Proč na technologický pokrok reagovat prudérně

Inovace nemusejí být super. Zdroj: Midjourney

Novináři naříkají, že noví mediální tvůrci ze sítí ohrožují informovanost, ve skutečnosti se jen nedokážou smířit s tím, že někdo dělá jejich práci líp. Tomu odpovídá i zájem veřejnosti, která se od tradičních zdrojů odklání. To se strážcům novinářských privilegií pochopitelně nelíbí, namísto inovace se ovšem pokouší démonizovat nové hráče a sebe pateticky stavět do pozice ochránců demokracie. Takhle někteří reagovali na mou nedávnou kritiku zpravodajských agregátorů, jako jsou @Visegrad24 či @PopBase. Není to špatná námitka. Lepší a udržitelné řešení však nenabízí.

Novinařina, jak ji většina lidí z oboru chápe, skutečně není otevřeným fórem pro každého kolemjdoucího. Není to Hyde Park v Londýně, kde se kdokoliv může postavit na bednu a mluvit. Nepovažuje každý veřejný hlas za stejně cenný. Naopak klade důraz na výběrovost: vzdělání, znalost rutin a zásad. To má zajistit, že média pracují skutečně v zájmu veřejnosti. Některým se nicméně nelíbí, že by měla na definici veřejného zájmu monopol pouze novinařina, jaká se zformovala ve 20. století. Kritizují ji, že nakonec není přes všechna silná slova o demokracii vůbec demokratická.

Kritika výlučného postavení novinařiny souvisí s odporem k „expertokracii“. V plné síle jsme ho viděli během pandemie. Hodně lidí během ní došlo k tomu, že nedává smysl poslouchat pár pomazaných hlav, když tady máme zdravý rozum, který je v lecčem demokratičtější. Vždyť vztáhnout se k němu může mnohem víc lidí než k pár expertům, s nimiž žurnalisté uzavřeli elitářské spojenectví. I z těchto důvodů se probouzí pocit, že novinařina vlastně slouží výlučně sama sobě a některým mocným hráčům, což skrývá za tvrzení o své nezávislosti.

Také této formě nedůvěry pomohla pandemie. Už na jejím počátku problematický vztah moci a novinařiny popsala pro Médiář výzkumnice Johana Kotišová: „Hlavně ze začátku novináři sloužili jako advokáti politických opatření, aniž by poskytovali kritiku. Nedocházelo k problematizaci politických kroků, což by – pokud by to tak zůstalo – bylo hodně nebezpečné.“ Udržování řádu mělo své nepochybné opodstatnění. Zároveň však povzbudilo podezření, že novinařina nepracuje pro lidi, ale spíš držitele moci.

Zastávání oficiální linie vede do pastí, které nenávratně poškozují reputaci novinařiny. Ve Spojených státech mohlo jít o nešťastnou válku v Iráku, u nás o pandemii či očividné, přesto nepřiznané (a)sympatie k některým politickým proudům. A protože ani později nepřichází adekvátní sebereflexe, pokračuje business as usual, roste hlad po alternativách. Vzývané rutiny očividně selhávají, není tedy důvod na nich lpět.

Odpovědí mají být demokratické technologie, které veřejnost vysvobodí z elitářské kazajky. Příslib technopopulismu se skutečně v lecčem vyplňuje. Nová vlna tvůrců nabízí škálu pohledů a hlasů, které tradiční strážci do veřejného prostoru nevpouštěli. Nikdy nebylo tak snadné být dobře informovaným. Zároveň ale platí, že ani zavaleným polopravdami, konspiracemi a lžemi, se nimiž obcuje řada nezávislých „tvůrců“, kteří se navíc vyživují na původní práci zavedených médií – akorát ji pokroutí nebo prodají ve svém balení.

Plošná kritika nových hráčů nedává smysl. Existuje řada skvělých autorů a autorek, kteří přinášejí původní informace. Zároveň není poctivá ani kritika, která vyhlíží svobodnější a autentičtější svět hybridních přístupů – a v tradičních institucích vidí přežité dinosaury, co brání pokroku.

Osočení z technologického zpátečnictví je v západní společnosti silná karta. „Panuje silná víra, že technologický rozvoj je hlavní hnací silou společenského pokroku. Najdou se dokonce lidé, pro které se nejedná o dva různé pojmy: technologický rozvoj pro ně je společenský pokrok,“ píše Matěj Malecha v newsletteru společnosti Pábení. Málokdo proto chce být vzhledem k pokroku trapně prudérní. Zastánci tradiční novinařiny se nicméně přes všechny její kiksy mohou legitimně proti některým aspektům vývoje ohrazovat.

Ve společnostech se vždy vyjednává o to, jak nové technologie zapojit, jaké by kolem nich měly existovat normy a pravidla. Platilo to pro tkalcovské stavy, pro rádio i cookies třetích stran. Rovnítko technologického a společenského pokroku totiž není samo o sobě pravdivé. Technologie mohou posilovat dávno vyvrácené stereotypy, plodit utrpení a nerovnosti. „Žádná technologie nedokáže říct, co je a není spravedlivé,“ píše Malecha. V případě novinařiny můžeme dodat, že ani co je a co není pravdivé. To si musí vyjasnit lidé.

Třeba dojdeme k tomu, že pravdivé má být, v co věří nejvíc lidí. Obávám se však, že narazíme na reálný svět, který naše dojmy o účincích viru či oxidu uhličitého vůbec nezajímají. Právě navigaci lidstva reálným světem má novinařina sloužit. Nedělá to často dobře a nedivím se, že se od ní hodně lidí odvrací. Zároveň od technopopulistů potřebuju slyšet, jak by měl vypadat nový model informování, který bude udržitelný – ekonomicky, společensky i ekologicky. To nevidím, a proto hájím právo na nedůvěřivou prudérnost, což neznamená odmítání pokroku: spíš hledání jiného modelu, než je move fast and break things.

Sdílejte