Příští rok nebude z hlediska vývoje médií nijak přelomový. Ale znáte to, je před námi 365 dnů a kdo ví, co všechno se může stát. Třeba se kardinálně mýlím a v análech bude letopočet 2011 uváděn jako zásadní zlom. Za rok mi tedy mohou čtenáři spílat a vysmívat se mé neschopnosti vidět dál a najít možná na první pohled bezvýznamné, ale v důsledcích rozhodující trendy. Klidně to za rok udělejte. Jenže teď, na konci prosince, se mi opravdu nezdá, že by se mělo něco radikálně změnit.
Vezměme si třeba televizi. Soudě podle analýz z první poloviny uplynulého roku jsme měli mít k dispozici několik kanálů ve 3D a nová technologie si měla razit vítěznou cestu světem. V domácnostech měli prožít úžasné vánoce s plastickými pohádkami, filmy, seriály a sportovními přenosy. Skutečnost je taková, že sice s velkým humbukem některé systémy placené televize třídimenzionální stanice opravdu do své nabídky zařadily, jenže stále chybí to podstatné – pestrá programová nabídka.
Technologie je opět o mnoho kroků kupředu před obsahem, a každý v branži ví, že obsah rozhoduje. A s tím je problémů víc než dost - mimo jiné rozvoj 3D naráží i na poměrně vysoké výrobní náklady a také na fakt, že po několikaleté masáži spotřebitelů, nabádaných, aby si už konečně pořídili televizor s full HD je poněkud těžší jim vysvětlit, že by měli své nové přístroje opět vyměnit. 3D se bude i nadále rozvíjet, ale nějaký průlom se dá zřejmě čekat v příštím roce jen stěží.
Podle všeho se také nenaplní prognózy, že volná televize bude postupně degenerovat ve stanice nabízející omezené množství formátů (hlavně dlouhodobé levně vyráběné seriály a reality show) – investice velkých stanic ve světě naopak ukazuje, že se stále více klade důraz na drahé show, televizní filmy a seriály, které je možné prezentovat jako „ mimořádnou událost“ a tím přitáhnout pozornost diváků a inzerentů.
V tuzemsku pak bude dále růst podíl menších televizí na trhu a ty velké budou stále častěji zjišťovat, že dříve fungující postupy už neznamenají takovou jistotu úspěchu, jako tomu bývalo. Na druhou stranu – i letošní podzim ukázal, že osvědčené formáty stále přitahují podstatnou část diváků – dlouhodobé seriály, reality show a eventy si vedly nadmíru dobře, obě talentové show sledovaly v součtu více než dva miliony lidí.
Ovšem ztráta části diváků ve věku do 25 let je patrná a bude i nadále růst. Možná se na konci příštího roku dočkáme i zjištění, že věková kategorie 14 – 25 let je pro televize zajímavá jen potud, pokud jim dokáží nabídnout své pořady jiným způsobem, než je ten klasický – přikazující divákovi, aby se díval v časech, které mu nařizuje programové schéma.
Bez pochyby také v tuzemsku zaznamenáme obrovského množství článků a úvah na téma „konec tištěných médií“. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by právě rok 2011 měl být tím, kdy dojde k dramatickému pádu nákladů tištěných deníků a týdeníků. Možné ovšem je, že vydavatelé konečně přijdou na to, že za poklesem nákladů nemusí být primárně vztah k tištěnému sdělení, ale především kvalita obsahu a začnou se starat, aby jejich listy nabízely mnohem víc, než jen rozšířené zpravodajství (které stěží může trumfnout onlinové nabídky) a snůšku marginálií s životností několika hodin.
Předpokládám, že nekonečná debata na téma budoucnosti Twitteru, Facebooku atd. nepřinese žádné zásadní sdělení. Úžasná výhoda sociálních sítí je, že se nechovají podle představ analytiků. Překvapit mohou, ale také se může stát, že je zastíní něco zcela nového a atraktivnějšího. Jinak ale mnohé uživatele čeká bezpochyby nemilé zjištění, co všechno se může stát, pokud člověk bezstarostně někam vkládá svá data, fotografie a jiné soukromé dokumenty.
Co se dá předpokládat a první signály jsme zaznamenali už na konci tohoto roku, je nárůst počtu internetových portálů, které budou nabízet utajované či jinak stěží přístupné dokumenty komukoli, kdo o ně projeví zájem – a stejně jako v případě WikiLeaks se nakonec ukáže, že praktická hodnota takových informací vzniká až ve chvíli, kdy se jich ujmou profesionální novináři nebo analytici a vysvětlí, co vlastně znamenají.
Můžeme mít také jistotu, že ani příští rok v České republice neskončí trvalá diskuse o tom, co je to vlastně veřejná služba (permanentnost této debaty je velmi výhodným argumentem pro všechny, kteří hledají jakýkoli prostředek, jak zpochybnit existenci České televize a Českého rozhlasu či případně dostat je pod svůj vliv). Na rozdíl od ČT, která i přes významné strukturální změny bude stále pod tlakem, jak ze strany politiků, tak i různých zájmových skupin, bude mít unikátní šanci k proměně Českého rozhlasu. Otázkou je, zda se ji podaří prosadit i přes rigiditu jeho rady a drtivou setrvačnost, která v rádiu už léta drtí jakoukoli iniciativu směřující ke změnám.
Nechme se překvapit. Třeba nás čekají opravdu zajímavé časy. Čtenáři Terryho Pratchetta ovšem vědí, že to nemusí být jen něco, na co bychom se měli těšit.