Proč někteří veřejnoprávním médiím nevěří a asi nikdy věřit nebudou

U hlavního vstupu do České televize. Foto: Vojta Herout

Všimli si toho nejspíš všichni. Přestože česká veřejnoprávní média patří podle výzkumů mezi nejdůvěryhodnější zdroje, část společnosti jim nemůže přijít na jméno. Kdo nezná někoho, kdo až s podivuhodným zápalem nenávidí Českou televizi, ať hodí ovladačem. Proč? Neukazují svět, jaký ve skutečnosti je. Minimálně tak soudí stoupenci takzvaných populistických stran. Toto vysvětlení nedávno přinesl tým z brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Reprezentativní studie o 3.251 respondentovi vyšla Kláře Smejkal, Jakubu Mackovi, Lukáši Slavíkovi a Janu Šerekovi v The International Journal of Press/Politics.

Autorská čtveřice se zaměřuje na rozdíl v důvěře veřejnoprávním médií mezi sympatizanty populistických a ostatních stran. Mezi první řadí SPD, ANO či Trikoloru. Populismus chápou jako ideologii, která rozlišuje na mezi skupinou dobrých „obyčejných lidí“, proti nimž stojí špatné elity a menšiny. Vzestup dělení na dobré my a špatné oni stopují v nespokojenosti s tradičními politickými stranami, která souvisí s nedůvěrou v instituce obecně. Patří mezi ně i média.

Veřejnoprávní média provokují „populisty“ ze své podstaty. Zákon jim ukládá podporu pluralismu i vlídný přístup k menšinám. To se ukazuje jako zásadní problém, dokladuje brněnská čtveřice, která myslí důvěru v média dvojím způsobem. Zaprvé lidé důvěřují médiím podle toho, jak moc odpovídají jejich světonázoru. Zadruhé podle toho, jak moc jejich práci považují za nestrannou a objektivní.

Pro podporovatele populistických politik hraje roli první typ důvěry, pro ostatní hlavně druhý. To znamená, že populistický tábor důvěřuje veřejnoprávním médiím, když věří, že nebudou v rozporu s jejich pohledem na svět. Pokud ale vidí problémy ve zmíněných elitách či menšinách, nejspíš se vzhledem k inkluzivní misi veřejnoprávních médií požadovaného obsahu nedočkají.

Kritiku veřejnoprávní agendy a jejího rámování vznáší pravidelně i někteří radní. Mluví třeba o absenci „vlasteneckých témat“. Nacionalismus hodně lidí rovnou odradí. Neměli bychom však rovnou odmítat veškerou kritiku, naznačuje výzkumnický tým. Když někdo mluví o tom, že na něj veřejnoprávní média nemyslí, nemusí jít o touhu po autoritářství, ale i o docela legitimní požadavek. Pokud ho ovšem nejhlasitěji vznáší pochybné figury, důležitou kritiku překryjí svou personou. Status quo zůstává, nespokojenost také.

Autorský tým proto v závěru píše, že veřejnoprávní média musí zvládat „citlivě oddělit legitimní potřeby od nelegitimních projevů, které jejich artikulaci provázejí (například rasismus, nenávistné projevy)“. Pokud pokaždé vylejeme vaničku i s dítětem, jen poroste poptávka po těch, co s veřejnoprávními médii zatočí.

Jak konkrétně vypadají očekávání diváctva a posluchačstva – a jestli je veřejnoprávní média skutečně (ne)naplňují –, součástí studie není. Smejkal a spol. dodávají, že téma zasluhuje pokračující pozornost. Snad se dočkáme. Dohady o málo či naopak příliš vlastenecká, sociální nebo pražská veřejnoprávní média v následujících letech jen tak neutichnou. To je dobře. Spor mezi misí veřejnoprávních médií a požadavky veřejnosti nemůže být z podstaty ukončený. Směle proto debatujme. Dávejme akorát pozor na děti ve vaničkách.