Náš newsletter tradičně přešel na letní provoz: v červenci a srpnu chodí jednou týdně, a to v pondělí.

Proč politici nerozumějí médiím?

Politici vyrostlí v dobách mediální negramotnosti brali za přirozené, aby média myslela, jak oni uvažují. Tato generace už je na odchodu, ale zásadní změna nenastala.

Když za mnou v poslední době přišli dva lidé kvůli spolupráci na projektu mediálního vzdělávání ve školách, zajásal jsem. Je samozřejmě důležité vědět, kde vznikla filozofie, k čemu byly postavené pyramidy, různé čeledi a druhy rostlin, fyzikální zákony, chemické vzorce, matematiku nebo pravidla tržní ekonomiky a jazyky, ale nerozumět médiím rovná se špatně rozumět světu.

Většinu informací, ať chceme nebo ne, získáváme z médií. Od běžných denních zpráv, přes kulturní a sportovní zážitky, vědecké poznatky a informace ze života společnosti, historie a ekonomie. Médium je kanál, kterým lidé posílají jiným lidem informace a zážitky. Ti jedni se to musejí naučit. Jde o odbornost, která vyžaduje tvořivost a talent. Zprávy a zábavu můžete totiž posílat dobře v lehce stravitelné a atraktivní podobě, nebo diletantsky a amatérsky.

Jelikož má téměř každý doma televizi, snadno propadne pocitu, že dělat vysílání je legrace, stejně tak čtenáři noviny si často myslí, že napsat zpravodajský článek je brnkačka. Tím, že médium držíme v ruce nebo máme před sebou, přímo konzumujeme smysly i rozumem a současně si na kvalitu přenosu děláme názor, připadáme si brzy jako vzdělaní odborníci.

Právě toto zdání, že jsme odborníky, vyvolává velké pnutí a nedorozumění (zvláště, když se takový domácí odborník stane politikem), proto mediální výchovu, co se rozjíždí na českých školách, vnímám jako svého druhu spásu. Mediální osvěta může kultivovat život společnosti v mnoha směrech.

Co se totiž konzument média nikdy doma před televizní obrazovkou nebo počítačovým displejem nedozví, je: proč jsou v médiu právě tato a ne jiná témata, jak se vybírají, jak se tvoří program, proč jsou jedni politici propíraní víc než druzí, proč se kampaňovitě servírují jednou reality show a jindy vědomostní soutěže a proč jedny uspějí a druhé zklamou? To, že nás něco třeba ve zpravodajství rozčiluje, ještě vůbec neznamená, že to je špatně, naše laické emoce nejsou měřítkem. Média mají svoji logiku a je důležité jí porozumět.

Častokrát jsem slyšel v posledních týdnech: proč jsou ty arabské demonstrace a revolty tak usilovné? Co tak najednou? Je jasné, že spouštěčem byla úspěšná tuniská revoluce a následně egyptská, ale zapomíná se na vliv médií. Všechny současné revoluce se dají bez okolků nazvat revolucemi mediálními. Samozřejmě ke změně společenské řádu je nutné lidské nasazení, vytrvalost a často i krev. Možná by revolty ale probíhaly a dopadly jinak, kdyby neexistovaly zpravodajská televize Al-Džazíra a nová komunikace - sociální sítě.

Ukazuje se, že pokud stát nebo režim nemůže kontrolovat média, což v tomto případě je satelitní vysílání Al-Džazíry a jiných stanic a ty masivně informují o vyhroceném dění v určitém regionu, vyburcuje lidi k pokračování aktivity zprávami o násilí, obrázky krveprolití a ukázkami masovosti a solidarity lidí, kteří se odhodlali v danou historickou chvíli bojovat za svoje práva.

Satelitní anténa je klíčovým hrdinou arabských revolucí.

Je potřeba učit už děti a poté středoškoláky o síle médií, o užitečnosti novin, internetu, televize a sociálních sítí, o tom, jak si mají pohlídat, aby média byla nezávislá na státu, na vládnoucích politicích a je jedno, zda jsou to demokraticky zvolení sympaťáci nebo diktátoři. Médium je totiž klíčový kanál kdykoliv člověk potřebuje nejen něco vědět, ale především se rozhodovat, co má dělat, když se mu něco nelíbí. V demokraciích se řeší takové situace ve volbách nebo v diskusním střetu zájmových skupin, v autoritativních režimech na barikádách. Média hrají roli zprostředkovatele dění, tvoří mediální realitu.

Už jen to, že jiná realita než mediální v tu chvíli prakticky neexistuje, je nutné důsledně vysvětlovat, protože jinak žije člověk v naivitě a zklamání.

Média mohou být rigidní a informačně spát spolu s ustrašenou společností, nejsou většinou lepší než ona, ale v dramatických momentech se probouzejí a akcelerují protesty. Proto se jak tuniský, tak egyptský, libyjský a jiné režimy snažili znemožnit práci zvláště zahraničním novinářům a vyhnat je.

Násilí se lépe daří bez svědků, obrázky masových demonstrací v televizi mohou ponouknout k pochodu do ulic váhající jedince.

Na ČT24 jsme si kdysi vyzkoušeli takovou neformální mediální osvětu na Facebooku a jiných sociálních sítích a nyní se snažím v rámci nových médií rozhýbat komunikaci celé České televize. Vždycky jsem prosazoval aktivní komunikaci s veřejností, včetně politiků, kteří jsou mýty a nepochopením médií zasaženi asi nejvíc. Nelze jim to agresivně vyčítat, protože spolu s politickou funkcí a mocí člověk v politice získává také paranoiu, pocit vlastní důležitosti a pokud ještě k tomu nemá kvalitní tým poradců, snadno začne věřit na spiknutí, když z jeho „bohulibých aktivit“ se v médiích objevuje málo, kdežto z parkování služebního vozu na zákazu zastavení se stane aféra na pokračování.

Většina českých politiků se navíc málokdy má možnost opřít o zkušené profesionály a už když je má, tak nechápe, že tito lidé jsou jejich pravou rukou, která jim má říkat natvrdo nepříjemné věci a brzdit je, ne s nimi nadávat na novináře a přikyvovat, že je něco kampaň. Byl jsem podobných situací svědkem několikrát. Pokud si mediální poradci neuvědomí, že tato práce je hlavně o pravdě a věcnosti, budou politikům spíš škodit než pomáhat.

Blairův poradce Alistair Campbell kdysi řekl britskému premiérovi, když chtěl žalovat bulvár za karikaturu: to nedělej, Tony, budou si myslet, že jsi opilý (údajně řekl dokonce „sjetý“). Kolik máme v Česku takových Campbellů, jejichž slova by brali politici vážně a oni by řekli? A kolik politiků hodí zpátečku a řídí se pokyny odborníka? Možná i proto tady není dostatek Blairů, výrazných politických osobností, které dokážou využít média pro společensky změny a ekonomické reformy. Místo snahy pochopit média se na ně nadává…

Na malé české mediální gramotnosti má velký podíl totalita do roku 1989 a poté postkomunismus, kdy politiku dělali lidé, kteří většinou vyrostli v době mediální negramotnosti, propagandy a domáckého nadávání na komunistické mediální tlachy. Tito politici většinou brali za přirozené, aby média myslela, jak oni uvažují, a psala, co by oni psali, protože jim přišlo logické, že budou korigovat svou aurou mediální realitu. Tato generace už je na odchodu, ale zásadní změna nenastala. Chybí totiž intenzivní a poctivé mediální vzdělávání.

Proto iniciativě mediální osvěty ve školách držím maximálně palce. Věřím, že nastupující generace budou poté média brát bez předsudků a víc samozřejmě s přirozeným respektem.