíž byla v tom, že jediným zdrojem byla televize Al-Džazíra, která ji převzala od íránské zpravodajské stanice Press TV.

Zpráva, jejímž zdrojem je íránský propagandistický nástroj, je poněkud pochybná. Toto upozornění bohužel ve většině médií zcela chybělo. Celý případ ostatně velmi podrobně popsal Štěpán Kotrba v Britských listech.

Že se tato „senzační“ zpráva šíří dále po světě s přispěním médií v Palestině, Turecku, Indonésii atd., není žádné překvapení. Horší je, že většinou se závažným profesním pochybením – bez stanoviska firmy Global CST a jejího majitele exgenerála Ziva. V nejlepším případě se dozvíme, že exgenerál vše popřel.

Je to v zásadě jednoduché. Ten, kdo informaci vytvořil, použil konkrétní jméno konkrétní firmy, která se skutečně zabývá výcvikem specialistů a obchoduje se zbraněmi. Tím se automaticky stává viníkem – dalšího potvrzování zřejmě není třeba. Informaci zveřejnila dokonce i část izraelských médií – ta druhá o ní informovala jako o „blbosti“. Což nejspíš bude, nicméně není v mých silách toto tvrzení doložit.

Podstatná je ale jiná věc – v situaci, kdy skutečných zpráv (nemyslím ty založené na telefonátech očitých svědků) je pomálu, a přitom jde o nejvýznamnější zahraničně politickou událost současnosti, je rozšíření jakékoli dezinformace v podstatě velmi jednoduché. Stačí si najít vhodný prvotní zdroj, což nemusí být přímo televize nebo nějaký online deník, ale třeba poměrně renomovaný list v nějaké vzdálenější zemi. Ten pak rád dá informaci, která má alespoň nějakou relevanci (jsou v ní uvedeny konkrétní osoby, firmy, informace o setkáních atd.) k dispozici veřejnosti. A celý kolotoč může začít.

To ostatně není žádná novodobá novinka. Stačí si připomenout na zaručenou zprávu, že virus HIV byl uměle vyroben jako biologická zbraň v tajných armádních laboratořích v USA, odkud při jedné nehodě unikl. Tuto zprávu někdy v roce 1984 poprvé otiskl indický deník – z jeho stránek se rozšířila po celém světě a obávám se, že dodnes se najdou lidé, kteří tomu stále věří. Jak se později ukázalo, zprávu vyrobilo dezinformační oddělení KGB (píše o tom Ladislav Bittman v knize Mezinárodní dezinformace).

Vsadím se, že v záplavě zpráv z Libye výše zmíněná zpráva nebude zdaleka ojedinělým případem cílené dezinformace. Lze samozřejmě počítat i s tím, že řada zavádějících informací prostě vznikla tak, že se někdo mýlil, špatně vyhodnotil to, co viděl, případně spojil dohromady věci, které spolu nemusejí souviset.

Pozoruhodné ovšem je, že se automaticky za zdroj dezinformací považuje státní, tedy Kaddáfího televize, (pravděpodobně opravdu je nejdůležitějším propagandistickým nástrojem plukovníkova režimu) a připadá nám nepravděpodobné, že by se stejně mohla chovat zahraniční média včetně těch, která si získaly velké renomé díky své profesionalitě a vynikajícímu servisu. Což je samozřejmě nelogické – nejlepší dezinformace je právě ta, kterou šíří renomované médium.

Čeští novináři, kteří se věnují mezinárodní politice, by se měli připravit na to, že množství podezřelých zpráv, které se právě z těchto zdrojů bude šířit v nejbližší době výrazně vzroste. V celé oblasti, zachvácené revoltami, se totiž budou až demonstrace a boje skončí znovu rozdávat politické karty a každá zbraň přitom bude vhodná.